ECLI:CZ:US:2022:3.US.2767.22.1
sp. zn. III. ÚS 2767/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Renaty Bárkové, insolvenční správkyně dlužníka Michala Gybase, se sídlem Za Rybníčkem 799, Průhonice, zastoupené JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2022, č. j. 9 ICm 3893/2020, 14 VSOL 153/2022-158 (KSOS 36 INS 22867/2019), za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva a ústavní principy podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 1 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tak namítá porušení základního práva na soudní ochranu, principu právní jistoty a zákazu libovůle s tvrzením, že se soud nedostatečně vypořádal s její argumentací.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ve dne 10. 3. 2022, č. j. 9 ICm 38 93/2020-94, zamítl žalobu stěžovatelky jako insolvenční správkyně dlužníka Michala Gybase na určení, že poskytnutí peněžitého plnění ve výši 24 000 Kč dne 22. 3. 2019 z bankovního účtu dlužníka na účet žalovaného Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj je vůči ostatním věřitelům dlužníka neúčinné (výrok I.). Krajský soud zároveň zamítl žalobu na určení, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce do majetkové podstaty dlužníka částku 24 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud zejména uvedl, že uvedená platba dlužníka (jejíž úhrady do majetkové podstaty se nyní stěžovatelka domáhá) představovala splátku daně z přidané hodnoty na základě splátkového kalendáře, který si dlužník s žalovaným dohodl. V rozhodné době však nastal u dlužníka úpadek tak, jak jej definuje zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ").
3. Stěžovatelka v řízení před krajským soudem zejména namítala, že žalovaný jako specializovaný orgán státní správy pro oblast daní a financí měl prověřit, zda se dlužník nenachází v úpadku, když prý už v době sjednání splátkového kalendáře z výše dluhů v registru exekucí plynulo, že dlužník má velké finanční problémy. Této argumentaci stěžovatelky se žalovaný bránil tím, že dlužník měl na dani z přidané hodnoty dluh ve výši 116 013 Kč, ovšem jiné nedoplatky na daních neměl a všechny daňové exekuce, které proti němu byly v minulosti vedeny, byly pro úhradu dřívějších nedoplatků zastaveny. Pokud proto stěžovatelka v rámci řízení před krajským soudem tvrdila, že si žalovaný měl dlužníka prověřit mimo jiné u České správy sociálního zabezpečení nebo i v centrální evidenci exekucí, pak nahlížení do centrální evidence exekucí by bylo zpoplatněno a údaje shromažďované Českou správou sociálního zabezpečení podléhají zákonné povinnosti mlčenlivosti. Spornou pak byla podle žalovaného i samotná skutečnost, zda plnění daně z přidané hodnoty vůbec lze považovat za majetek náležející do majetkové podstaty a zda žalovaný vynaložil náležitou pečlivost ke zjištění, zda dlužník není v úpadku. Na základě takto vyhodnocených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou napadené právní jednání, kterým dlužník plnil dluh na dani z přidané hodnoty, lze považovat s ohledem na majetkovou situaci dlužníka za neúčinné jednání podle ustanovení §241 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 IZ, když byl v úpadku a žalovanému se tak mohlo dostat na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení. S odkazem na §241 odst. 5 písm. b) IZ však krajský soud konstatoval, že žalovaný ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohl poznat, že je dlužník v úpadku.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí krajského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě zhodnocení majetkové analýzy dlužníka, včetně nákladů spojených s vedením insolvenčního řízení, totiž vrchní soud dovodil, že stěžovatelkou rozporovaná platba ve výši 24 000 Kč ve prospěch žalovaného představovala uspokojení pohledávek žalovaného na dani z přidané hodnoty ve výši 20,6 %, když ostatní věřitelé mohou být v rámci insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi se svými pohledávkami uspokojeni co do 23,9 %. Ostatně sama stěžovatelka před vrchním soudem tvrdila, že majetek dlužníka umožňuje uspokojení pohledávek věřitelů v konkurzu maximálně do výše 26 % s tím, že tato její úvaha ovšem nezahrnuje příslušenství pohledávek. Proto bylo možno podle vrchního soudu uzavřít, že se žalovanému na základě stěžovatelkou odporovaného jednání dlužníka nedostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu vedeném proti majetku dlužníka.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Toto konstatování činí Ústavní soud též proto, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Bez ohledu na to, že nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí vychází z insolvenčního řízení, nutno podle Ústavního soudu v širším kontextu připomenout, že brání-li občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10.000 Kč a podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50.000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud, neboť jeho postavení v ústavním systému je zcela jiné (srov. zejména čl. 83 Ústavy).
9. Na druhou stranu nicméně Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci daného případu v právě uvedeném smyslu, v ústavní stížnosti netvrdí.
10. Bez ohledu na výše zmíněný aspekt bagatelnosti, který v ústavní stížnosti připouští i sama stěžovatelka, nutno podle Ústavního soudu zohlednit, že podstata její argumentace spočívá ve svém důsledku v tom, že vrchní soud při svých úvahách, zda se žalovanému dostalo uspokojení na úkor ostatních věřitelů, vycházel z nesprávného výpočtu nákladů spojených s vedením insolvenčního řízení. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti provádí podrobný výpočet takových nákladů, když dospívá k závěru, že při jejich správném zohlednění míra uspokojení jednotlivých věřitelů dlužníka může dosahovat nejvýše 19,97 %, což je méně, než ve svém rozhodnutí uvádí vrchní soud. Podle stěžovatelky tak nutno dojít k závěru, že žalovaný se na úkor ostatních věřitelů dlužníka obohatil. Dále stěžovatelka setrvává na závěru, žalovaný i vzhledem ke své povaze nedodržel potřebnou míru obezřetnosti ve smyslu §241 odst. 5 písm. b) IZ., podle kterého není považováno za zvýhodňující právní jednání některého věřitele, bylo-li takové jednání učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku a plnění, které subjekt obchodního vztahu od dlužníka obdržel, nebylo nepřiměřené a takový subjekt ani při náležité pečlivosti nemohl poznat, že jeho dlužník je v úpadku.
11. K takto pojaté argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Nelze ostatně přehlédnout, že se vrchní soud neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož sice plnění daňových povinností ze strany dlužníka představovalo neúčinné, zvýhodňující právní jednání ve smyslu §241 IZ, nicméně takto obdržené plnění nemusel žalovaný podle krajského soudu vracet do majetkové podstaty dlužníka s ohledem na to, že úpadek dlužníka ani při náležité pečlivosti nemohl rozeznat. Takový právní závěr totiž podle vrchního soudu pro posouzení daného případu nebyl vůbec podstatný, neboť - jak uvedeno shora - dané plnění s ohledem na poměr mezi aktivy a pasivy majetkové podstaty dlužníka nebylo možno považovat za vyšší ve vztahu k ostatním věřitelům, než jakého by se žalovanému dostalo na základě rozvržení majetku dlužníka v rámci insolvenčního řízení. Je proto zřejmé, že ústavní stížností napadené rozhodnutí není založeno na řešení otázky, kterou měl vrchní soud podle stěžovatelky zodpovědět nesprávně a dokonce až protiústavně.
12. Dospívá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti pomocí matematické modelace k závěru, že vrchní soud porovnání aktiv a pasiv majetkové podstaty dlužníka provedl nesprávně, když údajně jednotliví věřitelé v rámci insolvenčního řízení mohou být uspokojeni jen co do výše 19 %, když žalovanému se díky stěžovatelkou rozporovanému plnění dostalo uspokojení ve výši asi 20,6 %, pak ani tato námitka podle Ústavního soudu nemá náležitou ústavněprávní relevanci.
13. Jak je totiž naznačeno shora, Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší provádět výklad podústavního práva, jelikož tato činnost je primárním úkolem obecných soudů. Ústavněprávní exces, který by jako jediný opravňoval Ústavní soud zasáhnout do interpretace zvolené obecnými soudy, přitom podle přesvědčení Ústavního soudu nelze spatřovat v tom, že - ač k tomu stěžovatelčina argumentace ve svém důsledku směřuje - vrchní soud provedl nesprávný výpočet, když z toho stěžovatelka dovozuje, že žalovaný se tak obohatil na úkor ostatních věřitelů přibližně o jedno procento. Byť si je Ústavní soud přitom vědom toho, že v dané věci se pohledávky za dlužníkem pohybují ve výši asi 4 400 000 Kč (zaokrouhleno), z čehož by bylo lze dovodit, že chyba i v rámci jednotek procent nepředstavuje zcela zanedbatelnou částku, přesto takto stěžovatelkou tvrzená chyba vrchního soudu, i pokud by ji Ústavní soud připustil, konstantní judikaturou zdejšího soudu definovaný ústavněprávní exces představovat nemůže, a to už jen proto, že uvedené výpočty představují postupy ryze odborné, u nichž, jak ostatně vyplývá i ze samotné rekapitulace stěžovatelčiny argumentace provedené vrchním soudem (když proti její správnosti v ústavní stížnosti nic nenamítá) dominuje několik nejistých proměnných, a už z toho důvodu výpočty prezentované stěžovatelkou a vrchním soudem nemohou být zcela přesné. Úplnost takových výpočtů však nepodléhá hodnocení ze strany Ústavního soudu, byť stěžovatelčina argumentace k takovému postupu ve svém důsledku směřuje.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu