ECLI:CZ:US:2022:3.US.239.22.1
sp. zn. III. ÚS 239/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Svobody, právně zastoupeného Mgr. Karlem Masopustem, advokátem se sídlem U Průhonu 466/22, Holešovice, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021 č. j. 19 Co 67/2021-14 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2021 č. j. 10 C 23/2021-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 5. 1. 2021 podal u soudu prvního stupně žalobu a spolu s touto žalobou zároveň navrhl nařízení předběžného opatření spočívajícího v tom, aby bylo přerušeno exekuční řízení, vedené proti stěžovateli u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 627/2020, v jehož rámci bylo stěžovateli uloženo vyklizení bytu, ve kterém žil, a to až do doby, než bude pravomocně ukončeno dědické řízení ve věci pozůstalosti zůstavitele - bratra stěžovatele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 571/2003. O žalobě a návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl soud prvního stupně tak, že návrh se odmítá. V odůvodnění usnesení soud mimo jiné odkázal na ustanovení §75b odst. 1 o. s. ř., dle kterého je navrhovatel povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10 000 Kč, když dále dodal, že dle ustanovení §75b odst. 3 písm. d) o. s. ř. neplatí odst. 1 předmětného ustanovení, osvědčí-li navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (v souladu s ustanovením §138 o. s. ř.). Stěžovatel současně s podáním návrhu na nařízení předběžného opatření nezaplatil jistotu a soud shledal, že u něj nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel k podanému návrhu na osvobození od soudních poplatků ničeho nedoložil a ze spisu nikterak nemajetnost stěžovatele nevyplývá.
3. Stěžovatel proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání s tím, že soud prvního stupně nezjišťoval, z jakých prostředků by měl stěžovatel soudní poplatky platit, když nemá dostatek prostředků, aby hájil svá práva, a že usnesením soudu prvního stupně mu byl odepřen přístup k soudnímu řízení. Odvolací soud rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že z obsahu soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel sice současně s návrhem na nařízení předběžného opatření požádal o osvobození od soudních poplatků, avšak svůj návrh zdůvodnil pouze tím, že je nemajetný, invalidní a vyplácený starobní důchod je postižen exekucí až do částky 9 261 Kč. Dále odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že stěžovatel tvrzené skutečnosti nijak nedoložil a že ze spisu jeho nemajetnost nevyplývá. K tomu odvolací soud dodal, že důvody pro osvobození od placení jistoty by byly pouze ty, které by stěžovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření soudu doložil, a bylo by jimi osvědčeno, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jak ze strany soudu prvního stupně, tak ze strany odvolacího soudu, nebyly při rozhodování o osvobození jeho osoby od soudního poplatku, a zejména od zaplacení jistoty spojené s podáním návrhu na nařízení předběžného opatření, řádně posouzeny majetkové poměry. Stěžovatel je tak přesvědčen, že soud prvního stupně opomněl řádně odůvodnit usnesení, když stěžovatele, jakožto právního laika, který se před soudem prvního stupně hájil sám, řádně nepoučil, jakým způsobem má doložit listiny dokládající jeho nemajetnost či nevyužil ediční povinnosti.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odmítnutím návrhu na nařízení předběžného opatření pro nesložení jistoty, resp. se závěry obecných soudů o neosvědčení předpokladů osvobození od soudních poplatků. Podle §75b o. s. ř. je navrhovatel k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10 000 Kč, a není-li jistota složena, soud podle §75b odst. 2 o. s. ř. návrh na předběžné opatření odmítne. Uvedené podle §75b odst. 3 písm. d) o. s. ř. neplatí, osvědčí-li navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Z těchto pravidel je zřejmé, že odmítání návrhu na nařízení předběžného opatření i posouzení splnění předpokladů osvobození od soudních poplatků je předmětem úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Argumentace stěžovatele je jak skutkové povahy, jíž nepřímo žádá přehodnocení skutečností odůvodňujících osvobození od soudních poplatků, tak povahy procesní, když je názoru, že nebyl náležitě poučen. Tato argumentace však k založení důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti v podstatě směřuje k tomu, aby Ústavní soud skutkový a právní závěr obecného soudu přehodnotil. Jak však již bylo řečeno, Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, byť právě k takové roli jej stěžovatel uplatněnou argumentací vyzývá. Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci je těžiště stěžovatelovy argumentace pouze v rovině polemiky s právním posouzením věci obecným soudem (obecnými soudy), tedy v polemice v oblasti a v rovině "podústavního" práva, aniž by stěžovatel vzal v úvahu, že jeho námitkami se obecný, zejména pak odvolací soud zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi také vypořádal.
9. Je tedy zřejmé, že zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle" či trpí nedostatkem rozumného odůvodnění.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu