ECLI:CZ:US:2022:3.US.2458.22.1
sp. zn. III. ÚS 2458/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Tenisového klubu Kersko, z. s., sídlem Kersko 688, Hradištko, zastoupené JUDr. Jiřím Dubou, advokátem, sídlem Svornosti 985/8, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 24 Cdo 2749/2020-187, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č. j. 27 Co 19/2020-163 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. října 2019 č. j. 17 C 58/2019-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 17 C 58/2019 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle žalované (Penzion Kersko, s. r. o.) v kupní smlouvě, v níž by předmětem koupě byl blíže specifikovaný pozemek. Žaloba byla odůvodněna tím, že stěžovatel je vlastníkem venkovních úprav (oplocení, tenisové kurty atd.) umístěných na tomto pozemku, a svědčí mu tak předkupní právo k pozemku. Když přitom společnost HARMINTON, s. r. o., převáděla pozemek na žalovanou, toto předkupní právo nerespektovala.
Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že i kdyby předmětné venkovní úpravy byly samostatnou věcí v právním smyslu, stěžovatel by nebyl jejich vlastníkem. Stěžovatel nepředložil listinu svědčící o tom, že je vlastníkem venkovních úprav. K převodu na stěžovatele mělo dojít ústní dohodou (s TJ Sokol Hradištko), a tedy dle občanského zákoníku z roku 1964 neplatně. Nedostatek formy se stěžovatel pokusil zhojit písemnou dohodou s TJ Sokol Hradištko, ovšem absolutní neplatnost tímto způsobem s účinky ex tunc zhojit dle okresního soudu nelze. Vlastnické právo pak stěžovatel nemohl ani vydržet, neboť nebyl v dobré víře, pokud předmětné venkovní úpravy užíval jako vlastní.
Proti prvostupňovému rozsudku stěžovatel podal odvolání, v němž uvedl, že již netrvá na argumentaci vztahující se k otázce vydržení. Nadále však trvá na tom, že došlo ke zhojení neplatnosti ústně dohodnutého převodu úprav v důsledku konvalidace písemnou dohodou, a to s účinky ex tunc. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil.
Stěžovatel následně podal dovolání, jehož přípustnost vymezoval čtyřmi právními otázkami. Jednak stěžovatel vznesl otázku, zda lze konvalidovat právní jednání podle §584 občanského zákoníku s účinky ex tunc, bylo-li původní jednání učiněné podle občanského zákoníku z roku 1964 a trpělo nedostatkem formy. Dále, zda lze vydržet stavbu nezapisovanou do katastru nemovitostí, jestliže právním titulem měla být ústní smlouva, a zda může být důvodem existence dobré víry písemné ujednání, že nabyvatel vstoupí do práv a povinností převodce po získání právní subjektivity, ve spojení s delimitační listinou z roku 1998 a písemným prohlášením převodce. A konečně, zda je k soudnímu uplatnění předkupního práva aktivně legitimován správce, který byl pověřen vlastníkem staveb, a to k uplatňování nároku vlastním jménem.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem čtvrtou otázku odmítl jako nepřípustnou novotu, přípustnost dovolání pak nemohly podle Nejvyššího soudu založit ani druhá a třetí otázka, neboť úvahu odvolacího soudu ohledně absence dobré víry stěžovatele nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Dovolání nicméně Nejvyšší soud shledal přípustným pro řešení první otázky. Dovolání však nebylo důvodné, neboť absolutní neplatnost v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nelze podle Nejvyššího soudu dodatečně konvalidací zhojit.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní uvádí, že jako občanské sdružení vznikl v roce 2000, přičemž do roku 2000 byl součástí TJ Sokol Hradištko. Pozemek pod kurty byl ve vlastnictví obce Hradištko, která jej na dobu neurčitou pronajala TJ Sokol Hradištko, jehož byl tenisový klub součástí. V souladu s nájemní smlouvou ze dne 4. 12. 1992 mezi obcí a TJ Sokol Hradištko vstoupil stěžovatel do práv nájemce za TJ Sokol Hradištko a v návaznosti na tzv. delimitaci došlo k předání vlastnického práva k nemovitostem nacházejícím se na pozemku, o nějž v řízení jde, z TJ Sokol Hradištko na stěžovatele. Kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2013 mezi obcí a společností HARMINTON, s. r. o., došlo k převodu pozemku na posledně uvedenou společnost, která jej kupní smlouvou ze dne 23. 3. 2016 převedla na žalovanou. Podle §3056 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník stavby předkupní právo k pozemku, které však nebylo respektováno.
Jde-li o vlastnické právo ke stavbám, stěžovatel předně uvádí, že TJ Sokol Hradištko se písemně zavázal dne 6. 12. 1998 převést veškerý majetek movitý i nemovitý na Tenisový oddíl Kersko a téhož dne došlo k fyzickému předání majetku, což strany protokolárně potvrdily. V roce 2000 vyzval stěžovatel ústně TJ Sokol Hradištko ke splnění povinnosti, čímž podle stěžovatele došlo k završení převodu všech stavebních úprav na stěžovatele, což je mezi stěžovatelem a TJ Sokol Hradištko nesporné a bylo to doloženo písemným potvrzením smluvních stran ze dne 12. 8. 2019.
Podle stěžovatele tedy není pravda, že by titulem k převodu staveb byla až ústní smlouva z roku 2000, neboť té předcházela písemná dohoda z roku 1998. Stěžovatel zároveň připomíná, že nikdy nepředstavoval nový subjekt, který by teprve po založení získával členy, majetek apod. Naopak se jednalo o subjekt, který od samého počátku disponoval veškerým majetkem, stabilní členskou základnou a stejným vedením jako v době před vyčleněním z TJ Sokol Hradištko. Analogicky zde stěžovatel poukazuje na rozdělení odštěpením, kdy rovněž dochází k nabytí majetku nově zakládané společnosti od samotné existence z titulu právního jednání předcházejícího jejímu vzniku.
Vzhledem k uvedenému podle stěžovatele nelze souhlasit ani s tím, že nemohlo dojít k vydržení, jelikož po celou dobu nakládal se stavbami jako vlastník a opíral své právo mj. i o písemné ujednání z roku 1998. Nejpozději v roce 2010 tak došlo k vydržení vlastnického práva. Napadená rozhodnutí však vůbec nehodnotila specifické okolnosti případu zakládající dobrou víru stěžovatele, zejména, že mezi stěžovatelem a TJ Sokol Hradištko nikdy nebyl spor o vlastnické právo ke stavbám, jehož si byl vědom i tehdejší vlastník pozemku obec Hradištko, ústní smlouvě předcházelo písemné ujednání, v písemném prohlášení ze dne 6. 12. 1998 se výslovně potvrzuje platnost závazku převést na Tenisový oddíl Kersko vlastnictví k veškerému majetku movitému i nemovitému a TJ Sokol Hradištko de facto pouze vyčlenil ze svého středu tenisový klub, jemuž vznikla právní subjektivita a zároveň do něj vložil majetek, s nímž po celou dobu tenisový klub stejně hospodařil.
Stěžovatel dále uvádí, že oplocení vybudoval v letech 2008 a 2009 zcela nové, a vlastnictví k němu tak nabyl originárně, což soudy vůbec nezohlednily. Totéž platí i pro přípojku vody, kterou vybudoval v roce 2007. Stěžovatel také vysvětluje, proč je povrch tenisových kurtů samostatnou stavbou.
Podle stěžovatele Nejvyšší soud v napadeném rozsudku odmítl aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/18 ze dne 22. 5. 2018, podle něhož i na podle občanského zákoníku z roku 1964 absolutně neplatnou smlouvu lze pohlížet s ohledem na občanský zákoník z roku 2012 jako na platnou ve spojení s principem ochrany dobré víry. Došlo-li v roce 1998 k písemnému vyčlenění majetku z TJ Sokol Hradištko a až následně k ústnímu ujednání, které bylo v roce 2019 konvalidováno, mají se uvedené závěry Ústavního soudu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Tak tomu má být i s ohledem na zásadu, že má být upřednostněn výklad nezakládající neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost zakládá. Stěžovateli nejsou známy důvody, pro které soudy písemné vyčlenění majetku z roku 1998 přehlížejí.
Konečně, stěžovatel argumentuje, že mu svědčilo oprávnění domáhat se předkupního práva z titulu správy majetku ve prospěch TJ Sokol Hradištko. Podle stěžovatele soudy porušily zásadu iura novit curia, neboť nedůvodně odmítly právně kvalifikovat jeho jednání jako jednání správce, resp. nepřímé zastoupení, ačkoli po skutkové stránce se k postavení stěžovatele jako správce vyjadřovaly. Soudy podle stěžovatele měly povinnost zabývat se vším, co v řízení vyšlo najevo, tedy jak otázkou jednotlivých staveb včetně nabytí vlastnického práva originárním způsobem, tak otázkou správy majetku. Nejvyšší soud se místo toho odmítl zabývat hned třemi dovolacími důvody s odůvodněním, že se jedná o novotu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nutno předně poznamenat, že v ústavní stížnosti obsažené námitky se z podstatné části míjejí s tím, jak stěžovatel argumentoval v řízení před obecnými soudy. Jak přitom Ústavní soud konstatoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (v němž navázal na východiska nálezů sp. zn. I. ÚS 3/94 ze dne 25. 4. 1995 a sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997), takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje za nepřípustné, neboť by jejich projednání bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy České republiky; viz i usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/17 ze dne 8. 8. 2017).
Z toho důvodu se Ústavní soud nemůže samostatně zabývat tím, zda stěžovatel nabyl předmětné venkovní úpravy originárně či (bez ohledu na možné vydržení) vyčleněním z TJ Sokol Hradištko. Tyto argumenty totiž nebyly řádně uplatněny v dovolacím řízení. Stěžovatel se domáhal připuštění dovolání pro vyřešení čtyř právních otázek. V první šlo to, zda bylo možné zhojit vady smlouvy konvalidací ze dne 12. 8. 2019. Druhá a třetí otázka se týkaly vydržení a čtvrtá pak uplatnění předkupního práva z pozice správce pověřeného vlastníkem staveb. Ani jedna z otázek tedy výše uvedené argumenty neřešila (na tom nic nemění, pokud některé tyto argumenty stěžovatel uvedl v rámci uvedených otázek), a samostatně je proto neřešil ani Nejvyšší soud.
Stejně tak se Ústavní soud nemůže zabývat argumentem, že stěžovatel jednal jako správce pověřený vlastníkem. Tuto otázku sice stěžovatel uplatnil v dovolání, ovšem nepřípustně, neboť šlo o novotu, kterou stěžovatel v odvolacím řízení vůbec neuplatňoval, a související otázku tak odvolací soud neřešil. Stěžovatel s tím, že se Nejvyšší soud touto otázkou odmítl zabývat, nesouhlasí, nemůže nicméně očekávat, že si bude určité argumentační linie šetřit až do dovolacího řízení, kde se jimi bude Nejvyšší soud jako v předmětném sporu první soud zabývat. Takový postup by šel zcela proti smyslu dovolání jako mimořádného opravného prostředku i proti smyslu instančního přezkumu obecně a vůbec ekonomii občanského soudního řízení. Na tom nic nemění stěžovatelem zmiňovaná zásada iura novit curia, která neznamená, že si účastníci mohou "schovávat" argumenty pro účely mimořádných opravných prostředků bez ohledu na jejich právní úpravu, a to dokonce ani tehdy, jde-li o argumenty vztahující se k otázce, kterou soudy řeší z úřední povinnosti kdykoli během řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3488/14 ze dne 10. 3. 2015). Nejvyšší soud tedy postupoval ústavně konformním způsobem, pokud se čtvrtou v dovolání vznesenou otázkou z důvodů v napadeném rozsudku rozvedených nezabýval.
V této souvislosti je zároveň potřeba upozornit, že není pravda, že by se Nejvyšší soud odmítl zabývat třemi ze čtyř stěžovatelem vznesených právních otázek. Nejvyšší soud se odmítl zabývat toliko otázkou čtvrtou; otázkou druhou a třetí, které řeší možné vydržení, se zabýval (neboť ačkoli stěžovatel na této argumentaci v odvolání již netrval, odvolací soud možné vydržení řešil), pouze dospěl k závěru, že nezakládají přípustnost dovolání.
Jde-li pak o otázku konvalidace a možného vydržení, jde o otázky vesměs podústavní. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem obecným soudům nadřízeným. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Závěr Nejvyššího soudu, že jednáním z roku 2019 nelze konvalidovat absolutně neplatnou ústní dohodu z roku 2000, nevykazuje žádné ústavněprávní deficity. Odůvodnění Nejvyššího soudu je v tomto směru podrobné a přesvědčivé a lze na ně pro stručnost odkázat. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/18 je nepřiléhavý, neboť neřešil konvalidaci, nadto se týkal nájemní smlouvy a byl založen mimo jiné na principu ochrany dobré víry nájemce a jeho práva bydlení. Domáhat se aplikace tohoto nálezu za účelem prosazení závěru, že stěžovatel mohl po podání žaloby konvalidovat takřka dvacet let starou ústní dohodu, v důsledku čehož se s účinky ex tunc stal vlastníkem povrchových úprav, a tím pádem došlo v roce 2016 k porušení jeho předkupního práva a jeho již podaná žaloba tak je důvodná, není namístě.
Stěžovatel tvrdí, že soudy přehlížejí písemné vyčlenění majetku z roku 1998, ovšem toto vyčlenění nemá na možnost konvalidace vliv a rozhodující není ani z hlediska možného vydržení. V tomto směru lze odkázat na důkladné odůvodnění okresního soudu, které ostatně i sám stěžovatel původně akceptoval, když v odvolání uvedl, že na argumentech ohledně vydržení již netrvá. Nejde jen o to, že v souladu s judikaturou není ten, kdo se chopí držby na základě ústní smlouvy o převodu nemovitosti, v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti (byť i to by bylo dostatečné, když právě z ústní dohody sám stěžovatel původně svou dobrou víru dovozoval; viz č. l. 79 spisu okresního soudu). V posuzované věci nelze také přehlédnout argument okresního soudu, že ze stěžovatelem předložených listin z roku 1998 vyplývá, že "samotná TJ Sokol Hradištko předpokládala protokolární předání věcí, které se zavázala do vlastnictví [stěžovatele] převést, tedy vytvoření jakéhosi dokumentu, který by měl obsahovat samotný převod vlastnického práva". Tvrzení, že k tomuto protokolární předání došlo již 6. 12. 1998 v dokumentu "Soupis nemovitého a movitého majetku", nelze přijmout, neboť v něm došlo k předání toliko do správy. V souladu s Nejvyšším soudem tak ani Ústavní soud neshledává závěry nalézacího a odvolacího soudu, že stěžovatel předmětné úpravy s ohledem na absenci dobré víry nevydržel, za zjevně nepřiměřené.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu