ECLI:CZ:US:2022:3.US.2733.22.1
sp. zn. III. ÚS 2733/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti F. H., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Romanem Sklenářem, advokátem se sídlem Osvobození politických vězňů 656, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2022, sp. zn. 5 To 173/2022 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. června 2022, sp. zn. 10 Nt 642/2022, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci, která skončila vydáním rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 88 T 141/2017 ze dne 30. 5. 2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 4 To 237/2018, ze dne 28. 8. 2018, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §175 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 30 měsíců za současného vyslovení dohledu, uložení povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do chráněných zájmů poškozené a uložení povinnosti náhrady nemajetkové újmy poškozeným.
3. Napadeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") stěžovatelův návrh podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl, když shledal, že návrh na povolení obnovy není důvodný. Dospěl totiž k závěru, že z hlediska stěžovatelem navrhovaných tvrzení nových skutečností se nejedná o nové skutečnosti, které by odůvodnily povolení obnovy řízení.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") následně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť ji shledal jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo v jeho věci porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že městský soud a krajský soud bez odůvodnění zpochybnily jím tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy s mechanickým přepisem dosavadních rozhodnutí ve věci, aniž by mu poskytly dostatečný prostor se vyjádřit. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud při rozhodování o jeho návrhu přihlédl dle jeho názoru k tomu, že stěžovatel byl i po právní moci původních rozsudků z roku 2018 několikrát trestně odsouzen, čímž dle stěžovatelova názoru vytvořil nepřijatelnou konstrukci, že pozdější trestní odsouzení činí osoby nezpůsobilé k podání návrhu na obnovu staršího trestního řízení. Dodává, že městský soud nijak nedokládá, že by tato pozdější řízení nějak souvisela s projednávanou věcí a uvádí je pouze pro dokreslení negativního profilu stěžovatele. Toto omezení považuje stěžovatel za rozporné s principem rovnosti a zákazem diskriminace a za závažné porušení svých práv.
III.
Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud předně posuzoval splnění procesních podmínek řízení před Ústavním soudem a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost se týkala potenciálního porušení práva na spravedlivý proces v řízení o obnově řízení dle ustanovení §277 a násl. tr. řádu. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti, přičemž pro nyní projednávanou věc jsou relevantní tyto jeho závěry:
9. Jak vyplývá z ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, předmětem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je zjištění, zda jsou zde skutečnosti či důkazy dříve soudu neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Soud, rozhodující o povolení obnovy řízení, je tak povinen z těchto zákonných hledisek posoudit nově tvrzené skutečnosti či nově předložené důkazy. Jelikož tak soud provádí rozhodovací činnost velmi podobnou rozhodovací činnosti o vině a trestu v rámci hlavního líčení, a to zcela typicky včetně dokazování, uplatní se i v řízení o povolení obnovy základní zásady typické pro hlavní líčení a dokazování v něm. Půjde tedy zejména o zásadu veřejnosti, bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů, jakož i o zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
10. V řízení o povolení obnovy řízení se však neposuzuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž toliko to, zda se skutečně jedná o nové skutečnosti či důkazy a zda tyto mohou samy o sobě či ve spojení s již v původním řízení tvrzenými skutečnostmi či provedenými důkazy odůvodňovat jiné rozhodnutí o vině či podstatně odlišné rozhodnutí o trestu. Důvodem pro obnovu řízení tak automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)].
11. K námitkám stěžovatele, že soudy porušily jeho základní lidská práva, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel polemizuje s rozhodnutími soudů a domáhá se toliko dalšího přezkumu rozhodnutí Ústavním soudem. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Soudy se vypořádaly se stěžovatelovou argumentací a dospěly k závěru, že navrhované důkazy nemohou odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině či trestu. Městský soud uvedl, že stěžovatel opakovaně poukazuje na skutečnost, že jej k jednání, za které byl pravomocně odsouzen, vedla řádně vzniklá a existující pohledávka ve výši 1 500 000 Kč, k čemuž městský soud dodává, že touto argumentací se nalézací i odvolací soud ve stěžovatelově trestní věci zabývaly v souvislosti s původním posuzováním otázky o vině a trestu stěžovatele. Městský soud dále konstatoval, že soudy ve stěžovatelově trestní věci dovodily, že spor mezi stěžovatelem a poškozenými měl povahu občanskoprávního sporu, v němž stěžovatel jednal zcela zjevně nepřiměřeným způsobem, když nepřistoupil k zahájení soudního řízení, v rámci kterého by vyčkal na vyřízení věci, ale pod pohrůžkou těžké újmy po poškozených požadoval úhradu částky 1,5 milionu Kč. Dále Městský soud odkázal na předchozí rozhodnutí z roku 2019 a 2020, jejichž předmětem byly stěžovatelovy návrhy na obnovu řízení a v odůvodnění napadeného usnesení uzavírá (v bodě 7), že z konstatovaných skutečností je evidentní, že stěžovatel v řízení o návrzích na povolení obnovy řízení pouze opakuje své původní argumenty, aniž by uvedl konkrétní významnou skutečnost soudu dříve neznámou, která by mohla sama o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy mít za následek postup soudu v souladu s §278 odst. 1 tr. řádu. Krajský soud dále shodně s městským soudem konstatoval, že stěžovatel neuvádí žádné nové důkazy, které by byly natolik významné, že by mohly zpochybnit pravomocné rozhodnutí v jeho trestní věci, když i dle jeho závěrů stěžovatel opakuje stále stejné argumenty jako v předchozích návrzích na obnovu řízení. Krajský soud dále uvedl, že postup městského soudu považuje za pečlivý a profesionální, a stěžovatelovu stížnost proti usnesení městského soudu zamítl.
12. V postupu a rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal nic, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Městský soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nejsou stěžovatelem uváděné skutečnosti způsobilé ovlivnit závěry soudu, které byly učiněny v nalézacím řízení. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by závěry městského soudu zpochybňovalo, a ústavní stížnost neobsahuje ani vymezení, jaké konkrétní skutečnosti či důkazy měly obecné soudy nesprávně zpochybnit či přehlédnout. Argumentaci městského soudu přitom považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Část odůvodnění městského soudu (část bodu 16 napadeného usnesení městského soudu in fine), která je konstatována jako obiter dictum, pouze dokresluje popis jednotlivých řízení, když, jak sám stěžovatel uvádí, s projednávanou věcí nesouvisí. V závěrech krajského soudu, který se stručně vypořádal se stěžovatelovou stížností, Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti. Ani stěžovatelově námitce, že se nemohl k věci vyjádřit, Ústavní soud nepřisvědčil, když z napadeného usnesení městského soudu plyne, že stěžovatel byl jeho jednání přítomen, což potvrzuje i to, že je jeho vyjádření v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu zaznamenáno (viz body 5 až 7 napadeného usnesení městského soudu).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu