ECLI:CZ:US:2022:3.US.2308.21.1
sp. zn. III. ÚS 2308/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti nezl. M. K.,zastoupeného zákonnými zástupci E. K. a J. K., a advokátem Mgr. Janem Pořízkem, sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ao 20/2021-15 ze dne 17. června 2021, spojené s návrhem na zrušení §13 odst. 2 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 4 Ústavy. Pro případ, že by podle názoru Ústavního soudu nebylo možné §13 odst. 2 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon") vykládat tak, že návrh na zrušení mimořádného opatření podle tohoto zákona nebo zákona o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti s celostátní působností, jehož účelem je likvidace epidemie COVlD-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, lze podat také do jednoho měsíce ode dne nabytí účinnosti nikoli bezvýznamné změny tohoto mimořádného opatření, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud §13 odst. 2 pandemického zákona zrušil.
2. Stěžovatel se návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 2. 6. 2021 domáhal zrušení opatření obecné povahy - mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření"). Návrhem před Nejvyšším správním soudem brojil proti obecně stanovené povinnosti podstupovat preventivní antigenní testování na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 pro určité skupiny dětí, žáků a studentů v případě jejich osobní přítomnosti ve škole.
3. Nejvyšší správní soud stěžovatelův návrh s odkazem na §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") odmítl, neboť dospěl k závěru, že se jedná o návrh opožděný. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že navrhovatel brojil proti obecně stanovené povinnosti podstupovat preventivní antigenní testování - tuto povinnost stanovilo mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14600/2021-1/MIN/KAN, a to s účinností od 12. 4. 2021. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel návrh podal opožděně ? posledním dnem lhůty k podání návrhu byla dle závěru Nejvyššího správního soudu, při použití §13 odst. 2 pandemického zákona ve spojení s §40 odst. 2 s. ř. s., středa 12. 5. 2021. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel (jako navrhovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem) však návrh podal až dne 2. 6. 2021, ačkoli mu v podání perfektního návrhu v zákonem stanovené lhůtě nic nebránilo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že návrh k Nejvyššímu správnímu soudu byl podán v zákonné lhůtě, přičemž je přesvědčen, že ustanovení §13 odst. 2 pandemického zákona musí být vykládáno tak, že mimořádné opatření lze napadnout i ve lhůtě 30 dnů od účinnosti jeho (nikoliv bezvýznamné) změny. Stěžovatel dodává, že občané by se při použití výkladu provedeného Nejvyšším správním soudem ocitali před volbou, zda návrh podat v době, kdy jsou ochotni zásah do svých práv vzhledem k aktuální situaci snášet, či nikoli. V prvním případě budou návrh podávat, i když nevědí, zda se situace zlepší, ve druhém případě budou riskovat, že se nebudou moci domáhat zrušení mimořádného opatření, pokud po zlepšení situace s onemocněním COVlD-19 zůstane nezměněné a stane se nepřiměřeným. S ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny je dle stěžovatele nutné každé ustanovení omezující přístup k soudu vykládat tak, aby byl tento přístup zachován. Dále stěžovatel uvádí, že předmětné ustanovení pandemického zákona je zcela nadbytečné, neboť pandemický zákon, resp. jeho hlavní část je pouze dočasným právním předpisem, a že jakékoli časové omezení možnosti návrh podat nemá opodstatnění, neboť tato možnost by měla existovat po celou dobu účinnosti mimořádného opatření, aby se občané mohli bránit proti jeho aktuální nepřiměřenosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud předně posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Pandemický zákon v ustanovení §13 odst. 1 zakotvuje soudní přezkum mimořádných opatření, přičemž k projednání návrhu podle s. ř. s. na zrušení mimořádného opatření podle §2 odst. 2 pandemického zákona nebo mimořádných opatření podle §69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti, jejichž účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, je příslušný Nejvyšší správní soud, pokud mimořádné opatření vydalo Ministerstvo zdravotnictví. Ustanovení §13 odst. 2 pandemického zákona dále stanoví, že návrh lze podat do 1 měsíce ode dne, kdy návrhem napadené mimořádné opatření nabylo účinnosti.
7. Stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem brojil proti mimořádnému opatření s označením č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN, přičemž Nejvyšší správní soud jeho návrh odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jako návrh podaný po lhůtě. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel rozporoval obecně stanovenou povinnost podstupovat preventivní antigenní testování v základní škole, kterou navštěvuje, čemuž odpovídal také petit uvedený v závěru návrhu - požadoval zrušit původní opatření obecné povahy ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN, a nenapadal povinnosti, které přinesly pozdější změny tohoto opatření. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že "skutečnost, že odpůrce vydal dne 7. 5. 2021 (další) změnové opatření č. j. MZDR 14592/2021-10/MIN/KAN, které nabylo účinnosti dne 10. 5. 2021, na tom nic nemůže změnit, neboť ani toto opatření se obecně stanovené povinnosti podstupovat preventivní antigenní testování nedotklo." Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení (bod 8) zdůrazňuje, že navrhovatel v podaném návrhu výslovně uvedl, že "si musí od 12. dubna 2021 sám provádět test výtěrem z nosu, případně musí strpět jeho provedení k tomu nijak nekvalifikovanou osobou, jinak nebude vpuštěn do základní školy, jejíž první ročník navštěvuje." Dovozuje, že sám stěžovatel (navrhovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem) si tak je vědom, že povinnost, proti které podaným návrhem fakticky brojil, se na něj vztahuje ode dne 12. 4. 2021. Dodává, že následná změnová opatření se v tomto ohledu stěžovatele nedotkla, pouze upravila znění jednotlivých článků původního opatření obecné povahy, a že stěžovatel proti těmto změnám nebrojil, lhůtu je tedy třeba počítat ode dne 12. 4. 2021, a posledním den lhůty k podání návrhu na zrušení napadeného opatření byla tudíž středa 12. 5. 2021. Uzavřel, že navrhovatel podal návrh až dne 2. 6. 2021, tedy opožděně, ačkoli mu v podání perfektního návrhu v zákonem stanovené lhůtě nic nebránilo.
8. S uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožnil. Ústavní soud věnoval pozornost obsahu návrhu stěžovatele, který vznesl před Nejvyšším správním soudem a změnám předmětného mimořádného opatření, které byly přijaty Ministerstvem zdravotnictví od doby jeho účinnosti. Pro posouzení ústavní stížnosti je rovněž podstatné, že stěžovatel navštěvoval v době podání návrhu na zrušení napadeného opatření první ročník základní školy.
9. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel v návrhu doručeného Nejvyššímu správnímu soudu dne 2. 6. 2021 uvádí, že napadá opatření obecné povahy - mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN ze dne 6. dubna 2021, a to z důvodu, že toto nařízení umožňuje osobní přítomnost žáků při výuce na základní škole od 12. 4. 2021 pouze v případě, že podstoupili vyšetření prostřednictvím preventivního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2. Stěžovatel dovozuje, že lhůta pro podání návrhu se odvíjí od účinnosti změn předmětného mimořádného opatření. Konkrétně uvádí: "V tomto ohledu je zásadní mimořádné opatření č. j. MZDR 14592/2021-10/MIN/KAN ze dne 7. května 2021 (na internetových stránkách COVID PORTÁL je dostupné pouze jako příloha usnesení vlády bez č. j.), které nahradilo, tedy prakticky znovu vydalo stěžejní čl. I. napadeného opatření. Změněny však postupně byly prakticky všechny ustanovení, a to nejméně jednou. Toto mimořádné opatření (č. j. MZDR 14592/2021-10/MIN/KAN ze dne 7. května 2021) nabylo účinnosti 10. května 2021." (viz bod II. stěžovatelova návrhu).
10. Ústavní soud však dospěl k závěru, že stěžovatel návrhem nebrojil proti změnám, které přinesla pozdější změnová opatření, např. opatření č. j. MZDR 14592/2021-10/MIN/KAN, které stanovilo, že se děti navštěvující mateřské školy již nemusí pro přítomnost ve výuce testovat. Stěžovatel však mateřskou školu nenavštěvoval (tato změna se jej netýkala), nenamítal ani, že by se testování mělo u dětí v mateřských školách zachovat. Naopak stěžovatelův návrh směřuje zřetelně proti povinnosti podstoupit vyšetření prostřednictvím preventivního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 pro prezenční účast na výuce - tento závěr zřetelně vyplývá z toho, že stěžovatel tvrdí, že napadené opatření (testování) omezuje jeho právo na vzdělání, jelikož buď musí sám na sobě provádět výkony jinak prováděné zdravotnickými pracovníky a ohrozit tak svoje zdraví, nebo mu bude znemožněno vzdělání na základní škole.
11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že lhůtu je třeba počítat od nabytí účinnosti konkrétního opatření (či jeho změny), proti které směřuje návrh podaný dle §13 odst. 1 pandemického zákona. Takový výklad zaujal i Nejvyšší správní soud, který uvedl, že: "[v] takových případech je podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu jediným rozumným řešením odvíjet měsíční lhůtu k podání návrhu od účinnosti toho opatření, proti kterému navrhovatel fakticky brojí, resp. co konkrétně navrhovatel v podaném návrhu na zrušení opatření obecné povahy rozporuje (s jakou povinností, kterou mu napadené mimořádné opatření odpůrce ukládá, nesouhlasí) a co požaduje zrušit. Je-li totiž napadené opatření obecné povahy odpůrcem opakovaně měněno, přičemž tyto změny se navrhovatele nedotýkají (ani proti nim nebrojí), není dán žádný důvod pro to, aby byla lhůta k podání návrhu počítána ode dne účinnosti takové změny. V opačném případě by mohlo docházet k umělému prodlužování lhůty k podání návrhu na jeho zrušení, a v důsledku toho také k narušování právní jistoty adresátů napadeného opatření obecné povahy". Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel podal návrh dne 2. 6. 2021 opožděně, tedy obstojí, neboť stěžovatel měl možnost mimořádné opatření, které povinnost testování pro stěžovatele zavedlo, napadnout návrhem již v dubnu 2021, avšak svého práva v zákonem stanovené lhůtě nevyužil. Pokud by stěžovatel návrhem brojil např. proti frekvenci testování (zde bylo mimořádné opatření změněno, viz č. j. MZDR 14592/2021-11/MIN/KAN ze dne 12. 5. 2021) nebo proti skutečnosti, že z povinnosti testování byly vyňaty děti navštěvující mateřské školy (v tomto ohledu proběhla změna mimořádného opatření č. j. MZDR 14592/2021-10/MIN/KAN ze dne 7. 5. 2021), bylo by možné dospět k závěru, že se lhůta odvíjí od účinnosti změnových opatření. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Z uvedených závěrů plyne, že Nejvyšší správní soud svévolně neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, pouze v souladu se zákonodárcem stanovenou lhůtou posoudil jeho návrh jako opožděný. Takový postup však porušení základních práv stěžovatele nepředstavuje.
12. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení pandemického zákona jako návrh akcesorický ve smyslu §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu sdílí její osud, a proto byl také odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu