ECLI:CZ:US:2022:3.US.2383.22.1
sp. zn. III. ÚS 2383/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Mgr. Anahit Abrahamjanová, zastoupené Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 729/11, Praha 1, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2022, č. j. 14 Co 166/2022-39, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "soudní exekutor") usnesením ze dne 14. 2. 2022, č. j. Ex 29412/2021-2,3 zastavil exekuci na majetek stěžovatelky jako povinné pro dlužnou částku 254 154 Kč s příslušenstvím ve prospěch Společenství vlastníků jednotek X (dále také "oprávněný"), když stěžovatelka měla dluh na svých příspěvcích souvisejících s náklady na správu budovy, v níž byla umístěna bytová jednotka stěžovatelky (výrok I.). Dále soudní exekutor uložil stěžovatelce povinnost zaplatit oprávněnému náklady řízení ve výši 18 041 Kč (výrok II.) a konečně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit mu náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok III.). Stěžovatelka prý totiž zavinila zastavení exekučního řízení, když nadto neplnila své povinnosti uložené exekučním titulem dobrovolně a návrh na nařízení exekuce byl proto podán důvodně.
3. O odvolání stěžovatelky proti výrokům II. a III. rozhodnutí soudního exekutora rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrokem I. nyní napadeného usnesení rozhodnutí soudního exekutora v jeho výrocích II. a III. potvrdil, když zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), přičemž ani soudnímu exekutorovi městský soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Byť byl totiž exekuční titul ve stěžovatelčině věci k jí podané žalobě pro zmatečnost následně zrušen, neboť stěžovatelce nebylo umožněno jednat před soudem v řízení, z něhož exekuční titul vzešel, pro městský soud bylo podstatné, že stěžovatelka o svém dluhu [na rozdíl od skutkových okolností vylíčených ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017 (N 5/84 SbNU 87); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] věděla. Z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti samotnou stěžovatelkou se přitom podává, že svůj dluh dokonce uznala co do důvodu a výše, když původně s oprávněným uzavřela dohodu o splátkách, kterou však nedodržela. Povinností stěžovatelky jako povinné tedy podle městského soudu bylo plnit na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Ve věci stěžovatelky proto podle městského soudu nelze bezvýhradně aplikovat závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2511/16, neboť v tomto nálezu Ústavní soud výslovně zdůraznil, že by nebylo spravedlivé, aby náklady exekučního řízení nesla oprávněná, která podala exekuční návrh důvodně (byť tento byl - rovněž jako v nyní posuzovaném případě - dodatečně zrušen v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost) a zároveň by nebylo spravedlivé, aby náklady spojené se zrušením exekučního titulu nesla tehdejší povinná, neboť ta se o svém dluhu dozvěděla právě až v rámci exekučního řízení; proto Ústavní soud rozhodl tak, že náklady exekučního řízení ponese oprávněná, jakožto ekonomicky silnější subjekt s tím, že se následně bude moci obrátit proti státu se žalobou na náhradu škody.
4. Podstatou stížnostní argumentace stěžovatelky je východisko, že ze strany oprávněného v její věci jde o zjevné zneužití práva s cílem dosáhnout náhrady nákladů řízení, neboť oprávněný prý s podáním návrhu na nařízení exekuce otálel několik měsíců a podal ho podle stěžovatelky až poté, co si musel být vědom toho, že stěžovatelka napadla soudní rozhodnutí (exekuční titul) žalobou pro zmatečnost. Za takové situace měl městský soud aplikovat ve prospěch stěžovatelky moderační právo ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.").
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. To i proto, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože totiž úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k finančním limitům, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč a podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (když zákon stanoví zároveň dokonce výluku z přípustnosti dovolání pro rozhodování o náhradě nákladů řízení), zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však podle přesvědčení Ústavního soudu žádné takové zvláštní a relevantní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci daného případu (vzdor svému přesvědčení) v ústavní stížnosti neuvádí.
8. Ústavní soud dále připomíná, že se v minulosti opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Uvedená zdrženlivost se uplatní o to více, měl-li by Ústavní soud omezovat obecnému soudu možnost uvážení, zda v konkrétním případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. naplněny (srov. k tomu např. usnesení z 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15). Tak je tomu i v daném případě.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud dále uvádí, že městský soud v rozsahu okolností, které jsou mezi případem rozhodovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2511/16 a nyní posuzovanou věcí srovnatelné, správně vyzdvihl, že v případě kdy povinná (tzn. stěžovatelka) znala obsah vykonatelného (byť později zrušeného) soudního rozhodnutí, bylo její povinností nezasahovat do pravomocně zjednaného právního stavu a uloženou povinnost splnit [srov. k tomu též odst. 15 odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449)]. V nyní posuzované věci přitom není pochyb, že stěžovatelka o svém dluhu ve vztahu k oprávněnému věděla (nic takového netvrdí ani v ústavní stížnosti), a proto se podle Ústavního soudu nejeví nikterak nespravedlivým, uložil-li městský soud stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení; nadto v bagatelní výši. Napadenou výrokovou část usnesení městského soudu proto nelze považovat za ústavně excesivní zásah do základních práv stěžovatelky, který teprve by byl způsobilý odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu.
10. Na akceptovatelnosti úvah městského soudu pak podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani okolnost, že oprávněný měl návrh na nařízení exekuce podat údajně až poté, co věděl o stěžovatelkou podané žalobě pro zmatečnost. Závěr dovozovaný stěžovatelkou, že účelem exekučního návrhu ve skutečnosti nebylo vymožení dlužné částky, ale pouze zvýšení nákladů, považuje zdejší soud v kontextu okolností daného případu za značně spekulativní.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (resp. jeho označeným výrokem) městský soud neporušil tvrzená základní práva stěžovatelky a její ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu