ECLI:CZ:US:2022:3.US.2672.22.1
sp. zn. III. ÚS 2672/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Vítězné náměstí 577/2, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2022, č. j. 16 Co 163/2022-73, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 121 Nc 2409/2022-17, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i základní práva jeho nezletilého syna zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že předmět řízení souvisí s návrhem kolizního opatrovníka na nařízení předběžného opatření podle ustanovení §452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.") a ustanovení §924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o návrhu kolizního opatrovníka tak, že nařídil předběžné opatření, kterým nezletilého K. H. předal do péče Krizového centra pro děti a dospívající, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a současně zakázal stěžovateli přímý i nepřímý kontakt s nezletilým po dobu dvou měsíců od nástupu do zařízení, přičemž následně nařídil nezletilému navykací režim asistovaných styků se stěžovatelem v intervalu 1 x 14 dnů po dobu jedné hodiny. Trvání předběžného opatření městský soud určil na dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť je po přezkoumání shledal věcně správným.
5. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné argumenty, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje údiv nad tím, že "v rámci řádně provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že nezletilému je třeba poskytnou ochranu formou péče otce, o několik měsíců později, aniž by si soud jakkoliv ověřil tvrzení navrhovatele minimálně pohovorem s nezletilým, pak péči otce považuje naopak za narušující a rozhoduje zcela opačným způsobem a nezletilého vytrhává z jeho prostředí a umisťuje do krizového centra." Stěžovatel je dále toho názoru, že kolizní opatrovník, orgán sociálně právní ochrany dětí, nemůže vystupovat jako zástupce nezletilého a současně podávat návrh na nařízení předběžného opatření.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů.
8. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, které jsou použitelné i nyní, tj. v rámci přezkumu řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole [čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny].
9. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta.
10. Ústavní soud dále připomíná obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž - jak již bylo uvedeno - shledaly předpoklady pro vyhovění návrhu kolizního opatrovníka, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují. Je totiž zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy. Okolnost, že stěžovatel učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, však sama o sobě nezakládá - a ani zakládat nemůže - porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj zjevně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
12. Pro Ústavní soud je podstatné, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným soudem a nejsou svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 Listiny. Ze stěžovaných rozhodnutí je zcela patrné, jakými úvahami se obecné soudy řídily při posouzení návrhu i stěžovatelem podaného odvolání.
13. Jak již bylo výše uvedeno, posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření dle ustanovení §452 z. ř. s. je věcí obecného soudu. Ústavní soud nepřehlédl, že odůvodnění stěžovaného rozhodnutí městského soudu je v tomto ohledu zcela stručné, nikoliv však nepřezkoumatelné, když tento nedostatek, jenž - ještě jednou řečeno - nedosahuje ústavněprávní intenzity, byl zhojen podrobnějším odůvodněním krajského soudu. Ve stěžovatelově věci lze tudíž konstatovat, že obecné soudy podmínky pro vydání předběžného opatření podle ustanovení §452 z. ř. s. posoudily ústavně konformním způsobem.
14. Již ze samotné povahy řízení o nařízení předběžného opatření vyplývá, že vzhledem ke striktním lhůtám nemohou obecné soudy provádět dokazování; soudy nicméně vycházely z tvrzení účastníků a obsahu spisu. Z něj soudy dovodily, že nezletilý je již 3/4 roku ve výlučné péči stěžovatele, který ignoruje všechny možnosti k navázání kontaktů nezletilého s matkou. Obecné soudy zohlednily, že pro nezájem ze strany stěžovatele nebyla zahájena nařízená rodinná terapie, že nezletilý nevyužívá ani psychologickou pomoc či podporu, která byla orgánem sociálně právní ochrany dětí navržena již v prosinci 2021 a že se u matky nezletilého v důsledku 3/4 roku trvajícího odloučení začínají projevovat příznaky syndromu zavrženého rodiče (srov. usnesení krajského soudu, body 12-13). Obecné soudy též přihlédly k závěrům a doporučením případové konference zorganizované orgánem sociálně právní ochrany dětí, jíž se kromě matky zúčastnili rovněž všichni prarodiče, třídní učitelé (nezletilého i jeho sestry) a psychologové, nikoliv však samotný stěžovatel, který se omluvil z důvodů plnění pracovních povinností (srov. usnesení krajského soudu, bod 12, resp. návrh na vydání předběžného opatření, s. 2). Obecné soudy dále vycházely z doporučení navrhovatele, že s ohledem na ohrožení nezletilého na jeho psychickém a emočním vývoji je mu nutno poskytnout odbornou pomoc ve specializovaném zařízení, jež navíc nezletilý již zná, neboť do něj v minulosti ambulantně docházel. Tato pomoc byla upřednostněna před umístěním nezletilého do pěstounské péče či péče širší rodiny (srov. tamtéž, bod 13, resp. návrh na vydání předběžného opatření, s. 3). Posledně uvedený aspekt souvisí s ústavním požadavkem, že oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu; obdobně i nález sp. zn. III. ÚS 3146/21 ze dne 13. 9. 2022, bod 24). Z těchto důvodů proto obecné soudy rozhodly o umístění nezletilého do neutrálního prostředí.
15. Takto odůvodněný závěr obecných soudů nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu rozhodnutí týkajících se předběžných opatření - přehodnocovat, neboť v něm nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
16. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy adekvátně uzavřely, že v řízení byly osvědčeny okolnosti svědčící o potřebě nařízení okamžité zatímní úpravy poměrů nezletilého, přičemž tak učinily procesně korektně, s důsledným zhodnocením okolností nyní posuzovaného případu a na přiměřenou dobu. Jak již bylo výše naznačeno, v ústavněprávní rovině je v případě předběžných opatření relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. "svévole" soudu, projevující se kupř. v nepřiměřenosti předběžného opatření, délce jeho trvání nad nezbytně nutnou dobu či absenci zdůvodnění nezbytnosti jeho prodloužení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377) ze dne 12. 5. 2015], což však v posuzované věci konstatovat nelze.
17. K námitce stěžovatele, že nezletilý nebyl v soudním řízení slyšen, Ústavní soud považuje za vhodné předeslat, že ačkoliv ve své rozhodovací praxi opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí), neboť názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)], v minulosti též potvrdil, že tato povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně, tím spíše rozhoduje-li obecný soud o předběžném opatření podle ustanovení §452 z. ř. s. Nařízení tohoto speciálního předběžného opatření je totiž zákonem předpokládaným a rychlým řešením zjištěné situace, kdy zákon stanoví pro rozhodnutí o návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí velmi krátkou lhůtu 24 hodin (srov. ustanovení §456 z. ř. s.), jejímž legitimním účelem je zabránit možným negativním dopadům do důležitých práv a zájmů nezletilého dítěte časovým prodlením. V takovém případě lze předpokládat a současně přijmout fakt, že většinou nebude možné zajistit i slyšení nezletilého účastníka řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 (N 114/89 SbNU 723) ze dne 19. 6. 2018, bod 38]. K odkazu stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022, v němž bylo potvrzeno, že názor nezletilého, pokud tomu nebrání vážný důvod či nejlepší zájem dítěte, je třeba zjišťovat i v řízení o vydání předběžného opatření, lze uvést, že v daném případě se jednalo o přezkum "běžného" předběžného opatření vydaného podle ustanovení §74 a n. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jehož zákonná úprava je odlišná, což se projevuje mj. ve lhůtě pro vydání tohoto předběžného opatření, která je delší, konkrétně sedmidenní [srov. ustanovení §75c odst. 2 o. s. ř.].
18. U speciálního předběžného opatření tudíž tím spíše platí závěry použitelné u konečných rozhodnutí, resp. u běžných předběžných opatření, jež potvrzují shora uvedenou tezi, že povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně, a to již proto, že nezletilý nemusí nutně sdělovat svůj názor přímo soudu, byť se přímé zjištění jeho názoru tam, kde je to možné, preferuje, samo o sobě však není vyloučeno, aby soud zjistil názor nezletilého prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí. Ústavní soud zohledňuje kontext nyní posuzovaného případu, přičemž kvituje, že orgán sociálně právní ochrany inicioval schůzku s nezletilým, která proběhla dne 7. 6. 2022 ve školském zařízení (srov. usnesení krajského soudu, bod 12). Obecné soudy navíc názor nezletilého týkající se uspořádání jeho výchovných poměrů znaly ze své předchozí úřední činnosti. V tomto ohledu je rovněž vhodné připomenout, že obecné soudy nejsou stanoviskem nezletilého vázány, ale mohou je kriticky přehodnotit, což se v nyní posuzovaném případě fakticky stalo. Hodnocení zájmů nezletilého totiž vždy přísluší obecnému soudu, který je oprávněn a současně povinen korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli, musí přihlížet úměrně k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci, o niž se jedná, jakož i k dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí a prostředí (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 1626/22, bod 49).
19. Ústavní soud konečně uvádí, že opodstatněná není ani stížnostní námitka ohledně podjatosti orgánu sociálně právní ochrany dětí. Ústavní soud totiž již dříve potvrdil, že ani v případě, kdy je řízení zahájeno na podnět orgánu sociálně právní ochrany dětí, nemusí takové jednání nutně znamenat konflikt zájmů, neboť opatrovník hájí zájmy dítěte a s ohledem na zjištěné skutečnosti je povinen činit kroky vhodné k zajištění nejlepších zájmů dítěte. V nyní posuzované věci je přitom z přiložených dokumentů dostatečně patrno že příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí jednal v rámci svých možností, když se snažil zjistit stanovisko matky, stěžovatele a (dokonce) i prarodičů (srov. případovou konferenci ze dne 15. 6. 2022), setkal se s nezletilým a usiloval o zlepšení poměrů mezi všemi účastníky (např. iniciace asistovaného kontaktu s matkou). Ústavní soud také podotýká, že opatrovníkem nezletilých dětí byl logicky jmenován místně příslušný orgán, který je nejlépe obeznámen s reálnou situací (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3194/21 ze dne 4. 1. 2022).
20. Ústavní soud závěrem apeluje na rodiče, aby se v zájmu svých dětí vynasnažili, aby syn i dcera rozpad jejich vztahu pocítili co nejméně. Je totiž primárně na rodičích, aby dbali nejlepšího zájmu dětí, kterým jistě je, jako absolutní minimum, absence přenášení vzájemných neshod a jejich důsledků na děti.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu