ECLI:CZ:US:2022:3.US.2240.21.1
sp. zn. III. ÚS 2240/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Strouhala, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2021, č. j. KZT 366/2020-53, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 11. května 2021, č. j. ZT 41/2020-64, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Písku, jako účastníků řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 2 odst. 1 a odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl opatřením Okresního soudu v Písku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Ntm 1602/2020-2, ustanoven obhájcem mladistvého obviněného, vedlejšího účastníka v trestní věci vedené proti vedlejšímu účastníkovi. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Písku (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 15. 7. 2020, č. j. ZT 41/2020-28, bylo trestní stíhání vedené proti vedlejšímu účastníkovi zastaveno. Stěžovatel následně podal návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 10 382 Kč. Napadeným usnesením ze dne 11. 5. 2021, č. j. ZT 41/2020-64, okresní státní zastupitelství nově rozhodlo tak, že stěžovateli (jako obhájci) náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6 900,- Kč a ve zbylé části byl návrh stěžovatele zamítnut. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství nevyhověla tvrzenému nároku na odůvodněnost účtování jako úkonů právní služby v případě listin o právním jednání - dohodě o splátkách a zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, dále pak listiny o jednání s poškozenými.
3. Napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "krajské státní zastupitelství") byla stěžovateli, shodně jako v případě napadeného usnesení okresního státního zastupitelství, přiznána odměna ve výši 6 900 Kč, a ve zbylé části byl stěžovatelův návrh zamítnut.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje jednotlivé úkony, které v řízení provedl, přičemž namítá, že nepřiznáním odměny a náhrady hotových výdajů tak, jak ji stěžovatel vyčíslil, bylo zasaženo nejen do jeho práva na spravedlivý proces, ale i do jeho práva na spravedlivou odměnu za práci a do práva vlastnit majetek. Tvrdí, že napadená rozhodnutí státních zastupitelství obsahují nedostatečné, neúplné a nepřesvědčivé odůvodnění. Stěžovatel má dále za to, že státní zastupitelství záměrně vykládala úkony právní služby tak, aby stěžovatel nedostal plnou odměnu. Stěžovatel je přesvědčen, že na základě libovolného a naprosto nepřijatelného posouzení (není úkon jako úkon) státní zastupitelství rozhodla v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 15/99, ze dne 31. 3. 1999, o tom, že stěžovateli nepřísluší náhrada všech vyčíslených nákladů. Dodává, že usnesení krajského státního zastupitelství zcela postrádá jakoukoliv argumentaci ohledně cestovních náhrad. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že v tomto případě nebyla státní zastupitelství oprávněna posuzovat a přezkoumávat úkony právní služby z hlediska jejich složitosti.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Zásadu zdrženlivosti Ústavního soudu, pokud jde o zásahy do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, je v projednávané věci na místě uplatnit zvláště důsledně, neboť ústavní stížnost směřuje toliko do rozhodnutí o odměně advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a navíc se týká částky, která je částkou bagatelní (rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou činí 3 482 Kč). Jinými slovy, prostor pro zásah Ústavního soudu je v posuzované věci velmi zúžen a byl by dán toliko v případě, že by napadená rozhodnutí byla v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny či pokud by byla rozporná s elementárními zásadami spravedlnosti. Taková pochybení ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
7. Okresní státní zastupitelství v napadeném usnesení srozumitelně dovodilo, proč byla odměna stěžovateli přiznána jen za některé vyúčtované úkony. Svůj postup státní zástupkyně okresního státního zastupitelství odůvodnila tím, že úkon označený obhájcem jako příprava listin - zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním a jednání s protistranou (poškozenými) - lze analogicky přirovnat ke vzdání se práva podat stížnost, kdy ani jeden z úkonů nemá oporu v advokátním tarifu. K úkonu označenému jako příprava listin o právním jednání - dohody o splátkách, státní zástupkyně okresního státního zastupitelství uvedla, že se jedná o jednoduchou písemnost o několika řádcích, kdy tuto lze analogicky přirovnat k přípravě písemného slibu obviněného, kdy takový úkon opět nemá žádnou oporu v advokátním tarifu a takováto dohoda stejně jako zpětvzetí souhlasu je projevem vůle obviněného a má formu velice jednoduchého podání. Dodala, že v projednávané věci byly stěžovateli navíc přiznány dvě další porady s klientem ke způsobu vedení obhajoby, a že lze předpokládat, že u všech porad byl přítomen nejen mladistvý, ale i zákonný zástupce, případně přítel matky obviněného (tedy poškození), a že proto mohly být tyto úkony vykonány i v rámci porad s klientem. Požadavek obhájce na přiznání odměny za případnou participaci na těchto úkonech s ohledem na přiznané další dvě porady s klientem tak státní zástupkyně okresního státního zastupitelství vyhodnotila jako neúčelný. Vzhledem k tomu, že úkony nebyly obhájci přiznány, nelze mu dle okresního státního zastupitelství přiznat ani cestovní výdaje a náhradu za promeškaný čas vztahující se k těmto úkonům.
8. S uvedenými závěry se státní zástupce krajského státního zastupitelství ztotožnil, přičemž uvedl, že se nejedná o úvahy nelogické. Své rozhodnutí založil i na tom, že obdobná je i rozhodovací praxe soudů a odkázal na další případy, v nichž soudy dospěly k závěru, že určité úkony nejsou tzv. účtovatelnými úkony právní služby ve smyslu ustanovení advokátního tarifu. Krajské státní zastupitelství se rovněž vypořádalo i s otázkou cestovních náhrad, v bodě 10 přímo uvádí: "Pokud tyto úkony nebyly uznány za tzv. účtovatelné, pak nebylo možno přiznat ani cestovní výdaje a náhradu za promeškaný čas vztahující se k nim.".
9. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obě státní zastupitelství svá rozhodnutí dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnila. Zdejší soud se přitom nevyjadřuje ke správnosti všech právních závěrů obsažených v napadených usneseních v rovině podústavního práva. Zdůrazňuje, že závěr o ústavní konformitě napadených rozhodnutí nelze vnímat jako přitakání právnímu názoru státního zastupitelství, podle něhož nebylo možno přiznat odměnu za právní služby - sepsání listin a jednání s poškozenými. K závěru o ústavní konformitě napadených rozhodnutí však s ohledem na povahu případu postačuje skutečnost, že jsou řádně odůvodněna, a že jejich důsledky nejsou rozporné s elementárními principy spravedlnosti. V napadených usneseních je zejména dostatečně vysvětleno, proč byly některé účtované úkony stěžovatele státními zastupitelstvími vyhodnoceny tak, že nejsou tzv. účtovatelnými úkony právní služby. Za této situace nelze pokládat odůvodnění napadených rozhodnutí za projev ústavně zapovězené libovůle v rozhodování. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (či svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem.
10. Na uvedených závěrech nemění nic ani stěžovatelův poukaz na nález sp. zn. IV. ÚS 15/99. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval možností přiznání náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 advokátního tarifu i v případě provedení úkonů právní služby, které nelze podřadit pod žádný z úkonů uvedených v jeho §11. Nezbytnou podmínkou pro přiznání náhrady hotových výdajů je ovšem v každém případě to, že byly v souvislosti s poskytnutím právní služby účelně vynaloženy. V této věci se však v případě sporných úkonů podle státních zastupitelství jednalo o úkony neúčelné. Neudržitelná je rovněž stěžovatelova úvaha, že státní zastupitelství nesmí přezkoumávat složitost a účelnost jednotlivých úkonů právního zastoupení. Naopak podle Ústavního soudu jsou soudy a státní zastupitelství k posuzování jejich účelnosti povinny, jinak by se staly jen jakýmisi "účetními", což nelze připustit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3558/17 ze dne 31. 7. 2018).
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu