ECLI:CZ:US:2022:3.US.2252.22.1
sp. zn. III. ÚS 2252/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky WIREX, s. r. o., se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Veselá 169/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 23 Cdo 1512/2022-844, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím měla být porušeno její ústavně zaručené základní právo, konkrétně její právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 17. 12. 2012 u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") žalobu na zaplacení částky celkem 455 400 Kč s úroky z prodlení. Okresní soud svým rozsudkem ze dne 21. 5. 2018 č. j. 4 C 282/2012-485 zamítl žalobu stěžovatelky a uložil jí zaplatit žalované náklady řízení.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 28. 7. 2020 č. j. 74 Co 145/2018-684 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dne 3. 11. 2020 prostřednictvím e-mailové schránky bez zaručeného podpisu dovolání, které doplnila podáním z datové schránky dne 6. 11. 2020, aniž by byla zastoupena advokátem a aniž by tvrdila, že za ni jedná osoba uvedená v §21 o. z., která má právnické vzdělání. Stěžovatelka proto byla vyzvána ke zvolení advokáta nebo doložení, že statutární zástupce žalobkyně má vysokoškolské právnické vzdělání.
5. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu požádala dne 22. 2. 2021 soud o osvobození od soudního poplatku pro dovolací řízení a ustanovení zástupce z řad advokátů. Okresní soud svým usnesením ze dne 26. 4. 2021 č. j. 4 C 282/2012-783 rozhodl o žádosti žalobkyně tak, že nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudního poplatku (výrok I) a zamítl návrh žalobkyně na ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky krajský soud svým usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 74 Co 153/2021-823 změnil ve výroku I tak, že osvobození od soudního poplatku pro dovolací řízení stěžovatelce přiznal v plném rozsahu, a dále usnesení ve výroku II zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Okresní soud se znovu zabýval žádostí stěžovatelky a svým usnesení ze dne 17. 1. 2022 č. j. 4 C 282/2012-831 jí ustanovil advokáta JUDr. Romana Špačka.
7. Podáním ze dne 18. 1. 2022 požádal JUDr. Roman Špaček o zproštění ustanovení zástupcem žalobkyně pro odvolací řízení a uvedl, že již dne 8. 7. 2020 požádal okresní soud o výmaz ze seznamu ustanovení ex offo advokátů pro vážné zdravotní důvody. Okresní soud proto stěžovatelce usnesením ze dne 10. 2. 2022 č. j. 4 C 282/2012-831 ustanoveného zástupce zastupování zprostil a nově ustanovil stěžovatelce pro dovolací řízení advokáta Mgr. Jaroslava Zemana. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 3. 2022.
8. Usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 4 C 282/2012-835 okresní soud vyzval stěžovatelku k řádnému sepisu dovolání advokátem ustanoveným pro dovolací řízení, a to ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. Tato výzva byla doručena právnímu zástupci stěžovatelky dne 31. 3. 2022.
9. Dovolání podepsané ustanoveným zástupcem bylo doručeno okresnímu soudu dne 20. 5. 2022.
10. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. 23 Cdo 1512/2022 dovolací řízení zastavil. Uvedl, že podle §240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §241 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241a odst. 5 o. s. ř. se k dovolání podanému, aniž by byla splněna podmínka stanovení v ustanovení §241 o. s. ř., nepřihlíží. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky. Požádal-li dovolatel před uplynutím takové lhůty o ustanovení zástupce, běží tato lhůta znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v §241 o. s. ř. ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví. Podle §243c odst. 3 o. s. ř., nerozhodne-li předseda soudu prvního stupně o zastavení řízení, ačkoliv se nezdařilo odstranit nedostatek podmínky uvedené v §241 o. s. ř., rozhodne o zastavení dovolacího řízení dovolací soud. V posuzované věci nabylo usnesení soudu prvního stupně, jímž byl stěžovatelce ustanoven advokát pro dovolací řízení, právní moci dne 4. 3. 2022. Ustanovený advokát v zákonné dvouměsíční lhůtě, která uplynula dne 4. 5. 2022, dovolání nezastoupené stěžovatelky vlastním podáním nedoplnil, nenahradil ani se s ním neztotožnil. K opožděnému doplnění dovolání podanému advokátem dne 20. 5. 2022 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť bylo podáno po lhůtě stanovené §241b odst. 3 o. s. ř., která je lhůtou propadnou a jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl pro opožděnost
12. Stěžovatelka se domnívá, že postup Nejvyššího soudu nebyl správný, neboť lhůta k podání dovolání uplynula teprve dne 31. 5. 2022. Stěžovatelka dovozuje, že usnesením, jímž bylo rozhodnuto o ustanovení zástupce ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř., je třeba v této věci rozumět teprve usnesení, jímž byla vyzvána k sepisu dovolání ustanoveným advokátem, které jí bylo doručeno dne 31. 3. 2022. Zároveň uvádí, že tento výklad jí byl potvrzen též k telefonickému dotazu kanceláří okresního soudu. Výklad Nejvyššího soudu považuje za formalistický a domnívá se, že pomíjí okolnosti případu, zejména výměnu ustanovených právních zástupců. Stěžovatelka se dále domnívá, že okresní soud měl nově ustanovenému právnímu zástupci stanovit tzv. soudcovskou lhůtu k sepisu dovolání. Včasnost podaného dovolání dovozuje stěžovatelka také ze skutečnosti, že okresní soud podané dovolání pro opožděnost neodmítl, ale postoupil jej Nejvyššímu soudu.
13. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), a contrario], neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
18. Ústavní soud zjistil, že informace obsažené v rozsudku krajského soudu ze dne 28. 7. 2020 obsahovalo zákonu odpovídající informaci o možnosti podat proti tomuto rozsudku dovolání. Okresní soud dále ve své výzvě ze dne 29. 3. 2022 č. j. 4 C 282/2012-835 stěžovatelku nad rámec své zákonné povinnosti poučil, že je nutné předložit advokátem řádně sepsané dovolání ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. Z citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že v případě, že byl dovolateli ustanoven právní zástupce k jeho žádosti podané po výzvě soudu, aby doložil, že bylo dovolání sepsáno advokátem, běží nová lhůta k podání dovolání ode dne právní moci usnesení, jímž bylo rozhodnuto o této žádosti o ustanovení advokáta. Výklad stěžovatelky, že lhůta k podání dovolání běží teprve od právní moci této výzvy nebo že by měla být stanovena nová soudcovská lhůta, nemá oporu ve znění zákona a v žádném případě jej nelze dovodit ani ze znění výzvy okresního soudu, jak činí stěžovatelka. Z ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. navíc jednoznačně plyne, že zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout a že jde o lhůtu propadnou.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v napadeném usnesení považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud postupoval v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu