ECLI:CZ:US:2022:3.US.2356.21.1
sp. zn. III. ÚS 2356/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou, sídlem Kozinova 21/2, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. června 2021 č. j. 4 To 160/2021-481 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. května 2021 č. j. 5 T 98/2019-474, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 5. 2021 č. j. 5 T 98/2019-474 bylo rozhodnuto, že dle §286 odst. 1 trestního řádu z důvodu §283 písm. d) trestního řádu se žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 5 T 98/2019 zamítá.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2021 č. j. 4 To 160/2021-481 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel poukazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož lze člověka zbavit svobody jen z důvodů a způsobem, jenž stanoví zákon, a na čl. 39 Listiny, z něhož plyne, že nelze uložit trest, než za jednání zákonem zakázané. Co se rozumí zákonem, stanoví Listina v čl. 41 odst. 2 tak, že kde se v ní mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění, jestliže z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům národních rad. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), na jehož základě byl stěžovatel odsouzen, však nebyl přijat žádným z uvedených orgánů, nýbrž Parlamentem České republiky. Tento předpis tedy není zákonem ve smyslu Listiny. Platí zde zásada claris non fit interpretatio (jasná slova nelze vykládat, nota bene ne odlišně), která neumožňuje zaměňovat Federální shromáždění s jiným orgánem.
5. Stěžovatel ostatně vyjadřuje pochybnosti, zda je Parlament České republiky oprávněn k vydávání jakýchkoliv zákonů. V čl. 106 odst. 1 Ústavy je uvedeno, že volební období Poslanecké sněmovny skončí dnem 6. června 1996. Další problém pak je, že Ústava byla vyhlášena Českou národní radou, ač je sporné, zda ta měla pravomoc odebrat Federálnímu shromáždění jeho pravomoci. Korektnost přechodu pravomocí k vydávání zákonů na Parlament České republiky zpochybňuje i to, že k němu mělo dojít k 1. 1. 1993, avšak v té době ještě neexistoval Senát, který má být přitom součástí zákonodárného procesu.
6. Stěžovatel je z uvedených důvodů přesvědčen, že došlo k porušení principu nullum crimen sine lege, a jeho návrhu na povolení obnovy řízení mělo být vyhověno, aby tato vada mohla být napravena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Stěžovatel svojí ústavní stížností ve své podstatě zpochybňuje to, že by trestní zákoník byl právním předpisem, který by mohl relevantně zakotvovat skutkové podstaty trestných činů, když dovozuje, že tento právní předpis nebyl vydán k tomu oprávněným orgánem. Na základě své svérázné analýzy Ústavy a Listiny dokonce dospívá k závěru, že Parlament České republiky není vůbec oprávněn k vydávání zákonů. Ústavní soud však nepovažuje za nutné se jednotlivými body stěžovatelových právních úvah blíže zabývat, neboť je zjevné, že jeho vývody jsou neudržitelné. Pravomoc Parlamentu České republiky k vydávání trestněprávních a jiných zákonů je obecně uznávanou notorietou. Obecné soudy po léta na základě trestního zákoníku rozhodují o vině a jim ukládaném trestu obviněných a Ústavní soud následně posuzuje v řízení o ústavních stížnostech ústavní souladnost pravomocných rozhodnutí po proběhlých trestních řízeních. Kdyby stěžovatelem tvrzená nedostatečnost pravomoci Parlamentu k vydání trestního zákoníku existovala, zjevně by již dávno vyšla najevo. Na okraj lze poznamenat, že kdyby měl stěžovatel ve svých vývodech pravdu, ad absurdum by to zřejmě znamenalo, že ani právní úprava upravující řízení o ústavních stížnostech by nemohla touto optikou obstát, tedy Ústavní soud by ani nebyl oprávněn vést řízení o stěžovatelově nynějším návrhu a vyhovět mu.
9. Ústavní soud má za to, že stěžovatel nepředložil žádnou relevantní právní argumentaci, a tedy ani nic, co by svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu