ECLI:CZ:US:2022:3.US.2717.21.1
sp. zn. III. ÚS 2717/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. D., zastoupené Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem, sídlem Vraňany 233, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 22 Cdo 1695/2021-721, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní společnosti A, obchodní společnosti B, V. A. P., J. D. a obchodní společnosti C, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že věc se, stručně shrnuto, týká řízení, ve kterém se tři z vedlejších účastníků jako žalobci, mající pohledávku vůči žalovanému J. D. z titulu náhrady škody způsobené jím spáchaným trestným činem podvodu, domáhali určení, že posledně uvedený je vlastníkem určitého nemovitého majetku, ač formálně převedeného a následně v katastru vedeného na stěžovatelku.
3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 3 C 363/2011-445 zamítl vůči obchodní společnosti C žalobu na určení, že žalovaná obchodní společnost A, je vlastníkem budovy č. p. X1 nacházející se na pozemku parc. č. st. X2 v kat. úz. Srbín (výrok I) a určil, že vlastníkem uvedené budovy je žalovaný J. D. (výrok II). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 28. 11. 2018 č. j. 30 Co 263/2018-511 potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II a ve výrocích III - V (výrok I rozsudku krajského soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku krajského soudu).
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 22 Cdo 1695/2021-121 bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto s tím, že stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že okresní soud ani krajský soud svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Nejvyšší soud se pak věcí v podstatě odmítl zabývat. Takový postup dovolacího soudu považuje za porušení svých ústavně zaručených práv a odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel (§241 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Úlohou Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda v dovolání byla, v míře odpovídající takovýmto nárokům, vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 občanského soudního řádu). Jestliže Nejvyšší soud shledal, že taková otázka v podaném dovolání vymezena nebyla, Ústavní soud z usnesení Nejvyššího soudu, obsahujícího rozbor podaného dovolání a vysvětlení důvodů, pro které je nelze meritorně projednat, jakož i z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, nezjistil, že by takovýto závěr Nejvyššího soudu byl nepravdivý, respektive že by měl povahu libovůle v rozhodování obecného soudu, pro kterou by jeho rozhodnutí nemohlo obstát.
10. Co se týče stěžovatelčina odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3851/15 (N 60/81 SbNU 57), v tehdejší ústavní stížnosti někdejší stěžovatel namítal, že v podaném dovolání argumentoval nesprávným posouzením otázky zásadního právního významu, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řádně neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, když jeho námitky fakticky směřovaly především do skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího a nesprávnost právního posouzení věci je vyvozována s ohledem na odlišná skutková zjištění. Ústavní soud pak v daném nálezu dospěl k závěru, že se s takovým hodnocením obsahu někdejšího dovolání Nejvyšším soudem nelze ztotožnit, když kromě námitek proti skutkovým zjištěním byly v dovolání formulovány i blíže odůvodněné námitky vztahující se k právnímu posouzení věci, vzhledem ke kterým byl dovolací důvod řádně uplatněn. V nynější věci je ovšem situace zjevně odlišná, když stěžovatelka závěr o nenaplnění dovolacích důvodů ani nijak konkrétně nerozporuje a pouze zcela povšechně uvádí, že Nejvyšší soud se její věcí měl zabývat.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu