ECLI:CZ:US:2022:3.US.2506.22.1
sp. zn. III. ÚS 2506/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Crkoně, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2022, č. j. 19 Co 545/2022-342, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 2. 2022, č. j. 12 C 134/2018-318, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradce (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručena čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovateli zaplatit částku 43 348 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 43 348 Kč od 9. 4. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a rovněž zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
3. O odvolání stěžovatele krajský soud rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do úroku z prodlení z částky 43 348 Kč ve výši 8,05% ročně za období od 9. 4. 2018 do 5. 9. 2018 zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok I.); co do částky 42 147 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 42 147 Kč za období od 22. 6. 2020 do zaplacení se rozsudek potvrzuje (výrok II.). Co do částky 1 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 1 201 Kč od 6. 9. 2018 do zaplacení a z částky 42 147 Kč za období od 6. 9. 2018 do 21. 6. 2020 změnil odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok III.). Stěžovateli dále krajský soud uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 12 376,70 Kč (výrok IV.).
4. Stěžovatel ve svém podání uvedl, že v řízení před obecnými soudy vznesl námitku promlčení, která byla uznána jen částečně. Uvedl, že postupem soudů obou stupňů, které vyhodnotily podání žalobce jako změnu žaloby, a na základě toho pak nebyla uznána námitka promlčení vznesená stěžovatelem, bylo porušeno jeho právo na rovnost stran v řízení před soudem i právo na spravedlivý proces.
5. Dále stěžovatel namítá, že výše nároku přiznaná žalobci byla určena na základě úvahy soudu, nikoliv znaleckým posudkem. Znalecký posudek, jehož zpracování zadal žalobce, vycházel dle stěžovatele z nekompletních informací, nadto stěžovatelovu požadavku na výslech znalce, který jej zpracoval, přitom nebylo vyhověno. I z tohoto důvodu namítá stěžovatel porušení rovnosti stran, neboť znalecký posudek byl předložen jednou stranou řízení, která též předkládala znalci veškeré informace.
6. Stěžovatel tvrdí, že žalobce v této věci učinil předmětem řízení neúměrně vysoké příslušenství, a proto na danou situaci dopadají závěry Ústavního soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 2717/08), konkrétně, že "odvíjí-li se posouzení náhrady nákladů řízení podle §142 o. s. ř. od úspěchu ve věci a rozumí-li se věcí předmět řízení (sporu), potom je jedině důsledné, vezme-li se v úvahu úspěch ohledně celého předmětu sporu, tj. též stran příslušenství pohledávky." Krajský soud se však k námitkám stěžovatele ve vztahu k výrokům o nákladech řízení vůbec nevyjádřil.
7. Stěžovatel upozorňuje, že v dané věci se nejedná o bagatelní částku, když náklady řízení před soudem prvního stupně přesahovaly částku 33 000 Kč, což představuje téměř 5 měsíčních příjmů stěžovatele (stěžovatel je v invalidním důchodu a pobírá invalidní důchod ve výši cca 7 000 Kč, což vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně a z přiloženého výměru důchodu).
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu ani soudu krajského však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Předně je třeba uvést, že stěžovatel petitem návrhu napadl oba v záhlaví označené rozsudky a tím vymezil předmět řízení o ústavní stížnosti. Jak se však podává ze shora provedeného stručného popisu předchozího řízení, způsobilým zasáhnout do jeho práv je pouze část výroku rozsudku krajského soudu (II. a IV.), protože ve zbývajících částech byl stěžovatel úspěšný. Rovněž obsah ústavní stížnosti se věcně týká pouze těch výrokových částí, kde krajský soud stěžovateli nevyhověl. Proto se právě na ně zaměřil v dalším i zdejší soud.
11. Dále Ústavní soud konstatuje, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
13. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatele je nutno dále rovněž uvést, že i otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a dospěl k závěru, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů], takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud tedy ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12]. Ani k tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
14. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ze svojí pozice orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemá proti přijatým právním závěrům soudů I. a II. stupně zásadních výhrad, jelikož v jejich závěrech nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Soudům nelze vytknout, že ohledně nároků žalobce rozhodly právě tímto způsobem, neboť důvody svých rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vysvětlily.
15. Ústavní soud uzavírá, že v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu