ECLI:CZ:US:2022:3.US.2556.22.1
sp. zn. III. ÚS 2556/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti O. P., zastoupeného advokátkou Mgr. Martinou Jelínkovou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2022 sp. zn. 4 Tdo 261/2022, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2021 č. j. 44 To 297/2021-3058 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. května 2021 č. j. 3 T 160/2018-2925, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl spolu s dalšími obžalovanými ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění dle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku a dvou přečinů křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku formou spolupachatelství. Za to a za zločin podvodu dle §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu spáchaného ve formě pomoci z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 2/2014 ze dne 14. 12. 2018 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 26/2019 ze dne 12. 9. 2019 byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 a půl let.
Předmětných přečinů se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že na stěžovatelův pokyn a na základě jim připravených podkladů jednatel společnosti X předal policejnímu orgánu trestní oznámení na poškozeného popisující podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry. Dále stěžovatel podal na poškozeného trestní oznámení popisující skutečnosti týkající se předání hotovosti ve výši 1 400 000 Kč stěžovatelem poškozenému pod příslibem zajištění koupě nemovitosti, která nebyla realizována, místo toho měl poškozený předložit stěžovateli padělané doklady o koupi. Proti poškozenému bylo následně zahájeno trestní stíhání, přičemž stěžovatel v rámci předmětné trestní věci vypovídal v souladu s trestním oznámením v procesním postavení svědka před policejním orgánem i soudem.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze mimo jiné zamítl stěžovatelovo odvolání, Nejvyšší soud poté ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá existenci extrémního rozporu mezi právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Stejně tak je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podle stěžovatele soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obžalovaným nepodařilo předložit důkazy, které by potvrzovaly jejich obhajobu, resp. jejich verzi událostí, sankcí za to ale měl být jejich neúspěch v předcházejícím trestním řízení proti poškozenému, který byl zproštěn obžaloby, a nebyla mu tak ani uložena povinnost nahradit stěžovateli škodu. Verze poškozeného však údajně nebyla potvrzena jinými důkazy než jeho výpovědí. Nejvyšší soud sice v této souvislosti odkazuje na audionahrávku, ta se však týkala jiných obžalovaných, nikoli stěžovatele. Pokud soudy uváděly, že stěžovatel neřešil věc v občanském soudním řízení, tak je to dáno tím, že poškozený podal návrh na oddlužení a je vůči němu vedeno insolvenční řízení. Jelikož pak byl odsouzen výhradně na základě výpovědi poškozeného, považuje stěžovatel za zcela zásadní, že poškozený byl v minulosti opakovaně odsouzen za trestnou činnost.
Stěžovatel poukazuje na závěr soudů, že je obhajoba obžalovaných nepřesvědčivá a jimi předestřená verze události nepravděpodobná, nicméně obhajoba může dle stěžovatele následovat teprve poté, co orgány činné v trestním řízení zjistí skutečnosti a shromáždí důkazy nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, k čemuž v posuzované věci nedošlo. I poté, co byly předloženy a převážně i provedeny všechny stranami navržené důkazy, zůstaly podle stěžovatele pochybnosti o tom, zda a jak se skutkový děj odehrál. Soudy tak měly přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Nadto měl být stěžovatel připraven o právo na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím a došlo k porušení principu dvojinstančností řízení, neboť odvolací soud toliko formálně konstatoval, že hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně a do tohoto procesu mu nenáleží zasahovat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však v nyní posuzované věci oproti názoru stěžovatele nedošlo.
Nelze se zejména ztotožnit s námitkou stěžovatele, že by jeho odsouzení bylo postaveno toliko na výpovědi poškozeného. Naopak, z napadeného rozsudku obvodního soudu je patrné, že stěžovatelovo odsouzení je založeno na celé řadě zjištěných okolností, které by třeba samy o sobě spáchání trestného činu neprokazovaly, nicméně ve svém souhrnu svědčí o vině nade vši rozumnou pochybnost (což pak i vylučuje, aby v souladu se zásadou in dubio pro reo došlo ke zproštění stěžovatele). Soud poukázal na vazby mezi obžalovanými, na jejich chování při údajném předávání peněz, jejich reakce poté, co se měli dozvědět o tom, že o peníze přišli i na závěry znaleckých posudků. Ostatně lze, spíše nad rámec, poznamenat, že shodný závěr ohledně výpovědi stěžovatele a dalších obžalovaných vyslovily soudy již v původním trestním řízení vedeném vůči poškozenému. Soudy se neomezily na konstatování, že vina poškozeného nebyla prokázána, nýbrž již tehdy uvedly, že obvinění byla vykonstruovaná.
Namítá-li stěžovatel, že byl poškozený v insolvenci, takže nemělo smysl se svých peněz domáhat v občanském řízení, tak jednak platí, co už bylo řečeno, tedy že stěžovatelova pasivita v tomto směru je jen jedním dílkem ve skládačce vedoucí k jeho odsouzení, navíc vedení insolvenčního řízení samo o sobě není důvodem k rezignaci na jakoukoli snahu získat zpátky milionové částky, o které se měl dlužník obohatit.
To, že poškozený byl již v minulosti trestně stíhán, na vině stěžovatele také nic změnit nemůže, ostatně stěžovatel tuto námitku uplatnil v souvislosti s tím, že výpověď poškozeného měla být rozhodující a v podstatě jediný důkaz. Tak tomu ale není, jak již bylo uvedeno.
Tvrzení stěžovatele, že se ho předmětná audionahrávka, zachycující diskusi některých obžalovaných netýká, je poněkud zavádějící, neboť tato nahrávka odhaluje, že obžalovaní skutečně plánovali poškozeného křivě obvinit. Není zcela rozhodující, zda byl na dané nahrávce zachycen či zmíněn i přímo stěžovatel, neboť audionahrávka odhaluje samotný plán (proto je relevantní i ve vztahu ke stěžovateli), zapojení jednotlivých osob je pak prokázáno jinými důkazy (resp. ani není zpochybňováno, neboť to, že stěžovatel podal trestní oznámení a že v souladu s tím vypovídal před orgány činnými v trestním řízení, je bezrozporné).
Konečně, opodstatněná není ani námitka, že stěžovatel byl připraven o přezkum soudem druhé instance. Stěžovatel zejména pomíjí, že odvolací soud sice skutečně v souladu s trestním řádem uvedl, že hodnocení důkazu je doménou soudu prvního stupně, nicméně zároveň poznamenal, že mimo jiné může (teoreticky) nalézacímu soudu vytknout, že obsah provedených důkazů nesprávně interpretoval, hodnotil důkazy tendenčně či v rozporu se zásadami elementární logiky atd. Poté odvolací soud konstatoval, že taková pochybení neshledal, přičemž se naopak se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Námitkami stěžovatele (a to i námitkami skutkovými) se následně zabýval i Nejvyšší soud a nyní se k nim vyjadřuje i Ústavní soud, tedy nejenže stěžovateli nebyl upřen instanční přezkum odvolacím soudem, ale byl mu poskytnut standard dalece přesahující např. závazek státu plynoucí z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který výslovně zakotvuje právo na odvolání v trestních věcech (navíc tento protokol ani nevyžaduje pravomoc soudu vyššího stupně zabývat se skutkovými otázkami).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu