ECLI:CZ:US:2022:3.US.231.22.1
sp. zn. III. ÚS 231/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tomka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2021 č. j. 29 Cdo 3254/2021-549, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2021 č. j. 12 Cmo 60/2021-478 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 13 Cm 280/2013-472, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v souvislosti s řízením o žalobě společnosti CML s. r. o. proti stěžovateli o zaplacení částky 315 065 Kč s příslušenstvím, jímž (mimo jiné) městský soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. 6. 2009 č. j. 13 Cm 186/2009-9.
3. Stěžovatel podal dne 29. 7. 2020 dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 12 Cmo 130/2020-319. Při zahájení dovolacího řízení nezaplatil soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč, proto byl usnesením městského soudu dne 30. 7. 2020 č. j. 13 Cm 280/2013-355 vyzván k jeho úhradě ve lhůtě do 15 dnů od doručení usnesení. Stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku za dovolání, avšak městský soud mu usnesením ze dne 23. 9. 2020 č. j. 13 Cm 280/2013-449 osvobození nepřiznal a následně toto rozhodnutí potvrdil i vrchní soud usnesením dne 24. 11. 2020 č. j. 12 Cmo 278/2020-457. Městský soud přípisem ze dne 29. 12. 2020 (doručeným dne 4. 1. 2021 do datové schránky právní zástupkyně stěžovatele) jej upozornil, že jeho poplatková povinnost za dovolání ve výši 4 000 Kč stále trvá, a byla mu stanovena dodatečná patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Stěžovatel byl rovněž poučen, že nebude-li soudní poplatek v takto stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení o jím podaném dovolání zastaveno, jakož i o tom, že k zaplacení poplatku po uplynutí stanovené lhůty nebude přihlíženo. Po marném uplynutí určené lhůty bylo dovolací řízení usnesením městského soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 13 Cm 280/2013-472, proti usnesení vrchního soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 12 Cmo 130/2020-319 zastaveno a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud neshledal důvodné a usnesením ze dne 25. 3. 2021 č. j. 12 Cmo 60/2021-478 jej potvrdil a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 12. 2021 č. j. 29 Cdo 3254/2021-549 dovolací řízení zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), když podáním dovolání vznikla stěžovateli poplatková povinnost za dovolání, kterou přes řádné poučení o následcích nečinnosti nesplnil. Dále žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukazuje na denegatio iustitiae s argumentací, že mu byl odepřen přístup k dovolacímu soudu k řešení otázek týkajících se postupu vrchního soudu při rozhodování o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. V řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V ústavní stížnosti zpochybňuje postup vrchního soudu a Nejvyššího soudu, který nesplnil svoji povinnost meritorně přezkoumat důvody, proč stěžovateli nebylo přiznáno úplné ba ani částečné osvobození od soudního poplatku podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dle jeho přesvědčení nebyly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu pro nezaplacení soudního poplatku z důvodu, že stěžovatel nemá dostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku za dovolání. Podle názoru stěžovatele lze jeho věc podřadit pod ustanovení §11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, na které se vztahuje osvobození od poplatku, a nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností.
7. Dle tvrzení stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 4032/16, ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 444/18 a další) a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 29 Odo 831/2006, ze dne 13. 6. 2018 sp. zn. 29 Cdo 857/2016) a jsou výrazem svévole při rozhodování a trpí nepřípustnou mírou nepředvídatelnosti, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.
8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Po zvážení všech okolností však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ však v daném případě nejde.
11. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů, a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
12. Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí netrpí vadami, které jim stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká a konstatuje, že obecné soudy aplikovaly na posuzovaný případ vhodnou (relevantní) právní úpravu a svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s §169 občanského soudního řádu řádným, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem. Není proto dán důvod pro konstatování porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud poznamenává, že ve věci stěžovatele se jedná o dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti, které soudy vydaly poté, co dospěly k závěru, že žádost o osvobození od soudních poplatků není důvodná.
13. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, který dospěl k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu zjevně nebylo vydáno v řízení podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, stěžovatel není osobou, na kterou by se vztahovalo osobní osvobození od soudních poplatků dle §11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ani osobou, které by soud přiznal osvobození od soudních poplatků dle §138 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o tom, že stěžovateli vznikla poplatková povinnost v souvislosti s podáním dovolání. Stěžovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně (dosud čtrnáct podání). Usnesením ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 681/20 nebo usnesením ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 81/21 Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, protože neshledal splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.
14. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud případnou.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu