ECLI:CZ:US:2022:3.US.2831.22.1
sp. zn. III. ÚS 2831/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sklenáře, zastoupeného JUDr. Janou Dudovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Kouty 282/67, Brno - Ivanovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. srpna 2022 č. j. 2 As 208/2021- 30, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2021 č. j. 30 A 118/2019-85 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. července 2019 č. j. JMK 99852/2019 sp. zn. S-JMK 70423/2019 OUPSŘ, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Městského úřadu Znojmo, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad") ze dne 18. 5. 2015 č. j. MUZN 38177/2015 bylo nařízeno odstranění stavby ve vlastnictví stěžovatele Objekt individuální rekreace, zděné oplocení a zpevněné plochy, D. Toto rozhodnutí nabylo právní moci a bylo přezkoumáno soudem. Stěžovatel dne 8. 4. 2019 požádal o provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí podle §101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Stavební úřad rozhodnutím ze dne 15. 4. 2019 č. j. MUZN 41900/2019 řízení o novém řízení a novém rozhodnutí ve věci rozhodnuté zastavil. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal stěžovatel odvolání. Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 3. 7. 2019 č. j. JMK 99852/2019 sp. zn. S-JMK 70423/2019 OUPSŘ změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že přeformuloval věcný výrok, že se zastavuje "řízení o novém řízení a novém rozhodnutí ve věci rozhodnuté rozhodnutím Městského úřadu Znojmo, odboru výstavby, pod spis. Zn. SMUZN Výst.15190/2011-Mx, č. j. MUZN 38177/2015, ze dne 18. 5. 2015, které nabylo...", dále upřesnil citaci správního řádu a změnil adresu účastníka řízení; ve zbytku rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
3. Stěžovatel se domáhal žalobou zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 30 A 118/2019-85 žalobu zamítl s odůvodněním, že vydat nové rozhodnutí podle §101 písm. b) správního řádu lze v případech, kdy se změnily skutkové či právní okolnosti. Tvrdil-li stěžovatel, že podal návrh na změnu územního plánu obce D., a že došlo ke změně právní úpravy, která zjednodušila nakládání se subjektivními právy vlastníků nemovitostí, nejde podle krajského soudu o změnu, na jejímž základě by novým rozhodnutím bylo žádosti stěžovatele vyhověno.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal návrh na dílčí změnu územního plánu obce D., která jej na svém zasedání zastupitelstva v únoru roku 2022 schválila, nyní je vedeno zadávací řízení v tzv. zkráceném režimu, existuje tedy legitimní předpoklad, že i když stěžovatel překročil stavební kázeň a porušil tak limity plynoucí z územně plánovací dokumentace, ty se s účinností nové aktualizace této dokumentace stanou obsoletními a on tak de facto bude moci svou stavbu zlegalizovat. Proto je namístě cesta podle §101 správního řádu. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že správní orgány i správní soudy, aniž by zkoumaly podrobnosti daného případu, nezvolily postup podle §101 správního řádu, který - ač není nárokový - otevřel by v této věci legitimní cestu k napravení dané situace při zohlednění ducha zákona a samotné podstaty, na níž stojí ve svém hodnotovém zakotvení správní řád i materiální základ Ústavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelem zmiňovaná změna územního plánu by mohla být relevantním důvodem pro nové řízení, muselo by se však jednat o změnu, na jejímž základě by novým rozhodnutím bylo vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta. Krajský soud uvedl, že mu není známo (a stěžovatel ani nic takového netvrdí), že by po vydání rozhodnutí o dodatečném nepovolení stavby (či po vydání rozhodnutí o odstranění stavby) došlo ke změně územního plánu obce D., která by umístění stavby stěžovatele připouštěla. Tvrdí-li stěžovatel, že se na místě jeví "dílčí změna opatření obecné povahy - územního plánu, jež je aktuálně v jednání s městem Znojmo", nejedná se o argument způsobilý jakkoliv vyvrátit závěr krajského soudu, neboť taková změna neproběhla v době před rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje; v souladu s §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, pro krajský soud platí zásada vázanosti skutkovým a právním stavem, který tu byl v době vydání rozhodnutí správního orgánu.
9. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že předmětem správního řízení byla žádost o zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve věci již rozhodnuté (nařízení odstranění stavby), v řízení před krajským soudem bylo proto namístě zabývat se tím, zda byly splněny podmínky pro zahájení nového řízení, či nikoliv. Nejvyšší správní soud má za to, že se uvedenými skutečnostmi krajský soud ve svém rozsudku dostatečně zabýval, vůči jeho závěrům se však kasační stížnost vymezuje pouze okrajově, když se přitom nachází na samé hranici věcné projednatelnosti, neboť stěžovatel v podrobnostech neuvádí žádné argumenty, jimiž by se závěry krajského soudu relevantně polemizoval.
10. To platí i pro obsah ústavní stížnosti, která mimo narace, procesních náležitostí, skutkových tvrzení a petitu obsahuje v podstatě jediný relevantní odstavec, ve kterém je obecně polemizováno s duchem zákona, hodnotovým zakotvením správního řádu a materiálním jádrem Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zásah napadených rozhodnutí do jeho ústavně zaručených práv shledává v "absenci extenzivního výkladu, zasazení do širšího časového rámce a v samotném prostém procesním přístupu k faktickému oslyšení stěžovatele". Ústavní soud podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
11. Ústavní soud uzavírá, že správní orgány i správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu