ECLI:CZ:US:2022:3.US.26.22.1
sp. zn. III. ÚS 26/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Maňase, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. 29 Cdo 3150/2019-619, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2019 č. j. 4 Cmo 27/2019-566 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2015 č. j. 21 Cm 32/2010-436, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá, že obecné soudy v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 4 a čl. 10a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") nedodržely závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva, zejména povinnost zajistit vysokou míru ochrany spotřebitele podle čl. 38 Listiny základních práv Evropské Unie.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 19. dubna 2010 č. j. 21 Cm 32/2010-13 uložil stěžovateli a společnosti Forte - Electro CZ, s. r. o., aby společně a nerozdílně zaplatili společnosti PERFECT INVEST, a. s., směnečný peníz ve výši 2 118 516 Kč s 6% úrokem od 2. října 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7 061 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 181 524 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel včasné námitky. V záhlaví uvedeným rozsudkem nalézací soud ponechal směnečný platební rozkaz vůči stěžovateli v platnosti ve výroku o věci samé (výrok I.), zrušil jej (vůči stěžovateli) ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením zamítl stěžovatelovo dovolání.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, zejména námitky týkající se excesivního vyplnění blankosměnky a nutnosti posouzení kauzální směnečné dohody jako spotřebitelského vztahu. Stěžovatel je přesvědčen, že v námitce proti excesivnímu vyplnění blankosměnky není třeba výslovně uvést správnou výši směnečné sumy a spotřebitelský obligační vztah nemůže být zajištěn blankosměnkou. Stěžovatel dále brojí proti stanovisku obecných soudů, že námitky nebyly dostatečně specifikovány ve lhůtě dle §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění. Obecné soudy dle stěžovatele nesprávně posoudily důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012. Má za to, že obecné soudy nemohou posoudit směnečnou námitku jako opožděnou s odkazem na lhůtu dle §175 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, neboť tato lhůta byla Ústavním soudem shledána jako nepřiměřeně krátká. Podle stěžovatele bylo možné nové směnečné námitky uplatňovat až do rozhodnutí nalézacího soudu. Stěžovatel má rovněž za to, že nesprávné poučení o lhůtě pro uplatnění směnečných námitek omezilo jeho právo na soudní ochranu. Jako poslední bod své stížnosti stěžovatel namítá, že soud může v řízení o směnečném platebním rozkazu žalovanému spotřebiteli uložit plnění prostřednictvím splátkového kalendáře.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Pokud jde o námitky týkající se povinnosti uvést přesnou výši směnečné sumy při tvrzeném excesivním vyplnění blankosměnky a možnosti soudu uložit plnění pomocí splátkového kalendáře i v řízení o námitkách, pak Ústavní soud konstatuje, že se jedná o námitky polemizující s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů bez přesahu do roviny ústavněprávní, které obecné soudy řádně vypořádaly a Ústavní soud jejich závěry neshledává neudržitelnými.
9. Ve vztahu k námitce stran porušení čl. 38 Listiny Evropské unie Ústavní soud uvádí, že obecné soudy námitku neplatnosti směnečné dohody řádně posoudily a konstatovaly, že zajišťovací směnky na řad nejsou podle ustálené judikatury v rozporu s ochranou spotřebitele per se a stěžovatel v posuzované věci nijak nekonkretizoval, v čem byl jako údajný spotřebitel znevýhodněn. V ústavní stížnosti stěžovatel jednak nijak nevyvrátil pochybnosti obecných soudů o tom, že v posuzované věci vystupoval v pozici spotřebitele, zejména pak opět pouze zopakoval obecná tvrzení o obcházení práva a zjevné nespravedlnosti jdoucí k tíži spotřebitele. Ústavní soud považuje za udržitelné závěry obecných soudů, že k tomu, aby ujednání o zajištění pohledávky ze spotřebitelské smlouvy blankosměnkou bylo kvalifikováno jako zneužívající slabší pozice spotřebitele ve smyslu §56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, musí spotřebitel tvrdit konkrétní okolnosti způsobující značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ústavní soud má v souladu s Nejvyšším soudem za to, že takové okolnosti zde byly ve stěžovatelem odkazované věci sp. zn. I. ÚS 199/11, v posuzovaném případě však žádné konkrétní okolnosti stěžovatelem tvrzeny nebyly.
10. Ohledně námitek týkajících se derogačních důsledků nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 uvádí Ústavní soud následující. Předně je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele o protiústavnosti v posuzované věci vydaného směnečného platebního rozkazu, neboť byl vydán před výše citovaným nálezem a v poučení se opírá o v té době platnou právní úpravu. Bylo by zcela v rozporu s principem právní jistoty, pokud by poučení o opravném prostředku účastníkovi řízení podávalo informaci, která je v rozporu s platnou právní úpravou. Pokud jde o zbylé stěžovatelovy námitky ve vztahu k lhůtě podle §175 odst. 1 občanského soudního řádu, je v posuzované věci rozhodné, že obecné soudy se námitkou týkající se absolutní neplatnosti směnečné dohody z důvodu údajné spotřebitelské povahy sporu věcně zabývaly. Zpochybnění jejich závěrů ostatně tvoří stěžejní část nyní posuzované ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by byl stěžovatel v tomto ohledu jakkoli omezen na svém právu na soudní ochranu.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu