ECLI:CZ:US:2022:3.US.2588.22.1
sp. zn. III. ÚS 2588/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, sídlem Kasárenská 4, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2022 č. j. 6 Tdo 502/2022-140, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2022 č. j. 4 To 558/2021-113 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2021 č. j. 32 T 89/2021-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada in dubio pro reo zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny.
II.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu sp. zn. 32 T 89/2021 Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") se zjišťuje:
Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti dle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle §148 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání čtrnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byli poškození P. D. a Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu se obviněný stěžovatel z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku stručně řečeno dopustil tím, že dne 1. 6. 2021 vjížděl z vedlejší silnice a nedal přednost v jízdě řidiči motocyklu poškozeného P. D., který křižovatkou projížděl po silnici označené jako hlavní, v důsledku čehož poškozený byl nucen strhnout řízení motocyklu vlevo, kde narazil do středového ostrůvku a havaroval, následkem nehodového děje utrpěl poškozený zranění s dobou léčení do 2. 7. 2021.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný stěžovatel odvolání a Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.
5. Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu neprovedením navrženého důkazu znaleckým posudkem znalce v oboru silniční doprava se zaměřením na dopravní nehody a v nedodržení zásady in dubio pro reo, za situace, kdy stěžovatel i poškozený shodně prohlásili, že o sobě nevěděli. Poukázal na to, že jeho vina nebyla v soudním řízení bezpečně prokázána a na rozpory ve výpovědích poškozeného v původním řízení před orgány Policie České republiky a při hlavním líčení po zhlédnutí kamerového záznamu z místa dopravní nehody. Jako vadu řízení namítal i to, že další řidič odbočujícího vozidla nebyl ustanoven, protože kamerový záznam byl příliš krátký a jeho RZ nemohla být identifikována, což považuje za porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mohl osvětlit stav těsně před nehodou. Okresní soud i krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí řádně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, proto je trestní věc stižena vadou opomenutých důkazů a ve svém důsledku jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná, v rozporu s právem na spravedlivý proces. Obecné soudy posoudily rychlost a způsob jízdy poškozeného, aniž by provedly znalecké dokazování, následkem toho vznikla vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces i porušení zásady in dubio pro reo, proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
IV.
6. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné protiústavní deficity v postupu a v rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky, jaké již byly uplatněny obhajobou v předcházejícím trestním řízení. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jedině obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny). Ústavní soud může do jejich rozhodování zasáhnout jen tehdy, zjistí-li závažný exces, který ve svém důsledku zkracuje obviněného na jeho základních právech či svobodách. V nyní posuzované věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala jakýkoli, natož závažný, exces z kautel spravedlivého procesu.
11. Obecné soudy se logicky a srozumitelně vypořádaly s námitkami, které stěžovatel uvádí též v ústavní stížnosti, a to i ke způsobu spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti (str. 4-5 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že tvrzení stěžovatele o opomenutých důkazech není důvodné. V řízení před okresním soudem stěžovatel nevznesl žádné návrhy na doplnění dokazování (č. l. 64) a pokud tak učinil v odvolacím řízení, krajský soud se nezávisle na požadavku stěžovatele seznámil s obsahem kamerového záznamu zobrazujícího jeho odbočení a průjezd poškozeného křižovatkou (vlastní nehodový střet není již zaznamenán). Krajský soud tento důkaz hodnotil s dalšími ve věci provedenými důkazy a shledal dostatečně spolehlivě, že výhradním viníkem posuzované nehody je stěžovatel, který vjížděl ze silnice označené jako vedlejší a nedal přednost v jízdě řidiči motocyklu poškozeného P. D., který křižovatkou projížděl po silnici označené jako hlavní. Z obsahu obrazového záznamu nevyplynulo, že by řidič motocyklu musel před ním jedoucí na křižovatce doprava odbočující vozidlo objíždět. Motocykl se v záběru objevil až v okamžiku, kdy vozidlo před ním jedoucí odbočující manévr téměř dokončilo. Stěžovatelova tvrzení byla vyvrácena poznatky učiněnými při ohledání místa dopravní nehody, tak jak jsou zadokumentovány v trestním spise (kamerový záznam a objektivní stopy), proto návrh stěžovatele na vypracování znalecké expertízy posuzující technické příčiny nehodového děje nebyl shledán opodstatněným. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele a k tomu odpovídajícímu uloženému trestu. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost danou mu ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, proto odvolání jako nedůvodné zamítl.
12. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55)]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí otázkou přípustnosti podaného dovolání zabýval dostatečně. Uvedené skutkové námitky stěžovatele shledal Nejvyšší soud s jistou dávkou tolerance podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nicméně těmito námitkami dovolací důvod naplněn nebyl. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
13. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, přičemž stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem.
14. Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu