ECLI:CZ:US:2022:3.US.2706.22.1
sp. zn. III. ÚS 2706/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 96 Co 102/2022-13, a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 5. 2022, č. j. 19 Nc 806/2022-4, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že předmět řízení souvisí s návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření podle ustanovení §76 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), směřujícím k úpravě asistovaného i běžného styku (včetně prázdnin) s nezletilým synem F. (nar. v únoru 2018).
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh zamítl s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky pro zatímní úpravu poměrů účastníků, neboť stěžovatel svůj návrh neosvědčil.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť je po přezkoumání shledal věcně správným.
5. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné argumenty, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž napadá odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, které považuje za kusé a formální. Rozporuje, že by předpokladem vydání předběžného opatření byla domluva s matkou nezletilého, což je dle jeho názoru naznačeno ve stěžovaných rozhodnutích. Stěžovatel též zdůrazňuje, že se svým návrhem nedomáhal prejudikování rozhodnutí ve věci samé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutím zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů.
8. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, které jsou použitelné i nyní, tj. v rámci přezkumu řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole [čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny].
9. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž - jak již bylo uvedeno - neshledaly předpoklady pro vyhovění návrhu stěžovatele, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují. Je totiž zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy. Skutečnost, že stěžovatel učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, však sama o sobě nezakládá - a ani zakládat nemůže - porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj zjevně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným soudem a nejsou svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 Listiny. Ze stěžovaných rozhodnutí je zcela patrné, jakými úvahami se obecné soudy řídily při posouzení stěžovatelova návrhu i jím podaného odvolání. Okresní i krajský soud zohlednily, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření (srov. ustanovení §75c odst. 1 o. s. ř.), neboť nebylo prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, resp. nebyly osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením (stěžovatel k návrhu připojil toliko výpis vlakových a autobusových spojení mezi jeho bydlištěm, bydlištěm matky a Ú., jinak však nedoložil ničeho - srov. usnesení krajského soudu, body 1 a 8). Ústavní soud připomíná, že důkazní břemeno prokázání potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků leží vždy na žalobci (navrhovateli), který tak má procesní odpovědnost za výsledek řízení (srov. např. sp. zn. II. ÚS 362/04 ze dne 7. 4. 2005). Předložil-li tedy stěžovatel v nyní posuzovaném případě k prokázání potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků pouze jeden shora specifikovaný důkaz, lze závěr krajského i okresního soudu o nepodloženosti návrhu považovat za zcela přiléhavý.
12. Tento závěry obecných soudů proto nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu rozhodnutí týkajících se předběžných opatření - přehodnocovat, neboť v nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu