ECLI:CZ:US:2022:3.US.2626.21.1
sp. zn. III. ÚS 2626/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Jaromírem Polachem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2021 č. j. 4 To 88/2021-532 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. dubna 2021 č. j. 3 T 61/2017-525, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2021 č. j. 3 T 61/2017-525 bylo rozhodnuto, že dle §283 písm. d) trestního řádu se žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 61/2017 zamítá.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2021 č. j. 4 To 88/2021-532 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, jenž měl naplnit tím, že si vypůjčil finanční prostředky, přičemž zastřel pravý důvod, pro jaký účel je hodlá užít a uvedl tak poškozené v omyl, načež finanční prostředky nevrátil. V návrhu na povolení obnovy řízení předložil důkazy dokládající, že si finanční prostředky od poškozených zapůjčil za účelem získání jiných finančních prostředků od A. Soudy na tento návrh reagovaly stručně shrnuto tak, že stěžovatelem uváděné skutečnosti závěr o jeho vině nevyvracejí, neboť poškození v každém případě byli uvedeni v omyl a byl jim zatajen skutečný důvod zápůjčky. Dle stěžovatele však dané důkazy vyvracejí, že by měl v úmyslu prostředky nevrátit, což považuje za rozhodující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud úvodem konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.
8. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v §278 odst. 1 větě prvé trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámým, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí či jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Nikoli každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
9. V posuzované věci stěžovatel ve svém návrhu na obnovu řízení sice předložil určité důkazy, nicméně soudy logicky musely posoudit, zda skutečnosti z nich vyplývající mohou mít vliv na naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který byl v původním řízení odsouzen. Pokud dospěly k závěru, že nikoliv, učinily tak na základě právního posouzení, ke kterému přistoupily jako orgány k tomu oprávněné, není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením jejich hodnocení nahrazoval. To pak zejména, když své závěry řádně odůvodnily, jak se v posuzované věci stalo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu