ECLI:CZ:US:2022:3.US.2695.22.1
sp. zn. III. ÚS 2695/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Markové, zastoupené Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem náměstí Čs. Legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 1726/2020-180, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. 22 Co 139/2019-153, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 3. 2019, č. j. 4 C 159/2018-89, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň tvrdí, že obecné porušily i její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a listovní tajemství ve smyslu čl. 13 Listiny.
2. Stěžovatelka v prvé řadě rekapituluje podstatu věci a průběh řízení před obecnými soudy. V řízení před obecnými soudy se jako žalobkyně domáhala omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích za to, že žalovaní (v původním řízení) údajně neoprávněně vnikli do její soukromé e-mailové schránky, a za to, že ji neoprávněně užili v komunikaci s třetími osobami.
3. Stěžovatelka uvádí, že v době, kdy byla ředitelkou Mateřské školy P., jako fyzická osoba zřídila e-mailovou schránku X@X.cz a používala ji i jakou svou e-mailovou schránku k osobním účelům. V roce 2015 došlo ke sloučení Mateřské školy P. a Základní školy P., načež byla stěžovatelka z pozice ředitelky odvolána. Jeden ze žalovaných (nový ředitel MŠ a ZŠ P.) si poté do e-mailové schránky - kterou údajně považoval za oficiální e-mail MŠ P. - zjednal přístup a schránku přechodně využíval k pracovním účelům. Po necelém měsíci rozeslal na všechny adresy z adresáře žádost, aby pro oficiální komunikaci byly využívány výhradně adresy na doméně @Y.cz.
4. V průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhla stěžovatelka změnu žaloby, v níž tvrdila (nad rámec údajně neoprávněného vniknutí do e-mailové schránky), že žalovaný četl její soukromé zprávy a informace z nich pak zneužil v neprospěch stěžovatelky, mj. měl kontaktovat jejího potenciálního zaměstnavatele. To se odrazilo i v návrhu změny petitu. Tuto změnu žaloby, spočívající v jiném vymezení skutku, soud prvního stupně nepřipustil.
5. Obecné soudy žalobě stěžovatelky - byť z částečně odlišných důvodů - nevyhověly. Odvolací soud uvedl, že žalovaní neporušili tvrzená práva stěžovatelky. Nový ředitel školy se podle odvolacího soudu mohl oprávněně domnívat, že předmětná e-mailová schránka patří MŠ a ZŠ P., a to i s ohledem na skutečnost, že tato e-mailová adresa byla uváděna jako oficiální adresa MŠ P. Navíc poté, co si nový ředitel přístup do schránky zjednal, nalezl v ní zprávy od třetích osob týkající se mateřské školy. Obecné soudy rovněž dospěly k závěru, že zpráva zaslaná všem na všechny adresy z adresáře, podle níž měly být nadále k oficiální komunikaci s mateřskou školou používány jiné e-mailové adresy, stěžovatelku nijak nepoškodila. Jednání nového ředitele tudíž dle odvolacího soudu nebylo excesem, a ředitel tudíž nebyl pasivně legitimován.
6. Pokud se týče právní nástupkyně bývalé zaměstnavatelky stěžovatelky (MŠ P., potažmo MŠ a ZŠ P.), odvolací soud ji za pasivně legitimovanou považoval a uznal, že vniknutí do e-mailové schránky bylo protiprávní a MŠ a ZŠ P. za ně odpovídala. Přesto dospěl k závěru, že žaloba ani vůči ní není důvodná. I ve vztahu k bývalé zaměstnavatelce se totiž stěžovatelka domáhala omluvy, podle níž se omlouvala nikoli ona, nýbrž ředitel J. R. Již z tohoto důvodu nemohlo být žalobě na omluvu v navrhovaném znění vůči MŠ a ZŠ P. vyhověno. Zveřejnění omluvy by navíc po několika letech pro velkou většinu čtenářů měsíčníku "P. zpravodaj" znamenalo první informaci o tom, že k nějakému zásahu do práv žalobkyně vůbec došlo. Objektivně by tedy nevedla k odčinění újmy způsobené žalobkyni. Požadovaná peněžní satisfakce, nadto ve výši 200 000 Kč, byla podle odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu zcela nepřiměřená. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl, neboť měl za to, že věc byla posouzena v souladu s jeho dřívější judikaturou.
7. Stěžovatelka ovšem takové hodnocení ze strany obecných soudů považuje za protiústavní. Nepřiznání peněžité náhrady bylo totiž podle ní založeno na excesivní intepretaci ustanovení §2951 občanského zákoníku. Obecné soudy nedocenily intenzitu zásahu do jejích osobnostních práv a v důsledku toho odepřely ochranu jejím základním právům. Pokud jde o nepřipuštěnou změnu žaloby, tvrdí stěžovatelka, že onu údajnou změnu žaloby lze vnímat jako pouhou změnu právní kvalifikace skutkového stavu, který byl jistým způsobem zachycen již původní žalobě.
8. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
9. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se stěžovatelčiným návrhem zabývaly řádně a pečlivě. Jejich právní posouzení se opíralo o důsledně zjištěný skutkový stav a právní závěry samotné nelze z ústavního hlediska považovat za excesivní. Ke konkrétním dílčím námitkám Ústavní soud uvádí následující.
13. Pokud jde o nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně, Ústavní soud považuje postup soudu prvního stupně za zcela ústavně konformní. Návrh stěžovatelky skutečně bylo možno vnímat jako podstatné rozšíření skutku, resp. popisu skutkového stavu, který stěžovatelka vnímala jako protiprávní. Oproti původnímu neoprávněnému vniknutí
do e-mailové schránky a rozeslání e-mailu na všechny adresy z adresáře totiž stěžovatelka nově tvrdila, že žalovaný četl její soukromou poštu a její obsah zneužil v komunikaci s třetími subjekty. Ostatně, jak uvedl naposled i soud dovolací, stěžovatelka mohla svůj tvrzený nárok uplatnit i novou žalobou. Ústavní soud má tedy za to, že k zásahu do stěžovatelčina práva na přístup k soudu, resp. práva na soudní ochranu v tomto ohledu nedošlo.
14. Jde-li o zamítnutí žaloby ve vztahu k prvnímu žalovanému (nový ředitel školy), považuje Ústavní soud za zcela přesvědčivý závěr obecných soudů, podle něhož se první žalovaný nedopustil excesu ze svých pracovních povinností; nesledoval svým jednání své soukromé zájmy, ani neměl v úmyslu stěžovatelku poškodit.
15. Ve vztahu MŠ a ZŠ P. pak byla žaloba zamítnuta z jiných důvodů. Nelze přehlédnout, že pokud jde o požadovanou omluvu, byla žaloba zamítnuta již proto, že stěžovatelka uplatněný petit formulovala nelogicky a v kontextu věci mu proto bylo možno vyhovět jen obtížně.
16. Konečně i závěry obecných soudů, jde-li o nepřiměřenost požadavku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, podle Ústavního soudu z ústavních hledisek obstojí. Byť totiž samo vniknutí do e-mailové schránky bylo odvolacím soudem vyhodnoceno jako protiprávní, skutečnosti tvrzené stěžovatelkou v žalobě (před pokusem o její změnu; jiná situace by zřejmě mohla nastat, pokud by se skutečně prokázalo zneužití obsahu soukromých zpráv žalovanými) podle soudu nepředstavovaly tak závažný zásah do jejích osobnostních práv. Šlo v podstatě o to, že do schránky někdo vstoupil, krátkodobě ji používal k oficiální komunikaci za MŠ P. a poté informoval adresáty, že oficiální e-mailové adresy MŠ P. budou do budoucna jiné. Za tohoto stavu by odvolací soud zjevně považoval za odpovídající satisfakci vhodně formulovanou omluvu (srov. rozsudek odvolacího soudu, odst. 46). V důsledku formulace návrhu stěžovatelky však ani ta nebyla poskytnuta.
17. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy postupovaly v řízení o stěžovatelčině návrhu ústavně konformně. Jejich závěry - byť pro stěžovatelku nepříznivé - byly řádně a logicky odůvodněny a k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Skutečnost, že došlo k dílčímu zásahu do práv stěžovatelky, soudy uznaly, s ohledem na nevhodně formulovaný petit však byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu