ECLI:CZ:US:2022:3.US.2252.21.1
sp. zn. III. ÚS 2252/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Simony Kožíškové, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, sídlem V Nových domcích 13, Praha 10 - Hostivař, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2021 č. j. 17 Co 4/2021-46, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní korporace IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jejím případě bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění, napadeného usnesení a dalších dokumentů připojených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu.
3. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 11. 2020 č. j. 46 C 145/2020-32 rozhodl tak, že zastavil řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení 5 536 Kč (výrok I). Dále výrokem II stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč. Výrokem III rozhodl, že se vedlejší účastnici nevrací soudní poplatek.
4. V odůvodnění okresní soud uvedl, že k zastavení řízení došlo podle §96 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., protože vedlejší účastnice vzala žalobu v plném rozsahu zpět. Dále, k nákladům řízení, konstatoval, že vedlejší účastnice zavinila zastavení řízení, a proto rozhodl podle §146 odst. 2 o. s. ř.
5. Vedlejší účastnice podala proti výroku II usnesení okresního soudu odvolání. Na to krajský soud napadeným usnesením změnil výrok II usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a vedlejší účastnici nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. V odůvodnění uvedl, že souhlasí se závěrem okresního soudu, že pouze z pohledu procesního zavinění na zastavení řízení je vedlejší účastnice tím, koho zatěžuje povinnost nahradit náklady řízení stěžovatelce, protože vzala návrh na zahájení řízení zpět. K tomu však dodal, že předtím, než došlo k projednávání věci, uposlechla vedlejší účastnice výzvu okresního soudu a v jím stanovené lhůtě vzala žalobu zpět. Proto mohla podle krajského soudu očekávat, že stěžovatelce nevzniknou náklady. Naopak, domnívá se, nemohla očekávat, že okresní soud nevyčkal a s výzvou adresovanou žalobkyni současně zaslal i výzvu stěžovatelce, aby se vyjádřila. Krajský soud proto dospěl k závěru, že úkony, které stěžovatelka učinila, nebyly účelné, a proto je podle něj přiměřené a spravedlivé, aby si vedlejší účastnice náklady řízení nesla sama.
7. Vzhledem k tomu, že se řízení týkalo výroku o nákladech řízení, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že krajský soud postupoval podle §150 o. s. ř., protože podle jejího názoru je náhrada nákladů civilního řízení spojena především s úspěchem ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. má být podle jejího názoru použito pouze výjimečně a v situacích, z nichž žádná v dané věci nenastala. Stěžovatelka odmítá, že existují dostatečné důvody legitimizující zásah do její majetkové sféry. Podle jejího názoru je spravedlivé, aby získala náhradu nákladů řízení, protože důvodně hájila svá ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy. Stěžovatelka také odmítá, že by částka, kterou vynaložila na úhradu nákladů právního zastoupení v této věci, pro ni nebyla nevýznamná.
9. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit jí její náklady řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
12. Ústavní stížnost směřuje výlučně do výroku dotýkajícího se nákladů řízení. V těchto případech Ústavní soud značně limitoval svou pravomoc a k otázce nákladů řízení přistupuje velmi zdrženlivě. Svou pravomoc zasáhnout může uplatnit pouze v případech, ve kterých jsou případné vady natolik výjimečné povahy, že zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Zásah Ústavního soudu v otázkách nákladů řízení je přiměřený například v případech, ve kterých je rozhodnutí založeno na svévoli, neboť není řádně odůvodněno (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3038/20 ze dne 23. 3. 2021 - všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi Nalus; viz https://nalus.usoud.cz).
13. V případu předloženém Ústavnímu soudu je patrné, jaké úvahy vedly krajský soud k rozhodnutí, a jaké skutečnosti právní i faktické povahy jej ovlivnily. Krajský soud má pravomoc posoudit splnění podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. (důvody hodné zvláštního zřetele) a Ústavní soud je oprávněn pouze přezkoumávat, zda obecný soud dodržel limity dané ústavním pořádkem České republiky, nevykročil z mezí ústavnosti, ve svém rozhodování respektoval ústavně chráněná práva a svobody stěžovatelky a své rozhodnutí řádně odůvodnil [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197) případně nález sp. zn. I. ÚS 2174/20 ze dne 5. 10. 2021].
14. Při dodržení limitů své pravomoci přezkoumal Ústavní soud i usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že rozhodnutí je řádně odůvodněno a nijak nevystoupilo z mezí kladených ústavním pořádkem na principy odůvodňování rozhodnutí obecně, i s ohledem na rozhodování o nákladech řízení. Krajský soud vyložil, čím byl veden a srozumitelně sdělil, proč rozhodl o nákladech řízení podle §150 o. s. ř.
15. Nelze také pominout, že jde o případ tzv. bagatelní, protože spor byl veden o částku nepřesahující 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustálené praxe Ústavního soudu zakládá tato skutečnost důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže ji provázejí mimořádné okolnosti [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) nebo z novějších usnesení sp. zn. III. ÚS 2416/21 ze dne 30. 11. 2021]. Přestože stěžovatelka uvádí, že je proti ní vedeno více exekučních řízení, a považuje částku za významnou, nelze v těchto tvrzeních spatřovat skutečnost, která by byla způsobilá vyvolat ústavně relevantní zásah do jejích základních práv a svobod. To navíc v kontextu ústavněkonformního postupu krajského soudu.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožňuje rozhodnout o nákladech řízení podle výsledků řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, vztahuje se tento závěr i na návrh na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu