ECLI:CZ:US:2022:3.US.2396.22.1
sp. zn. III. ÚS 2396/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. A. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Průchodní 377/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 10 As 12/2022-42, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2021, č. j. 30 A 90/2021-97, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11, čl. 12, čl. 14 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy v nyní posuzované věci rozhodovaly o tvrzeně nezákonném zásahu policejního orgánu spočívajícím ve vykázání stěžovatele ze společného obydlí, rodinného domu č. p. X v obci B., a přilehlých pozemků, jež bylo provedeno dne 13. 7. 2021 postupem podle ustanovení §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii").
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelem podanou zásahovou žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §87 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní").
4. Následná kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné argumenty, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž namítá, že nebyly splněny podmínky pro vykázání ze společného obydlí, a to jednoduše proto, že v daném okamžiku zde neexistovalo společné obydlí. Stěžovatel zdůrazňuje, že policejní orgán při zásahu nezajistil přítomnost nezúčastněné osoby, což je ovšem jeho zákonnou povinností. Namítá též vady dokazování, spočívající ve svévolném hodnocení a opomenutí důkazů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ve své rozhodovací praxi ustáleně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jako protiústavní pak lze hodnotit i nesprávnou aplikaci či interpretaci podústavního práva, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný jiný ústavně konformní výklad, nebo je výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. 10. 2019 (N 169/96 SbNU 173), nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní (policejní) orgány při posuzování námitek uplatněných stěžovatelem bezprostředně po jeho vykázání ze společného obydlí. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i policejního orgánu (srov. sdělení ze dne 19. 7. 2021). Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o jeho snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že jeho vykázání ze společného obydlí bylo nezákonné. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší.
9. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud i krajský soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o Policii, do nichž se promítají principy obsažené v Listině, jejichž porušení stěžovatel nyní namítá. V závěrech obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry, anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení. Řečeno stručně, Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal cokoliv, co by mohlo iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.
10. Opakovat přitom, co již bylo přesvědčivě řečeno stěžovanými rozhodnutími, považuje Ústavní soud za neúčelné a nadbytečné, a proto odkazuje toliko na jejich odůvodnění: k námitce neexistence společného obydlí srov. rozsudek krajského soudu, bod 50; k námitce nepřítomnosti nezúčastněné osoby srov. rozsudek krajského soudu, bod 59, resp. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 13; k námitce opomenutého důkazu srov. rozsudek krajského soudu, bod 51; k námitce související s hodnocením důkazů srov. rozsudek krajského soudu, body 52-53, resp. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 16.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že brojí-li stěžovatel ústavní stížností i proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně proti samotnému vykázání ze shora specifikovaného společného obydlí a přilehlých prostor, pak přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. k tomu například usnesení sp. zn. I. ÚS 3835/11 ze dne 8. 4. 2013) připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánů veřejné moci. Zrušení rozhodnutí nyní napadených by ovšem bylo způsobilé napravit zásah do základních práv stěžovatele, pokud by k němu reálně došlo. Proto Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost tak, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, jak jsou v záhlaví vyjmenována, a tvrzeným jiným zásahem orgánu veřejné moci se dále podrobněji nezabýval, jelikož by to bylo neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu