ECLI:CZ:US:2022:3.US.2604.22.1
sp. zn. III. ÚS 2604/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Navrátilova s.r.o., se sídlem Navrátilova 1632/6, Praha 1, zastoupené JUDr. Martinem Wurstem, advokátem se sídlem Pertoldova 3339/35, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, č. j. 30 Cdo 879/2022-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 13 Co 150/2021-156, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2021, č. j. 20 C 144/2018-116, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2021, č. j. 20 C 144/2018-131, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, zamítl obvodní soud napadeným rozsudkem z důvodu promlčení uplatňovaného nároku žalobu stěžovatelky. Stěžovatelka se jejím prostřednictvím domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo zemědělství) náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, způsobené jí nezákonným rozhodnutím předsedy rady Vinařského fondu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2116/2015, jež bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 30 A 42/2015-110.
3. O navazujícím odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud nyní rovněž napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro vyřešení otázky, od kterého okamžiku počíná běh subjektivní promlčecí lhůty ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se v napadeném rozsudku od tohoto řešení neodchýlil; současně přitom Nejvyšší soud sám neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
4. Přípustnost dovolání stěžovatelky nemohly naopak dle dovolacího soudu založit otázky, na jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Jedná se například o tvrzenou nemajetkovou újmu, která měla stěžovatelce vzniknout před vydáním nezákonného rozhodnutí, a stejně tak v období po jeho zrušení. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti této části uplatněného nároku je totiž založen nikoliv na tom, že v tomto rozsahu byl nárok promlčen, nýbrž na tom, že ke vzniku takto tvrzené újmy nemohlo dojít v příčinné souvislosti s předmětným nezákonným rozhodnutím (a stěžovatelka zároveň tento závěr odvolacího soudu v dovolání žádným způsobem nenapadla). Stejným způsobem posoudil dovolací soud i otázku, zda za příčinu vzniku části žalobkyní tvrzené nemajetkové újmy měl být soudy pokládán vedle nezákonného rozhodnutí též nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb. I zde se jednalo o otázku, na které nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
5. Tu část dovolání, která se týkala náhrady nákladů řízení (jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím), pak shledal Nejvyšší soud nepřípustnou dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že žalobní nárok na peněžité zadostiučinění posuzovaly pouze podle právní kvalifikace uvedené v žalobě, ačkoli rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Soudy tedy měly posuzovat uplatněný nárok jako nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., tedy jako újmu vzniklou porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě, a nikoliv pouze jako peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím. V takovém případě by byl konec promlčecí doby posuzován podle §32 odst. 3 poslední věta zákona č. 82/1998 Sb. a námitka promlčení vznesená žalovanou by tak nemohla být úspěšná.
7. Stěžovatelka se vymezila rovněž proti posouzení nároků na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť soudy nevzaly v potaz povahu Vinařského fondu jako subjektu veřejného práva (v řízení před obecnými soudy v postavení vedlejšího účastníka), který je financován ze státního rozpočtu a takto i pro svoji činnost dostatečně vybaven. Z toho stěžovatelka dovozuje, že k účelnému uplatňování nebo bránění práva tento subjekt zastoupení advokátem nepotřebuje. Stěžovatelka uvedla, že předmětem sporu nebyla právní problematika, která by přímo nesouvisela s oblastí spravovanou Vinařským fondem, ani problematika specializovaná, obtížná, dosud neřešená, a ani problematika s mezinárodním prvkem, které by takové zastoupení vyžadovaly. Stěžovatelka tento svůj názor podepřela judikaturou správních soudů, které opakovaně konzistentně nepokládají náklady na zastoupení advokátem v případě Vinařského fondu za účelně vynaložené; nemají totiž za prokázaný nízký počet zaměstnanců Vinařského fondu ani absenci jejich právnického vzdělání. Vinařský fond proti těmto závěrům správních soudů ostatně ani nikdy nebrojil (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 30 A 18/2017-82, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2021, č. j. 30 A 9/2019-74, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, č. j. 5 As 104/2019-30).
8. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. V nyní rozhodované věci jde o to, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelky podle §237 občanského soudního řádu, které má částečně povahu kvazimeritorního posouzení, ale i soudy nižších stupňů v řízení před nimi, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, konkrétně právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny.
12. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Jak totiž soud dovolací, tak i soudy I. a II. stupně se ve všech napadených rozhodnutích podrobně zabývaly otázkou promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklou nezákonným rozhodnutím a přesvědčivě odůvodnily, proč nesdílely názor stěžovatelky na počátek běhu lhůty pro uplatnění tohoto nároku, a to včetně relevantní judikatury k této otázce.
13. Jde-li o stěžovatelkou namítaný nesprávný postup soudů, které její nárok nepodřadily pod jiné hmotněprávní ustanovení (tzn. případ neposuzovaly jako porušení práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů), ani zde jí Ústavní soud nemohl dát za pravdu. Za situace, kdy totiž sama stěžovatelka označovala nemajetkovou újmu za důsledek výhradně nezákonného rozhodnutí, kterým jí byla požadovaná informace odepřena, a nikoliv za důsledek nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, šlo o situaci, kdy skutková tvrzení, ze kterých soudy vycházely, nezavdala žádného důvodu posoudit nárok stěžovatelky podle jiných norem. V návaznosti na to pak ani proti závěru dovolacího soudu, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jelikož na vyřešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, nemá Ústavní soud žádných výhrad.
14. Další námitky stěžovatelka směřovala proti přiznání nákladů řízení Vinařskému fondu - povinnému subjektu, který do řízení před obecnými soudy vstoupil jako vedlejší účastník.
15. K tomu Ústavní soud připomíná, že proti nákladovému výroku odvolacího soudu nelze přípustně podat dovolání [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Z tohoto důvodu se lze proti nákladovému výroku odvolacího soudu bránit přímo ústavní stížností. Nicméně při určení počátku lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku Ústavní soud zohledňuje, že ač nelze dovoláním napadnout samotný nákladový výrok, lze jím v zákonem stanovených situacích napadnout výrok rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé (meritorní výrok). Bylo-li by v takovém případě dovolání důvodné proti meritornímu výroku, zruší Nejvyšší soud i akcesorický nákladový výrok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 33 Cdo 5272/2017-642), neboť zrušením rozhodnutí ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. se rozumí zrušení rozhodnutí jako celku, tj. včetně akcesorického nákladového výroku (srov. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, bod 10.; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu se pak za těchto okolností odvíjí od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1844/19, bod 22.), čímž se eliminují nesmyslné důsledky, které by plynuly z toho, že by účastník byl veden k souběžnému podání dovolání proti meritornímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu a ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (k nim srov. zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/18, bod 11.). Nutno zdůraznit, že takto se stanovuje počátek lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, není-li dovolání proti meritornímu výroku vadné, opožděné či nepřípustné ze zákona podle §238 o. s. ř. Okolnost, že Nejvyšší soud dovolání (stejně jako v nyní posuzované věci) odmítne po provedení kvazimeritorního přezkumu, při němž na základě §237 o. s. ř. porovná řešení právní otázky odvolacím soudem se svou rozhodovací praxí, není na překážku popsanému stanovení počátku lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
16. Jelikož tedy bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu podrobeno kvazimeritornímu přezkumu, lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu se odvíjela od doručení usnesení dovolacího soudu stěžovatelce, a byla tak k podání ústavní stížnosti zachována. Ústavní soud však současně připomenul, že ve své judikatuře opakovaně dospěl k závěru, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další). K tomu však nyní nedošlo a Ústavní soud proto pouze konstatoval, že je sice pravdou, že správní soudy Vinařskému fondu, jako subjektu majícímu postavení orgánu veřejné moci, náhradu nákladů řízení zpravidla nepřiznávají, jde ovšem o situace, kdy se předmět řízení vztahuje k oboru jeho působnosti a projednávaná agenda nepřesahuje jeho běžnou úřední činnost. Pokud naopak v tomto řízení obecné soudy shledaly právní zastoupení jako účelné, neboť předmět probíhajícího řízení již běžnou agendu vedlejšího účastníka přesahoval a šlo současně o komplikovanou právní materii, nelze takový právní názor považovat za natolik extrémní a vybočující z mezí ústavnosti, aby byl způsobilý do základních práv stěžovatelky zasáhnout.
17. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy přitom srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily, jejich závěry jsou současně plně akceptovatelné a nelze je považovat za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu