ECLI:CZ:US:2022:3.US.2518.22.1
sp. zn. III. ÚS 2518/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Milana Miky, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2022, č. j. 55 Co 226/2022-202, a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 5. 2022, č. j. 38 EXE 1903/2021-175, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i ústavní principy zaručené čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o návrhu stěžovatele, coby povinného, na odklad exekuce vedené pro vymožení dlužného výživného ve prospěch jeho dcery A.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným usnesením odložil exekuci vedenou pro vymožení dlužného výživného za období od 1. 12. 2012 do 30. 11. 2018 ve výši 727 500 Kč a dále pro vymožení částky 19 857 Kč do pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce (výrok I.). Obvodní soud současně zamítl návrh stěžovatele na odklad této exekuce za období od 1. 12. 2018 do 17. 9. 2021 ve výši 570 633 Kč (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele i oprávněné ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné argumenty, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení a které nyní doplňuje odkazy na konkrétní ustanovení ústavního pořádku. Tvrdí proto, že "nelze za ústavně-konformní považovat takovou aplikaci jednoduchého práva, která by bez výslovného zákonného imperativu nutila povinného, aby ve všech případech alimentačních povinností, kdy nedojde k dohodě s oprávněným, žaloval oprávněného u soudu na zrušení vyživovací povinnosti." Stěžovatel se dovolává rovněž přednostního projednání ústavní stížnosti a odkladu vykonatelnosti stěžovaných rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ve své rozhodovací praxi ustáleně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jako protiústavní pak lze hodnotit i nesprávnou aplikaci či interpretaci podústavního práva, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný jiný ústavně konformní výklad, nebo je výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. 10. 2019 (N 169/96 SbNU 173), nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu se zamítnutím stěžovatelova návrhu na odklad exekuce, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr, byť stěžovatel svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení Listiny, potažmo Ústavy. Městský soud a před ním též obvodní soud ovšem své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces, resp. s jinými základními právy a ústavními principy, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl relevantní argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
9. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, jakými úvahami se řídily při odmítnutí části stěžovatelova návrhu na odklad exekuce. Obvodní soud odmítl námitku stěžovatele, že jeho dceři v souvislosti s ukončením vysokoškolského studia zanikl v měsíci říjnu 2018 nárok na výživné s odůvodněním, že za situace, kdy nedojde mezi rodičem a dítětem k dohodě o skončení vyživovací povinnosti, exekučnímu soudu o tom nepřísluší rozhodovat. Obvodní soud stěžovatele odkázal na nalézací řízení (srov. usnesení obvodního soudu, bod 13). Na úvahy obvodního soudu pak navázal též městský soud (srov. usnesení městského soudu, bod 14), když uvedl, že "situaci, kdy oprávněná stále tvrdí, že byla odkázána na výživu svého otce, což on popírá, musí posoudit soud v nalézacím řízení o zrušení vyživovací povinnosti [...] Hodnocení tohoto práva přesahuje účel exekučního řízení."
10. Tyto závěry obecných soudů jsou zcela v souladu s judikaturou zdejšího soudu, jež ustáleně potvrzuje oddělení nalézacího a exekučního řízení. Ústavní soud tak např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1486/20 ze dne 27. 4. 2021 uvedl (bod 29), že "exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným." Je vhodné doplnit, že Ústavní soud sice z uvedené zásady připustil výjimky, podle nichž lze v mimořádných případech v exekučním řízení hodnotit i zásadní vady exekučního titulu, a to i tehdy, je-li exekučním titulem soudní rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281)], nicméně nyní posuzovaný případ žádnou mimořádnou okolnost ve smyslu citované nálezové judikatury, tedy okolnost, jež by odůvodnila prolínání nalézacího a exekučního řízení, nevykazuje. Ostatně, nesměřuje k tomu ani stěžovatelem uplatněná argumentace.
11. Na závěrech obvodního a městského soudu proto nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Vyjadřuje-li stěžovatel přesto nespokojenost, neboť se domáhal odkladu exekuce též za období od 1. 12. 2018, přičemž tento svůj argument zaštiťuje odkazy na shora uvedená ustanovení ústavního pořádku, včetně práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na vítězství v civilním řízení, ať už ve fázi nalézání práva či jeho výkonu.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
14. Stejně tak Ústavní soud nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona o Ústavním soudu, neboť za situace, kdy o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně, by se to jevilo zjevně neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu