ECLI:CZ:US:2022:3.US.2516.21.1
sp. zn. III. ÚS 2516/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Martinem Čajkou, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2021 č. j. 5 To 207/2021-496 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. dubna 2021 č. j. 66 T 11/2019-486, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 9. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ve věci vedené pod sp. zn. 66 T 11/2019, v níž byl dříve pravomocně odsouzen pro zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení dle §276 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel ani na výzvu soudu dostatečně neosvětlil své majetkové poměry, když pouze částečně doložil současnou majetkovou situaci, avšak nijak se nevyjádřil ke svým budoucím majetkovým možnostem. Pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je přitom obviněný povinen prokázat, že aktuálně není a ani v budoucnu nebude schopen hradit náklady své obhajoby. Ani z obsahu spisu pak okresní soud nezjistil existenci takových okolností, jež by stěžovateli znemožňovaly náklady obhajoby uhradit alespoň po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tím spíše pak za situace, kdy si stěžovatel v současnosti zvyšuje kvalifikaci studiem na střední škole a výše nákladů jeho obhajoby je poměrně nízká, konkrétně 15 845 Kč. Okresní soud uzavřel, že právo stěžovatele na obhajobu nebylo v posuzované věci nijak dotčeno, neboť mu byl obhájce ustanoven z řad advokátů již ve fázi přípravného řízení.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou však krajský soud neshledal důvodnou a napadeným usnesením ji zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že okresní soud nepřípustně zúžil právo stěžovatele na bezplatnou pomoc obhájce, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu při posuzování žádosti dostatečně nezohlednil jeho aktuální majetkové poměry, které mu neumožňují náklady obhajoby hradit. Krajský soud konstatoval, že povinnost pravomocně odsouzeného nahradit státu náklady vzniklé v souvislosti s odsouzením a výkonem trestu je pravidlem [§152 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. To je zmírněno ustanovením §33 odst. 2 trestního řádu, při jehož aplikaci je však nutno zkoumat nejen majetkové poměry existující, nýbrž i možnosti odsouzeného po skončení výkonu trestu. Odmítl na posuzovaný případ aplikovat závěry uvedené ve stěžovatelem odkazované judikatuře Ústavního soudu, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatele již před zahájením páchání trestné činnosti zatěžovaly životní podmínky, jež by předurčovaly jeho nepříznivý osud. Výjimku dle §33 odst. 2 trestního řádu nelze vykládat způsobem, jenž by umožňoval jednotlivcům profitovat ze svého trestného jednání na úkor společnosti, nýbrž je třeba její aplikaci omezit na případy, kdy by uložení povinnosti nahradit náklady obhajoby představovalo pro odsouzeného a jeho blízké enormní zátěž jak aktuálně, tak i do budoucnosti.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně akcentuje význam práva na obhajobu, resp. bezplatnou pomoc obhájce, a v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Argumentuje, že se obecné soudy nepřípustně zaměřily na jeho majetkovou potencialitu, přestože z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soudy jsou při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu povinny vycházet ze stavu v době rozhodování a nesmí stanovovat dodatečné podmínky, jež nemají oporu v zákoně; k tomu poukazuje na nálezy ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 (N 69/93 SbNU 341), ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 (N 173/96 SbNU 206), ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20 a ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Namítá, že své majetkové poměry obecným soudům dostatečně osvětlil, když jim předložil svá čestná prohlášení o neexistenci majetku, potvrzení o studiu střední školy, potvrzení věznice o nezařazení k pracovní činnosti z důvodu studia, soudní rozhodnutí o stanovení výživného ke své nezletilé dceři, jakož i pohledávek, jež jsou vůči němu vymáhány. Obecné soudy však existující nepříznivé majetkové poměry stěžovatele zcela ignorovaly a ani jeho majetkovou potencialitu nevyhodnotily správně, neboť opomenuly, že stěžovatel nemá rodinné zázemí ani bydlení, do něhož by se mohl po propuštění z výkonu trestu vrátit, a bude pro něj velmi obtížné najít si zaměstnání, mimo jiné proto, že po propuštění - v roce 2025 - mu bude již 41 let.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými soudními rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v údajném rozporu napadených rozhodnutí se závěry judikatury Ústavního soudu. Tvrzený rozpor však Ústavní soud v dané věci neshledal. Odkazovaná judikatura Ústavního soudu nezapovídá rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu s ohledem na schopnosti obviněného (odsouzeného) vydělat si prostředky v budoucnosti. Soudy toliko nesmí tuto schopnost předvídat bez důkazů (nebo dokonce v rozporu s nimi) a přehlížet mimořádné okolnosti, které v případech jednotlivých obviněných (odsouzených) nastaly. Takové výjimečné okolnosti spatřoval Ústavní soud v případě, že bylo rozhodnuto o úpadku obviněného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3966/17), obviněný by byl nucen za účelem obstarání finančních prostředků přerušit studium (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2590/19), obviněný je osobou, s níž bylo trestní řízení vedeno jako s mladistvým, která pochází z marginalizované skupiny, velkou část svého dospívání strávila v ústavní péči, na prahu zletilosti zůstala bez rodičů, ubytování a jiného zázemí, ukončila jen základní vzdělání, příležitostně užívá pervitin a nebyla si schopna samostatně zajistit obživu a živobytí (srov. nález II. ÚS 1411/20) nebo bylo rozhodnuto o úpadku odsouzeného a horizont, v němž obecné soudy jeho majetkovou potencialitu posuzovaly, byl nepřiměřeně dlouhý (srov. nález III. ÚS 3582/20).
10. V žádném z těchto aspektů však obecné soudy ve stěžovatelově věci nepochybily. Závěr o stěžovatelově schopnosti v budoucnu hradit náklady obhajoby nedovodily ze skutečností nejasných či hypotetických, nýbrž ze skutečností aktuálně platných a nadto stěžovatelem nerozporovaných (jeho věk, dosavadní příjmy, doplnění středoškolského vzdělání). V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal ani existenci mimořádných okolností, jež by odůvodňovaly přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a jež by obecné soudy přehlédly.
11. Za podstatnou považuje Ústavní soud i skutečnost, že zamítnutím stěžovatelovy žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebylo ohroženo jeho právo na efektivní obhajobu. Jak se podává z napadených rozhodnutí, v předmětné trestní věci byl stěžovateli obhájce ustanoven a žádost podal stěžovatel až poté, co již bylo trestní řízení pravomocně skončeno (odsuzujícím rozsudkem). Z obsahu stížnosti ani napadených rozhodnutí koneckonců neplyne, že by stěžovatel kdykoli tvrdil, že se mu v jeho trestní věci nedostalo obhajoby včas a v potřebném rozsahu.
12. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu