ECLI:CZ:US:2022:3.US.2530.22.1
sp. zn. III. ÚS 2530/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Komerční banka, a. s., se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, zastoupené JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 30 Cdo 3518/2021-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 91 Co 113/2021-157, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2021, č. j. 42 C 99/2018-124, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhala zaplacení částky 86 559 687,98 Kč s úrokem z prodlení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. Tuto žalobu však Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora označeným rozsudkem zamítl. Vyšel z toho, že u obvodního soudu se v jiném soudním řízení řeší spor mezi stěžovatelkou a společností CLEAR PORCE PROJECTS s. r. o. (dále jen "předmětná společnost") o zaplacení částky 281 975 734 Kč s příslušenstvím, když tento spor do okamžiku vydání nyní posuzovaného rozhodnutí obvodního soudu nebyl pravomocně skončen. Již v průběhu tohoto sporu však notářka JUDr. A. Procházková vyhotovila notářský zápis o dohodě a splacení dluhu se svolením k vykonatelnosti, v rámci něhož předmětná společnost jako dlužník a P. Švikovský jako věřitel a jediný jednatel a společník předmětné společnosti prohlásily, že předmětná společnost uzavřela s Petrem Švikovským smlouvu o převodu obchodního podílu v obchodní společnosti v notářském zápise jmenované s tím, že nebude-li kupní cena za tento obchodní podíl ze strany dlužníka (předmětné společnosti) řádně a včas uhrazena, má dojít k přímé vykonatelnosti. P. Švikovský v rámci uvedeného notářského zápisu vystupoval zároveň jako věřitel a zároveň zastupoval dlužníka. Stěžovatelka proto považuje postup jmenované notářky za nezákonný a exekuční soud neměl na základě takového nezákonného zápisu nařídit exekuci. Na základě citovaného notářského zápisu pak byla ve věci oprávněného P. Švikovského proti povinnému (tedy proti předmětné společnosti) podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2016 č. j. 33 EXE 900/2016-16 (tentokrát jako soudu exekučního) nařízena exekuce. Obvodní soud však dospěl k závěru, že jelikož doposud nebyl pravomocně skončen spor mezi stěžovatelkou a předmětnou společností, vedený obvodním soudem v řízení pod sp. zn. 16 C 23/2008, nemůže být zatím rozhodnuto ani o případném nároku stěžovatelky proti České republice ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Teprve bude-li na základě pravomocného rozhodnutí postaveno najisto, zda vůbec, popřípadě do jaké výše, bude stěžovatelka jako žalobkyně proti předmětné společnosti se svou žalobou úspěšná, bude moci v návaznosti na to být rozhodováno o případné škodě, kterou měla Česká republika stěžovatelce způsobit.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Zcela se totiž ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu. Nadto uvedl, že žaloba by nemohla obstát i z toho důvodu, že tvrzený nesprávný úřední postup notářky, která nezohlednila možný střet zájmů mezi oprávněným a povinným, jakožto stranami shora jmenovaného zmiňovaného notářského zápisu, se projevil ve vydání rozhodnutí o nařízení exekuce, respektive v pověření soudní exekutorky provedením exekuce, když ovšem ani rozhodnutí o nařízení exekuce, ani rozhodnutí o pověření exekutora provedením exekuce nebylo zrušeno, a proto na tato rozhodnutí nelze pohlížet ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. jako na nezákonná a není tedy splněna jedna z podmínek nutných pro vznik odpovědnosti státu podle naposledy citovaného zákona. V dané souvislosti městský soud nepřehlédl, že sama stěžovatelka uvádí, že předmětná exekuce byla zahájena, vedena a nakonec i skončena vymožením exekuované pohledávky, tedy předmětné exekuční řízení nebylo zastaveno z důvodu, že by byl předmětný notářský zápis obsahující svolení k vykonatelnosti shledán nevykonatelným.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť Nejvyšší soud v daném řízení vzdor dovolací argumentaci stěžovatelky neidentifikoval žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Městský soud totiž správně vyšel z ustálené rozhodovací praxe, pro niž je podstatné, že v případě stěžovatelky nelze dovodit odpovědnost žalované České republiky za tvrzenou škodu, neboť nesprávný úřední postup notářky se projevil ve vydání rozhodnutí o nařízení exekuce (rozhodnutí o pověření soudní exekutorky provedení exekuce), přičemž tato exekuce nebyla zastavena z důvodu nevykonatelnosti předmětného zápisu a proto není možné taková rozhodnutí považovat za nezákonná. Požadavek na existenci zrušeného rozhodnutí, jakožto jedné z podmínek odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., by nebyl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí reflektován toliko v případě, že jiným později vydaným rozhodnutím by byly popřeny účinky dříve vydaného rozhodnutí, které by tak mohlo být, aniž bylo zrušeno, považováno za nezákonné. V případě stěžovatelky nicméně nedošlo k tomu, že by nezákonnost exekuce byla konstatována v jiném řízení nebo že by účinky takové exekuce z důvodu nezákonnosti byly v jiném soudním řízení fakticky odklizeny. V rámci kompenzačního řízení (tj. řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.) přitom nemůže soud sám posuzovat otázku eventuální (ne)zákonnosti jiného rozhodnutí.
6. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), podle něhož nemůže být vedena exekuce na základě exekutorského (notářského) zápisu, pokud k jeho přímé vykonatelnosti svolil prostřednictvím jednoho a téhož zástupce údajný dlužník (povinný) a údajný věřitel (oprávněný). Takto vedené exekuční řízení musí být podle Nejvyššího soudu k návrhu povinného zastaveno podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). V případě stěžovatelky však k efektivnímu zastavení v souladu s citovaným usnesením Nejvyššího soudu dojít nemohlo, neboť stěžovatelka jako poškozená vůbec nebyla účastníkem exekučního řízení a povinný návrh na zastavení exekuce podat nemohl, neboť byl v exekučním řízení zastupován oprávněným. Za dané situace stěžovatelka jako poškozená neměla reálnou možnost, jak zastavení exekuce docílit, mělo by jí tedy být umožněno domoci se alespoň náhrady škody způsobené sepsáním notářského zápisu.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelka se totiž v ústavní stížnosti takřka vůbec nevěnuje rozhodujícímu aspektu, pro který primárně obvodní soud v její věci zamítl žalobu, když konstatoval, že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, zda vůbec (případně v jaké výši) byla stěžovatelce způsobena škoda, respektive do jaké výše je pohledávka vznášená stěžovatelkou proti předmětné společnosti oprávněná. Teprve poté, co bude o této otázce pravomocně rozhodnuto, bude moci stěžovatelka formulovat své úvahy o (případné) jí způsobené škodě, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem notářky, respektive nařízením exekuce (respektive pověřením exekutora provedením exekuce). Obvodní soud tak zjevně vyšel z toho, že byť její žalobě nevyhověl, nároky stěžovatelky podle zákona č. 82/1998 Sb. proti České republice ještě nejsou uzavřeny.
10. Stěžovatelce tak lze sice dát za pravdu v tom, že zvláště ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je koncipováno tak, že tento obvodním soudem zdůrazněný a městským soudem nerozporovaný závěr není pro Nejvyšší soud určující; naopak jako rozhodná se jeví okolnost (ne)existence zrušeného rozhodnutí nebo alespoň existence rozhodnutí jiného, v němž by byla nezákonnost předchozího rozhodnutí konstatována. Ústavní soud se ale případem stěžovatelky s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížností, kdy eventuální zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je možný až tehdy, nelze-li tvrzenou protiústavnost odstranit právě v řízení před obecnými soudy, nemohl zabývat, neboť i kdyby byly úvahy prezentované Nejvyšším soudem v nyní ústavní stížností napadeném usnesení nesprávné, nárokům stěžovatelky by pro důvody uvedené obvodním soudem nebylo možné vyhovět. Jak se ostatně podává ze shora uvedeného, v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyly nároky stěžovatelky zcela zpochybněny.
11. Naposledy uvedený závěr lze přitom podle Ústavního soudu vztáhnout i k nyní ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ten v něm ve vztahu k dovolací argumentaci stěžovatelky a v rámci ní stěžovatelkou odkazované judikatuře Nejvyššího soudu dovozuje, že nezákonnost stěžovatelkou zpochybňovaného exekučního řízení proti předmětné společnosti nebyla v jiném - pozdějším - řízení konstatována. Je proto podle Ústavního soudu na stěžovatelce, aby sama zvážila, zda a jakým způsobem může docílit eventuálního splnění této Nejvyšším soudem zmiňované podmínky, která by eventuálně byla způsobilá pro účely odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. zastoupit podmínku existence rozhodnutí zrušeného.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu