ECLI:CZ:US:2022:3.US.2294.22.1
sp. zn. III. ÚS 2294/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti a) Marie Eder a b) Karla Salamona, podané jejich jménem Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 24 Cdo 691/2022-476, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. srpna 2021 č. j. 15 Co 124/2021-407, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 8. prosince 2021 č. j. 15 Co 124/2021-451, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 29. března 2021 č. j. 24 D 418/2017-361, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 8. 2022 prostřednictvím zmocněnce Mgr. Zbyňka Boldyse a dne 22. 8. 2022 prostřednictvím advokáta Mgr. Tomáše Holuba, je navrhováno zrušení v záhlaví napadených usnesení z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. V řízení o pozůstalosti po Štěpánce Laszákové, zemřelé dne 30. 3. 2017 (dále jen "zůstavitelka"), Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2021 č. j. 24 D 418/2017-352, že se soupis pozůstalosti nahrazuje společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Usnesením ze dne 29. 3. 2021 č. j. 24 D 418/2017-361 pak stanovil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 843 506,99 Kč, výši pasiv pozůstalosti částkou 11 663 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 831 843,99 Kč (výrok I.), rozdělil pozůstalost mezi dědice - stěžovatelku a), neteř zůstavitelky, a stěžovatele b), synovce zůstavitelky (výrok II.), rozhodl o odměně soudních komisařů, o náhradě hotových výdajů (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
3. Z usnesení okresního soudu, kterým byla stanovena obvyklá cena aktiv a pasiv pozůstalosti, vyplývá, že zůstavitelka zanechala pořízení pro případ smrti, v němž povolala za dědice svou neteř a svého synovce, oba rovným dílem. Do aktiv pozůstalosti okresní soud nezahrnul, ačkoli to bylo dědici shodně požadováno, bytovou jednotku č. X1 vymezenou v budově č. p. X2, X3, postavené na pozemku parc. č. X4, zastavěná plocha a nádvoří, jak jsou tyto nemovité věci zapsány v katastrálním operátu pro obec a katastrální území T., vedené Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor, na listu vlastnictví č. X5 (dále jen "byt"). Tento byt byl totiž ještě za života zůstavitelky dne 30. 7. 2013 prodán manželům Josefu Bártovi a Monice Bártové. Dále mezi aktiva pozůstalosti okresní soud nezahrnul ani pohledávku za Josefem Bártou ve výši 350 000 Kč z titulu náhrady škody za zlikvidované zařízení bytu a osobní věci zůstavitelky, pohledávku za manželi Bártovými ve výši 2 569 Kč z titulu vyplaceného přeplatku z vyúčtování spotřeby elektřiny v bytě a pohledávku ve výši 1 052 600 Kč z titulu bezdůvodného obohacení "dle hodnoty bytu podle znaleckého posudku". Dědicové vedli soudní řízení o určení vlastnictví bytu a o jeho vyklizení, které skončilo zamítavým rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 2. 2019 č. j. 2 C 120/2017-218. Žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu s tím, že nelze žalovat přímo na určení vlastnictví dědiců, nýbrž na určení, že sporná věc náležela do vlastnictví zůstavitelky k okamžiku její smrti. Vzhledem k tomu, že byt nebyl ke dni úmrtí ve vlastnictví zůstavitelky, nemohl se stát součástí pozůstalosti. Do aktiv pozůstalosti okresní soud nezařadil ani účastníky označenou pohledávku za Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti ve výši 1 000 000 Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup a do pasiv ani dluh ve výši 65 332,88 Kč představující náklady řízení podle rozsudku okresního soudu č. j. 2 C 120/2017-218 a dluh ve výši 327 000 Kč z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení po odstoupení od smlouvy týkající se bytu, neboť tyto pohledávky neměly ke dni úmrtí zůstavitelky existovat.
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 8. 2021 č. j. 15 Co 124/2021-407, ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 12. 2021 č. j. 15 Co 124/2021-451, změnil usnesení okresního soudu č. j. 24 D 418/2017-361 tak, že stanovil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 846 162,99 Kč, výši pasiv pozůstalosti částkou 11 663 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti částkou 834 499,99 Kč a změnil rozdělení pozůstalosti mezi stěžovatele (výrok I.). Dále rozhodl o odměně soudních komisařů a náhradě hotových výdajů (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
5. K odvolací námitce týkající se postupu okresního soudu poté, kdy tento podle §1687 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nejprve rozhodl samostatným usnesením o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, aniž by pak následně z tohoto usnesení důsledně vycházel, krajský soud uvedl, že je otázkou, zda vůbec v době rozhodování okresního soudu byly splněny procesní podmínky podle daného ustanovení. S ohledem na skutečnost, že usnesení, jímž se povolovalo nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, již nabylo právní moci, však krajský soud uzavřel, že je třeba z něj vycházet. Dále uvedl, že od počátku řízení byli stěžovatelé upozorňováni na skutečnost, že některá aktiva, případně pasiva, do pozůstalosti zařadit nelze, neboť ke dni úmrtí zůstavitelky ještě neexistovaly, v důsledku čehož vznikly i důvodné pochybnosti o správnosti prohlášení dědiců a k takové nesprávnosti bylo nutné přihlédnout. Okresní soud proto nepochybil, pokud i přes předchozí pravomocné rozhodnutí o nahrazení soupisu nezařadil do aktiv pozůstalosti majetek, u něhož byly skutkové okolnosti sporné, nebo majetek, který evidentně ke dni úmrtí zůstavitelky neexistoval.
6. Stěžovatelé podali proti usnesení krajského soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2022 č. j. 24 Cdo 691/2022-476 tak, že je v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I. usnesení krajského soudu zamítl a ve zbývající části odmítl (výrok I.). Žádnému z účastníků dovolacího řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné u dvou vzájemně provázaných otázek, které doposud nebyly v judikatuře Ústavního soudu řešeny, a to, zda je "dědický soud" povinen převzít obsah společného prohlášení dědiců zahrnující konkrétní aktiva a pasiva pozůstalosti do usnesení o dědictví ve smyslu §180 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a jaké jsou procesní účinky soupisu pozůstalosti, resp. jej nahrazujícího společného prohlášení dědiců.
7. Dále Nejvyšší soud uvedl, že v průběhu řízení o pozůstalosti jsou zdrojem zjištění majetku zůstavitele a dalších aktiv pozůstalosti údaje účastníků řízení (zejména dědiců, vykonavatele závěti a správce pozůstalosti), především jimi sestavené seznamy majetku pozůstalosti nebo vydaná prohlášení o pozůstalostním majetku, ale také soupis pozůstalosti (§1684 odst. 1 občanského zákoníku). V jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§1687 odst. 2 občanského zákoníku), které musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví. Toto společné prohlášení dědiců má mít stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může obsahovat ocenění majetku provedené dědici (§181 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních) a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti.
8. Společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku představuje zjednodušenou formu soupisu pozůstalosti, jehož účelem je, stejně jako u soupisu pozůstalosti povedeného soudem (soudním komisařem), stanovit hodnotu majetku v době smrti zůstavitele. Soupis pozůstalosti je současně (a především) pojímán jako nástroj omezení odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, který má (stejně jako jeho zákonem předjímané alternativy) význam pouze pro pozůstalostní řízení. Je-li určitá věc, právo či závazek pojat do soupisu pozůstalosti, neznamená uvedená skutečnost, že šlo o vlastnictví (nárok či závazek) zůstavitele v době jeho smrti. Mimo rámec pozůstalostního řízení se účinky soupisu posuzují jen při zvažování rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele. Soupis pozůstalosti není, resp. nemusí být exaktní a komplexní listinou, která vždy obsahuje veškeré jmění zůstavitele (srov. §192 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, jež předpokládají provedení řízení o dodatečném projednání dědictví). Zákon výslovně předpokládá, že soupis stanoví následky spojené s neúplným prohlášením dědiců.
9. Hypotézu §180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních obsahující legislativní obrat "na podkladě soupisu pozůstalosti" je třeba vnímat tak, že soupis pozůstalosti, seznam pozůstalostního majetku nebo společné prohlášení dědiců představují pro soud (soudního komisaře) sice cenný, nicméně nezávazný zdroj informací o pozůstalostním majetku. Také proto §180 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních stanoví, že zjistí-li soud dříve, než bude řízení o projednání pozůstalosti pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které odůvodňují změnu usnesení vydaného podle §180 odst. 1 tohoto zákona, provede potřebnou opravu samostatným usnesením (usnesení o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku se tak vydává cum clausula rebus sic stantibus). Soud (soudní komisař) je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen skutečnostmi, které uvádějí účastníci. Uplatní se zde vyšetřovací zásada. Je povinností soudu (soudního komisaře) náležitě vyšetřit skutečnosti významné pro rozhodnutí, a to i tehdy, nenavrhnou-li odpovídající důkazy samotní účastníci řízení.
10. Nejvyšší soud upozornil i na systematický výklad zákona. Pokud by protokol o soupisu pozůstalosti (ukotvený samostatně v §179 zákona o zvláštních řízeních soudních) či instrumenty jej nahrazující měly představovat závazný způsob určení majetku zůstavitele, pak by se úprava vtělená do §180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních obligatorně předepisující povinnost vždy vydat usnesení o určení obvyklé ceny stala zcela zjevně obsoletní. Takový úmysl zákonodárce však rozumně dovodit nelze. Již proto v pořadí prvé rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat překážku věci rozhodnuté [§159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s §167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")] vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny. Ostatně již za dřívější právní úpravy (srov. §175o odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013) byla judikatura Nejvyššího soudu ustálena v tom, že při vydávání usnesení o určení obvyklé ceny majetku soud získaná skutková zjištění posoudí podle právních předpisů, přičemž do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo dovozeno (po stránce skutkové i právní), že patřil zůstaviteli.
11. Krajský soud se proto neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nezahrnul-li hodnotu bytu a s tím související nároky do obvyklé ceny pozůstalosti ve smyslu §180 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť ke dni úmrtí zůstavitelky v katastru nemovitostí byli jako vlastníci bytu zapsaní manželé Bártovi, nikoli zůstavitelka. Nejvyšší soud také připomněl, že usnesení, kterým by soud nesprávně pojal byt do aktiv pozůstalosti, by nemohlo být způsobilým podkladem pro vklad vlastnického práva dědiců do katastru nemovitostí [§17 odst. 2 písm. c) ve spojení s §17 odst. 1 písm. g) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí]. Ve vkladovém řízení katastrální úřad povinně zkoumá u vkladové listiny (včetně listin veřejných), zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy. V posuzované věci by chyběla listina deklarující návaznost na dosavadní zápis svědčící ve prospěch manželů Bártových, jež chronologicky předcházel okamžiku úmrtí zůstavitelky.
III.
Argumentace stěžovatelů
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti reagovali na jednotlivé důvody zamítnutí dovolání. K závěru, že každé usnesení okresního soudu vydané podle §181 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních lze pro novoty změnit nebo zrušit, uvedli, že v žádném z napadených usnesení není uvedena žádná novota, která by nastala po 12. 3. 2021 v aktivech (pasivech) pozůstalosti a která by nebyla známá před tímto datem. Dokonce i protokol z téhož dne o pozůstalostním jednání výslovně uvádí, že byl ještě před tímto dnem zjištěn "nesouhlas" manželů Bártových se zařazením bytu do pozůstalosti, a přesto byl pak okresním soudem schválen v usnesení o společném prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Měl-li okresní soud pochybnosti o aktivech pozůstalosti, pak není zřejmé, z jakého důvodu shledal byt za dědici oceněný a soudem schválený svým usnesením. Podle stěžovatelů se krajský soud i Nejvyšší soud domnívaly, že se okresní soud vydáním usnesení z 12. 3. 2021 dopustil chyby, avšak její "odstranění" řešily "násilnou" interpretací zákonných textů, jež v nich nemá jazykové opory.
13. K argumentu Nejvyššího soudu, že usnesení okresního soudu o zjištěných aktivech (a pasivech) nejsou pro soud závazná, stěžovatelé poukazují na svou dobrou víru, jakož i na §1 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních ve spojení s §170 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle prvně uvedeného ustanovení je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásí, popř. jakmile je doručí. Vydá-li okresní soud usnesení podle §177 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních a současně takové usnesení obsahuje ocenění aktiv cenami obvyklými ve smyslu §180 odst. 1 a §181 tohoto zákona, pak jím byl vázán, ledaže by došlo k jeho změně postupem podle §180 odst. 2 tohoto zákona. Takováto změna by však byla podmíněna tím, že se objeví nějaké nové skutečnosti, které odůvodňují opravu seznamu aktiv (pasiv) i novou úpravu ocenění, což u stěžovatelů nenastalo. Stěžovatelé ani netvrdili, že by usnesení o schválení společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku mělo být podkladem např. pro zápis do katastru nemovitostí. Pouze trvali na tom, aby se soud řídil svým vlastním usnesením. Usnesení o schválení dohody dědiců by určilo osobu, která má právo ujmout se vlastnictví (a držby) pozůstalosti jakožto věci hromadné po jeho zesnulém předchůdci.
14. Nesouhlas stěžovatelů směřuje i vůči právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle něhož by v případě akceptování jejich argumentace protokol o soupisu pozůstalosti podle §179 zákona o zvláštních řízeních soudních činil usnesení vydávané o obvyklé ceně pozůstalosti podle §180 odst. 1 tohoto zákona obsoletním. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na návaznost oddílů 7, 8 a 10 zákona o zvláštních řízeních soudních s tím, že u nich jde vždy o vyšetření, na jehož konci je úřední rozhodnutí, které jakožto veřejná listina má formální i obsahové náležitosti a jehož právní existence může být zrušena pouze právním řádem připuštěnými způsoby. Tím, že se obecné soudy neřídily zákonnými ustanoveními, měly stěžovatelům odepřít základní právo na spravedlivý proces, z něhož vyplývá i požadavek srozumitelnosti odůvodnění toho, z jakého důvodu nebylo podle výslovných slov textu právních předpisů úředně postupováno, resp. z jakého důvodu se výklad těchto textů nikterak neblíží jejich jazykovému a gramatickému vyjádření. Žádný z obecných soudů nevzal v potaz argumentaci stěžovatelů týkající se závaznosti usnesení vydávaných v dědickém řízení pro soud ve smyslu §170 odst. 1 občanského soudního řádu. Napadenými rozhodnutími tak nebyla splněna náležitost rozhodnutí podle §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Stěžovatelé jsou oprávněni k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím a jejich ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelé neměli k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a byla podána včas. Pokud jde o další zákonné náležitosti, ústavní stížnost byla původně podána prostřednictvím zmocněnce stěžovatelů, který není advokátem a nebyl tak k jejich zastupování oprávněn. Tento nedostatek byl zhojen ještě ve lhůtě k podání ústavní stížnosti, neboť stejná ústavní stížnost byla podána znovu, tentokrát prostřednictvím advokáta. Nedostatek zákonem stanovených předpokladů řízení nicméně přetrval. Tento advokát totiž nepředložil plnou moc splňující požadavky podle §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy aby plná moc byla vystavena teprve poté, co byla vydána rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje [usnesení ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557)]. Ústavní soud přesto nevyzýval uvedeného advokáta k doplnění řádné plné moci. Učinil tak z důvodu procesní ekonomie, který spočívá v tom, že z ústavní stížnosti vyplynul jiný důvod jejího odmítnutí, pro který by ani odstranění uvedené vady podání nemohlo nic změnit na výsledku řízení.
V.
Vlastní posouzení
16. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadeným usnesením dovolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
18. V posuzované věci se stěžovatelé domáhají přehodnocení právních závěrů Nejvyššího soudu, podle nichž usnesení soudu vydané podle §177 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních o tom, že se podle §1687 odst. 2 občanského zákoníku nahrazuje soupis pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, nezavazuje tento soud při určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhu a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnoty pozůstalosti, případně výši předlužení, podle §180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatelé poukazují zejména na vázanost soudu usnesením podle §1 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních ve spojení s §170 odst. 1 občanského soudního řádu, svou důvěru v toto rozhodnutí, jakož i na to, že soud se podle jejich názoru mohl od ocenění majetku provedeného ve společném prohlášení dědiců, které podle rozhodnutí soudu nahradilo soupis pozůstalosti, odchýlit jen v případě zjištění nových skutečností, k čemuž nedošlo.
19. Ústavní soud přezkoumal uvedené právní závěry právě z toho hlediska, zda se obecné soudy nedopustily porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že by jimi provedený výklad byl svévolný, resp., že by neobstál z hlediska obecně uznávaných standardů (metod) výkladu právních norem [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Nic takového ovšem neshledal, o čemž svědčí výše shrnutá argumentace Nejvyššího soudu, která objasňuje účel společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, odlišuje jej od účelu určení obvyklé ceny a vymezuje vztah obou institutů. Je v ní vysvětleno, že soud může stanovit obvyklou cenu aktiv a pasiv pozůstalosti odlišně od společného prohlášení dědiců, aniž by musela být zjištěna nová skutečnost podle §180 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Závaznost usnesení podle §170 odst. 1 občanského soudního řádu se u nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku týká právě tohoto nahrazení, jakož i zákonem stanovených právních účinků tohoto prohlášení. Nelze z ní však dovozovat právní účinky ve vztahu k určení obvyklé ceny aktiv a pasiv pozůstalosti, které nezakládá §180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. V podrobnostech lze odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
20. Nejde-li ve věci o excesivní výklad podústavního práva ve výše uvedeném smyslu, Ústavní soud nemá prostor k tomu, aby právní závěry obecných soudů dále přehodnocoval. Ostatními námitkami stěžovatelů se Ústavní soud nemusel blíže zabývat, neboť s ohledem na výše uvedené závěry nemohly vést k odlišnému posouzení věci. Napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatelů zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle čl. 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu