ECLI:CZ:US:2022:3.US.2485.22.1
sp. zn. III. ÚS 2485/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Marečka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1328/2022-675 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2021 č. j. 12 Co 229/2020-611, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že žalovaná Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, vše v k. ú. Lipová pod Blanskem, obec Ch. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 7. 2020 č. j. 30 C 2/2012-547 určil, že žalovaná je vlastníkem předmětných pozemků. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl a stanovil stěžovateli povinnost uhradit žalované náklady řízení před soudy obou instancí. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů týkajících se určení vlastníka výše označených pozemků. Uvádí, že v jiném řízení před Městským soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 7 Cm 20/2020, bylo pravomocně rozhodnuto, že Pozemkový fond České republiky není vlastníkem předmětných pozemků, neboť byl jejich pouhým správcem a vlastníkem je Česká republika. Stěžovatel upozorňuje, že podle judikatury Ústavního soudu je třeba odlišovat situace, kdy stát jedná v rámci výkonu státní moci a kdy v rámci soukromoprávních vztahů. Má za to, že Pozemkový fond České republiky nikdy nemohl vystupovat jako organizační složka státu a na stěžovatele platně převést předmětné pozemky. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, že se jednalo o pouhé pochybení v označení smluvních stran, které neznamená neplatnost smlouvy. Dále stěžovatel namítá, že v napadených rozhodnutích nebylo řešeno, zda se v případě jednání Pozemkového fondu České republiky za Českou republiku jednalo o zastoupení přímé či nepřímé. Závěrem stěžovatel uvádí, že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily hledisko spravedlnosti.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu