ECLI:CZ:US:2022:3.US.2420.22.1
sp. zn. III. ÚS 2420/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Zuzany Rejmonové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 1 As 102/2021-55, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2020, č. j. 30 A 317/2018-77, rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 16. 10. 2018, č. j. MSMT-32791/2018-2, a rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 14. 11. 2017, č. j. ZCU 031419/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Západočeské univerzity v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených správních a soudních rozhodnutí. Má totiž za to, že vydávající orgány veřejné moci svým postupem porušily její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatelka v roce 2010 požádala Západočeskou univerzitu v Plzni (dále jen jako "ZČU") o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělávání; konkrétně šlo o obor Právo na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě (Ukrajina). Samotné studium nicméně absolvovala stěžovatelka v ČR na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva v Praze (dále jen jako "MIPP"). Několik navazujících rozhodnutí ZČU ve věci bylo zrušeno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen jako "ministerstvo"), poslední (ústavní stížností napadené) rozhodnutí ZČU z roku 2017 žádost stěžovatelky zamítlo. Svůj závěr správní orgán opřel zejména o odpověď ukrajinských orgánů, podle kterých Zakarpatská státní univerzita mohla poskytovat vzdělání pouze na území Ukrajiny. Z toho plyne, že v případě MIPP se nemohlo jednat o zahraniční pobočku užhorodské univerzity. Pokud tedy stěžovatelka absolvovala studium v ČR, nešlo o zahraniční vysokoškolské vzdělávání a nemá proto smysl zkoumat, nakolik bylo její studium například srovnatelné s národními studijními programy. Odvolání stěžovatelky k ministerstvu bylo neúspěšné, stejný osud sdílela také žaloba stěžovatelky ke Krajskému soudu v Plzni. Proti jeho rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, i tu ale Nejvyšší správní soud zamítl. Neztotožnil se s námitkami stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozsudku, neměl pochybnosti o věrohodnosti informací poskytnutých ukrajinskými orgány a odmítl, že by rozhodující orgány opomenuly nějaké důkazy. Poté znovu předestřel, proč absolvované vzdělávání stěžovatelky není zahraničním vzděláním v jeho pravém slova smyslu a proč tudíž správní orgány nepostupovaly nezákonně, pokud žádost stěžovatelky zamítly.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Z podané ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka je předně přesvědčena o neopodstatněnosti závěru, na kterém posouzení věci primárně stojí. Tvrzení ukrajinských orgánů, že Zakarpatská státní univerzita mohla nabízet vzdělání pouze na území Ukrajiny, je prý nerelevantní, neboť tato okolnost nic neříká o tom, zda může tento subjekt nabízet vzdělání na území ČR. Správní orgány ani soudy necitovaly žádný předpis, který by něco takového zakazoval. Zadruhé, zpochybnila-li stěžovatelka věrohodnost (pravost) informací (listin) od ukrajinských orgánů, bylo na rozhodujících orgánech, aby její pochybnosti vyvrátily, neměly ponechat důkazní břemeno na ní. Zatřetí, stěžovatelka poukazuje na existenci opomenutých důkazů před správními orgány. Není akceptovatelný postoj správních soudů, které vadu opomenuly kvůli tomu, že by tyto - podle nich zbytečné - důkazy nemohly zvrátit výsledek řízení. Konečně začtvrté stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí ZČU podepsala osoba (prorektor) bez příslušného oprávnění. Prorektor sice formálně zastupovat rektora může, avšak v řízení nebylo nikdy dokazováno, zda podepsaný prorektor v daný čas prorektorem skutečně byl. Jestliže Krajský soud v Plzni toto "osvědčil" bez nařízení jednání pouze na základě veřejně dostupných výročních zpráv ZČU, postupoval v rozporu s pravidly pro dokazování.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním relevantních orgánů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodující správní orgány ani soudy neporušily základní práva stěžovatelky.
8. Argumentace stěžovatelky do značné míry pouze opakuje námitky již uplatněné před kasačním soudem, který je přesvědčivě vypořádal v bodech 28 až 60 svého rozsudku. S ohledem na kvalitu a pečlivost tohoto odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za smysluplné argumentaci Nejvyššího správního soudu podrobně opakovat a omezí se jen na stručné shrnutí vlastního pohledu na přezkoumávanou věc.
9. Námitky shora označené jako "zadruhé" až "zatřetí" nabývají až absurdního rozměru. Těžko například připustit, že by součástí práva na spravedlivý proces mělo být naplnění požadavku, aby obecné soudy musely sáhodlouze dokazovat, jestli osoba podepsaná pod nějakým rozhodnutím opravdu zastávala danou funkci opravňující ji k podpisu (zde statutární zástupce rektora), když lze tuto informaci získat z veřejných důvěryhodných zdrojů.
10. Obdobně málo pochopitelná je představa stěžovatelky, že správní orgány mají povinnost vyvrátit její pochybnosti o pravosti údajů od ukrajinských úřadů, aniž by důvody pro tyto pochybnosti jakkoliv přiblížila.
11. Přesvědčivá není konečně ani kritika stěžovatelky napadající jádro posouzení věci. Ústavní soud totiž při respektování elementárních pravidel logiky skutečně nemůže považovat jako protiústavní úvahu všech v řízení rozhodujících orgánů, že byla-li Zakarpatská státní univerzita oprávněna poskytovat vzdělávání výhradně na území Ukrajiny, nemohla tak činit na našem území. Naopak konstrukce, zastávaná stěžovatelkou a dotažená do důsledků, by učinila z poskytování vysokoškolského vzdělávání v zásadě zcela neregulovanou aktivitu a proces uznávání zahraničního studia by tak ztratil jakýkoliv smysl.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu