ECLI:CZ:US:2022:3.US.2288.22.1
sp. zn. III. ÚS 2288/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Roberta Uksy, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 25 Cdo 2326/2021-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 70 Co 346/2020-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. června 2020 č. j. 65 C 87/2018-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavě zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 65 C 87/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 895 957 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku pochybení státu, jenž jako vlastník zařadil do veřejné dražby pozemky v rozporu s blokačním ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2020 č. j. 65 C 87/2018-70 žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2021 č. j. 70 Co 346/2020-93 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 11 482,21 Kč s příslušenstvím, ve zbytku byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, zejména s rozporem námitky promlčení s dobrými mravy, a poukazuje na skutečnost, že závěry, které soudy přijaly, jsou v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel zejména nesouhlasí s výší částky 11 482,21 Kč, ke které krajský soud dospěl podílem zaplacené kupní ceny a podílem na celkové ploše pozemků. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že takto soud nemohl postupovat, neboť jednak hodnota pozemků je odlišná s ohledem na jejich charakter, prostorové určení, účel, apod., především však stěžovatel namítá, že nedošlo k navýšení kupní ceny, když hodnota nemovitých věcí v roce 1992 je zcela odlišná od hodnoty nemovitých věcí v současné době. Nebyla-li stěžovateli poskytnuta náhrada v současných cenách, tak měl mít nárok na to, aby mu byly uhrazeny jeho ostatní uplatněné nároky. Jde-li o vady dovolání, v něm stěžovatel na počátku uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, poté u jednotlivých nároků uváděl konkrétní rozhodnutí a konkrétní rozpory. Stěžovatel je proto přesvědčen, že dostál své povinnosti a rozhodnutí dovolacího soudu je nesprávné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a v části směřující proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu a proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu ohledně nároku uplatněného ve výši 277 200 Kč je ústavní stížnost podána včas a je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ohledně včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti v jejím zbytku bude pojednáno níže.
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Řízení v dané věci bylo před obecnými soudy vedeno ohledně šesti žalobních nároků stěžovatele, a to ve výši 198 000 Kč, 40 557 Kč, 57 214 Kč, 11 168 Kč, 389 200 Kč a 277 200 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozsudkům obvodního soudu a městského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto ze tří důvodů, které budou uvedeny dále pod body a), b) a c).
IV. a) Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti nároku ve výši 40 557 Kč
7. Ohledně nároku ve výši 40 557 Kč (částka, kterou měl stěžovatel zaplatit vlastnici pozemků pod stavbami jako náhradu bezdůvodného obohacení za období 17. 2. 2012 až 31. 8. 2017), bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že přípustnost dovolání je bez dalšího vyloučena podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč.
8. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahující napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Ústavní soud proto neshledal žádnou libovůli v postupu Nejvyššího soudu, neboť jeho výklad §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ústavně souladný a není výrazem přepjatého formalismu. Odmítl-li Nejvyšší soud zabývat se věcně dovoláním z důvodu jeho nepřípustnosti ze zákona, nelze v tomto postupu spatřovat porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a ústavní stížnost je tedy v této části zjevně neopodstatněná.
9. Směřuje-li ústavní stížnost v tomto rozsahu taktéž proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že proti rozsudku městského soudu nebylo v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, stěžovatel mohl podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno 9. 12. 2020, a ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu podána až dne 18. 8. 2022.
IV. b) Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti nároku ve výši 277 200 Kč
10. Jde-li o nárok stěžovatele ve výši 277 200 Kč (náhrada za pozemky, které stěžovatel kvůli pochybení státu do vlastnictví nenabyl), městský soud uvedl, že v důsledku absolutní neplatnosti převodu pozemků vznikl ze zákona synallagmatický závazek smluvních stran vzájemně si vrátit plnění ze smlouvy. Stěžovatel svou povinnost splnil tím, že vlastnické právo k pozemkům bylo převedeno na oprávněné osoby, stát svou povinnost vrátit cenu, kterou stěžovatel za pozemky zaplatil, nesplnil. Povinností vedlejší účastnice tedy bylo vrátit stěžovateli cenu pozemků, kterou skutečně v roce 1992 zaplatil, což dle výpočtu odvolacího soudu činilo 11 482,21 Kč. Tuto částku městský soud stěžovateli přiznal. Dovolací soud konstatoval, že dovolání není ani v této části přípustné, neboť městský soud ohledně nároku ve výši 277 200 Kč rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je rozhodující, co bylo podle smlouvy plněno, a o co se tedy každý z účastníků smlouvy obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo.
11. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Taktéž krajský soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že pochybení státu, který do privatizace nesprávně zahrnul pozemek, který nebylo možno převést na jinou osobu v důsledku blokačního ustanovení zákona, nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, nýbrž na straně státu došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť mu byla zaplacena kupní cena pozemků, které do vlastnictví stěžovatele nepřevedl. Není tedy dána povinnost vedlejší účastnice nahradit stěžovateli škodu, nýbrž vrátit stěžovateli bezdůvodné obohacení, které představuje kupní cenu, kterou stěžovatel za pozemky v dražbě zaplatil. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části shledal zjevně neopodstatněnou.
IV. c) Posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti nároku ve výši 198 000 Kč, 57 214 Kč, 11 168 Kč a 389 200 Kč
12. Ohledně nároku ve výši 198 000 Kč (částka, kterou měl stěžovatel vynaložit jako náklad na společné vybudování kanalizačního sběrače), ve výši 57 214 Kč a 11 168 Kč (které měl stěžovatel zaplatit jako náhradu nákladů za řízení o určení vlastnictví k pozemkům a nákladů řízení o vydání bezdůvodného obohacení) a ve výši 389 200 Kč (náhrady za zaplacení kupních cen pozemků, jež měl stěžovatel zakoupit do svého vlastnictví, popř. spoluvlastnictví) podle Nejvyššího soudu stěžovatel neuvedl žádnou otázku procesního ani hmotného práva, kterou by měl dovolací soud ohledně označených nároků řešit, a ve které se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
13. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu).
14. Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatel, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
15. Jak si Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatele, stěžovatel v něm skutečně neuvedl předpoklady jeho přípustnosti, pouze uvedl, že rozhodnutí městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žádnou takovou otázku hmotného nebo procesního práva stěžovatel v této části dovolání neformuloval, nesprávné právní posouzení se týká podle stěžovatele námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a uplatněného nároku na náhradu škody.
16. Namítá-li stěžovatel nesprávnost rozhodnutí městského soudu v části A dovolání, jde o dovolací námitky směřující do nároku ve výši 40 557 Kč - v této části nebylo dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V části B dovolání stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že mu byla náhradou za pozemky, k nimž vlastnické právo nenabyl, přiznána pouze částka 11 482,21 Kč - jde o nárok v částce 277 200 Kč, který Nejvyšší soud posoudil jako rozhodnutý městským soudem v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V části C dovolání stěžovatel vyjadřuje námitky promlčení opět se týkající nároku ve výši 40 557 Kč. Ohledně ostatních nároků dovolání vymezení žádné otázky hmotného či procesního práva (čl. 237 o. s. ř.) neobsahuje.
17. Ústavní soud konstatuje, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání zákon požaduje povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti. To však nebylo v posuzované věci splněno, Nejvyššímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsaných náležitostí podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ústavní stížnost je proto také v této části zjevně neopodstatněná, což vyplývá i z 1. výroku stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelů řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu a okresního soudu v části směřující proti nároku ve výši 198 000 Kč, 57 214 Kč, 11 168 a 389 200 Kč považovat za přípustnou (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, 2. výrok).
V. Závěr
19. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a zčásti jako návrh nepřípustný.
20. Ústavní soud neshledal důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu