ECLI:CZ:US:2022:3.US.2496.22.1
sp. zn. III. ÚS 2496/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Přemysla Chmelaře, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 30 Cdo 1771/2022-135, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022 č. j. 22 Co 42/2022-85 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 2021 č. j. 0 Nc 7502/2021-60, a s ní spojeným návrhem na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dne 9. 9. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů.
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 3. 2022 č. j. 22 Co 42/2022-85 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 12. 2021, č. j. 0 Nc 7502/2021-60, jímž obvodní soud rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
3. Ve svém podání se stěžovatel domáhá mj. toho, aby Ústavní soud zrušil §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a §241 odst. 1 o. s. ř., přičemž v doplňujících podáních stěžovatel vznáší další návrhy (např. žádá o ustanovení advokáta, navrhuje nařízení předběžného opatření k ustanovení advokáta, popř. alternativně požaduje vyplatit zálohu ve výši 30 000 Kč k zajištění poskytnutí právní pomoci).
4. Ústavní stížnost nesplňuje základní zákonné požadavky na její projednání podle §27 a násl. zákona o Ústavním soudu, kdy vady spočívají především v absenci povinného právního zastoupení, které stěžovatel považuje za nezákonné a protiústavní.
5. Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o požadavcích kladených na ústavní stížnost (z úřední činnosti Ústavního soudu se podává, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil od roku 2000 téměř dvěstěkrát a opakovaně byl poučen o nezbytných náležitostech návrhu), ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje.
6. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli opakovaně v každé jeho věci, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
7. Za dané situace je zjevné, že stěžovatel byl dostatečně seznámen s požadavky na zahájení řízení před Ústavním soudem a další poučování by již nebylo efektivní. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
8. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].
9. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů tak Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Rovněž návrh na vydání předběžného opatření má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud. O návrzích stěžovatele na vydání předběžného opatření, Ústavní soud nerozhodoval samostatným rozhodnutím, neboť to vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval za nutné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu