ECLI:CZ:US:2022:3.US.285.22.2
sp. zn. III. ÚS 285/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti K. B., roz. D., zastoupené JUDr. Ing. Renatou Dimitrovovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 37 Co 72/2020-1534, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) M. V., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, a 2) nezletilého M. V., zastoupeného opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. února 2016 č. j. 10 P 37/2015-709 byl nezletilý M. V. svěřen do péče stěžovatelky (své matky).
2. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 17. ledna 2017 č. j. 37 Co 146/2016-875 výše uvedený rozsudek změnil tak, že se nezletilý svěřuje do střídavé péče rodičů se čtrnáctidenním intervalem střídání.
3. Na návrh 1. vedlejšího účastníka (dále též "otec") se otázkou nejvhodnější úpravy výchovy a výživy nezletilého opětovně zabýval Okresní soud v Třebíči (dále též "soud prvního stupně"). Usnesením o nařízení předběžného opatření ze dne 29. června 2018 č. j. 10 P 37/2015-982 bylo k návrhu otce rozhodnuto, že nezletilý je do doby rozhodnutí o věci samé povinen plnit školní docházku v základní škole v T. Ve věci samé rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. října 2019 č. j. 10 P 37/2015-1165 tak, že nezletilého svěřil do výchovy stěžovatelky, stanovil mu povinnost plnit základní školní docházku v základní škole ve V. a upravil styk nezletilého s otcem tak, že se s ním může stýkat každý sudý týden v měsíci od pátku 15 hodin do neděle 17 hodin, dále v určené dny prostřednictvím aplikace skype a v určené dny v době letních, jarních, velikonočních a vánočních prázdnin. Své rozhodnutí opřel soud prvního stupně zejména o znalecký posudek ze dne 20. února 2019, podle kterého jsou oba rodiče výchovně způsobilí, osobnostně je však vyrovnanější stěžovatelka, neboť více respektuje otce jako rodiče. Nezletilý při znaleckém vyšetření uvedl, že chce být u obou rodičů.
4. Na základě odvolání otce byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dle též "soud druhého stupně") ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 37 Co 72/2020-1534 nezletilý svěřen do výchovy otce a bylo mu uloženo plnit základní školní docházku v T. Podle revizního znaleckého posudku ze dne 8. září 2021, který nechal soud druhého stupně vypracovat, nezletilý za doprovodu stěžovatelky uvedl, že chce být u ní, otce vídat často a aby vše dobře dopadlo, aby byl u stěžovatelky. Za doprovodu otce se však vyhýbal přímé odpovědi a uvedl, že mu to vyhovuje tak, jak to je. V revizním znaleckém posudku znalec konstatoval, že nezletilý vnímá tlak rodičů a psychologické výsledky jsou závislé na tom, zda byl delší dobu u stěžovatelky či u otce, podle situace převládne cit k tomu, kdo s ním právě je. Znalec navrhl oddálit dobu, kdy se bude muset nezletilý rozhodnout, na období po nástupu puberty. Při jednání soudu druhého stupně dne 16. listopadu 2021 předal opatrovník nezletilého (město T.) soudu přípis psaný nezletilým ("já M. chci být u mamky; M. V.; 15. 11. 2021"), který měl nezletilý předat své třídní učitelce s žádostí o doručení orgánu sociálněprávní ochrany dětí. K němu znalec uvedl, že jej nepovažuje za kvalifikované vyjádření nezletilého, neboť o tom nic bližšího neví, musel by věc probrat s nezletilým. Soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí uvedl, že pokud nelze uvažovat o lepších výchovných předpokladech ani jednoho z rodičů, lepším výchovném prostředí na straně některého z nich a ani nelze použít alespoň podpůrně přání nezletilého, neboť rozhodnutí je nad rámec současných možností nezletilého, je nutno vycházet z reálné situace existující v době rozhodování soudu druhého stupně. Soud druhého stupně konstatoval, že nevidí důvod, proč za shora popsané situace měnit zásadním způsobem dosavadní stav a vystavit nezletilého nejistotě a nutnosti adaptace na nové poměry; takováto změna by byla zbytečným a neodůvodněným rizikem, kterému by byl nezletilý vystaven, aniž by to bylo nutné. Dále uvedl, že z pohledu zájmu dítěte se jeví jako nejvhodnější zachování současného stavu, tj. svěření do péče otce. Soud druhého stupně vycházel z toho, že rodiče byli schopni se vždy dohodnout v otázce styku, proto ji autoritativně neupravoval, neboť upřednostňuje dohodu; v případě odlišných představ mohou rodiče podat samostatný návrh na úpravu styku.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 12 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále též "Úmluva"), čl. 3 písm. b) a čl. 6 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Podle stěžovatelky bylo napadené rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, neboť soud druhého stupně neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem, který se diametrálně liší od názoru soudu prvního stupně, a neposkytl jim možnost navrhovat případně další důkazy. Právní jistota je přitom podle stěžovatelky jedním ze znaků právního státu.
7. Stěžovatelka se domnívá, že soud druhého stupně porušil dvojinstančnost řízení, jelikož jeho rozhodnutí je naprosto odlišné od rozhodnutí soudu prvního stupně a není možné jej napadnout opravným prostředkem.
8. Soud druhého stupně podle stěžovatelky nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně a při svém rozhodování vycházel pouze z jím provedeného dokazování. Stěžovatelka namítá, že skutkové a právní závěry soudu druhého stupně jsou v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně a že obsah spisu soudu prvního stupně nebyl v řízení před soudem druhého stupně konstatován, ani z něj soud druhého stupně nevycházel. Soud druhého stupně vůbec nepřihlédl ke znaleckému posudku zpracovanému v řízení před soudem prvního stupně, ani k jeho doplňku, který nechal zpracovat sám. Stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. srpna 2011 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02 a namítá, že je nepřípustné, aby soud druhého stupně, pokud se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval.
9. Podle stěžovatelky soud druhého stupně neodůvodnil, proč nepřihlédl k návrhu opatrovníka, který před soudy obou stupňů navrhoval svěření nezletilého do její péče.
10. Stěžovatelka namítá, že soud druhého stupně neprovedl dostatečné dokazování ohledně přání nezletilého, které prezentoval přípisem ze dne 15. listopadu 2021, a že ze strany znalce došlo k bagatelizaci naléhavého přání nezletilého, přestože přání dítěte je nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Pokud měl soud druhého stupně pochybnost o spontaneitě tohoto vyjádření, měl nezletilého vyslechnout, neboť v době rozhodování měl nezletilý téměř 10 let a jedná se o dítě rozumově a emocionálně vyspělé. Podle stěžovatelky tak bylo porušeno participační právo dítěte vyjádřit se ke každé věci v takové míře, v jaké mu to jeho rozumové a jiné vlastnosti umožňují. Napadené rozhodnutí je tak podle stěžovatelky v rozporu s nejlepším zájmem a přáním dítěte, jak na něj nahlíží ve své judikatuře Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, nález sp. zn. IV. ÚS 2611/20 ze dne 22. prosince 2020 a nález sp. zn. II. ÚS 2344/18 ze dne 31. prosince 2018, bod 24 - 25).
11. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že soud druhého stupně jí neupravil styk s nezletilým, třebaže ze spisu jsou seznatelné dlouhodobé obtíže s předáváním nezletilého, na které upozornil i opatrovník, a pokračují i po vydání napadeného rozhodnutí. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 27. května 2019 a výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 2611/20.
12. Stěžovatelka tvrdí, že soud druhého stupně mohl rozhodnout již při jednání dne 14. července 2020, resp. při jednání dne 21. července 2020 odročeném za účelem vyhlášení rozsudku. Podle stěžovatelky vedlo vypracování doplňku znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku k nepřiměřenému prodlužování sporu a soud druhého stupně podle ní nerozhodl věc v přiměřené lhůtě.
13. Stěžovatelka navrhuje, aby vzhledem k přeshraničnímu prvku byl opatrovníkem nezletilého stanoven Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
III. Jmenování opatrovníka pro řízení o Ústavní stížnosti
14. Usnesením č. j. III. ÚS 285/22-17 ze dne 7. dubna 2022 jmenoval Ústavní soud opatrovníkem nezletilého Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, neboť ústavní stížnost napadá závěry soudu druhého stupně dotýkající se konkrétních zájmů nezletilého, který má postavení vedlejšího účastníka řízení.
IV. Vyjádření účastníka řízení
15. Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a poznamenal, že ve věci proběhlo obsáhlé dokazování včetně vypracování revizního znaleckého posudku.
V. Vyjádření 1. vedlejšího účastníka
16. Ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti ze dne 5. května 2022 a 16. května 2022 otec nezletilého uvedl, že souhlasí s rozhodnutími soudu prvního i druhého stupně ohledně plnění školní docházky v T. a se závěry revizního znaleckého posudku ze dne 8. září 2021, podle kterého je řešením oddálení doby, kdy se bude muset nezletilý sám rozhodnout, kde chce být. Dále zdůraznil, že participační práva nezletilého byla v předchozích řízeních zachována a že z jeho mnoha vyjádření vyplývá, že nezletilý má rád oba rodiče a přeje si je mít oba u sebe v T. Konstatoval, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13 a posouzení v něm uvedených čtyř kritérií svědčí o správnosti svěření nezletilého do výchovy otce. Podle názoru otce sepsal nezletilý přípis předložený opatrovníkem na jednání soudu druhého stupně dne 16. listopadu 2021 na popud stěžovatelky. K námitce stěžovatelky ohledně absence rozhodnutí o styku s nezletilým otec uvedl, že styk probíhá v totožném rozsahu, jako před vydáním napadeného rozhodnutí.
VI. Vyjádření opatrovníka 2. vedlejšího účastníka
17. Opatrovník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. května 2022 nejprve uvedl, že má pochybnosti o potřebě tolika znaleckých posudků a že jejich argumentační hodnota je obecnými soudy nadužívána. Podle jeho názoru měl nezletilý prostor pro participaci a jeho názor byl opakovaně zjišťován, což může svědčit o skutečnosti, že břímě rozhodnutí bylo přenášeno na nezletilého. Zdůraznil, že při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilému je základním východiskem nejlepší zájem dítěte, který však nemusí být nutně shodný s jeho názorem. Dále konstatoval, že v napadeném rozhodnutí postrádá bližší odůvodnění nevhodnosti střídavé péče s ohledem na etablování nezletilého v rakouském prostředí a že by z jeho pohledu jako opatrovníka bylo vhodné upravit kontakt nezletilého se stěžovatelkou s ohledem na neshody rodičů. Opatrovník má však za to, že napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a že pro zájmy nezletilého je v současné situaci podstatné stabilní prostředí; proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, případně její zamítnutí.
18. Přípisem ze dne 12. července 2022 informoval opatrovník Ústavní soud, že se prostřednictvím komunikace s otcem pokusil dohodnout osobní rozhovor s nezletilým.
19. Přípisem ze dne 16. srpna 2022 informoval opatrovník Ústavní soud, že ho dne 12. srpna 2022 telefonicky kontaktoval nezletilý (z telefonního čísla stěžovatelky) a sdělil mu, že by chtěl zůstat ve V. a že soudy nerozhodly tak, jak chtěl. Opatrovník mu vysvětlil specifika řízení před Ústavním soudem a odkázal na možnost probrat vše při plánovaném osobním pohovoru, s čímž nezletilý souhlasil.
20. Dne 24. srpna 2022 proběhlo osobní setkání nezletilého s opatrovníkem. Při něm nezletilý uvedl, že prázdniny trávil čtyři týdny u stěžovatelky a pět týdnů u otce. Při použití techniky tří přání bylo jeho prvním přáním zachování zdraví všech jeho blízkých a druhým možnost nejít do školy (vadí mu to tam ale jen trošku). Nad třetím přáním přemýšlel několik minut, nakonec jej nechtěl vyslovit z důvodu, že "je toho hodně."
VII. Replika stěžovatelky k vyjádření 1. vedlejšího účastníka
21. Ve své replice k vyjádření otce ze dne 1. srpna 2022 stěžovatelka uvedla, že otec neinformoval nezletilého o možnosti pohovoru s opatrovníkem, sám ho však opakovaně vodí na psychologická vyšetření. Jelikož není schopna domluvit se s otcem na úpravě styku s nezletilým, byla nucena podat dne 28. března 2022 návrh v této věci. Stěžovatelka tvrdí, že stále trvá přání nezletilého žít s ní ve V. a navštěvovat tam školu.
VIII. Replika stěžovatelky k vyjádření opatrovníka 2. vedlejšího účastníka
22. Obsah repliky k vyjádření opatrovníka 2. vedlejšího účastníka ze dne 1. srpna 2022 je podobný obsahu repliky k vyjádření otce. Stěžovatelka odmítá nařčení, že by ovlivňovala nezletilého ve věci jeho přípisu předloženého jeho tehdejším opatrovníkem na jednání soudu dne 16. listopadu 2021 a upozorňuje, že otec brání jejímu styku se synem.
IX. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka jak porušení svých práv, tak i práv nezletilého. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem a ústavní stížnost takto podanou je třeba odmítnout jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným (nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. února 2015) podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za nezletilého může za těchto okolností podat ústavní stížnost opatrovník z předchozího řízení. Ústavní soud je rovněž oprávněn sám jmenovat nezletilému opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem, což Ústavní soud učinil v nyní projednávané věci, kdy nezletilému jako vedlejšímu účastníkovi řízení jmenoval opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
24. Ústavní soud se tedy bude ústavní stížností zabývat v rozsahu podání stěžovatelky namítajícího porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
X. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
25. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
26. Ústavnímu soudu tedy nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy. Jak již Ústavní soud judikoval [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)], jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatelů. K porušení by mohlo dojít i tím, že by soudy nerespektovaly již sama ustanovení jednoduchého práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (k tomu viz mimo jiné čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
27. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. též odst. 52 a násl. Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14.].
28. Nejlepší zájem dítěte je tedy definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
29. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytýčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014, rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena.
30. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve vydání překvapivého a nepředvídatelného rozhodnutí soudem druhého stupně. Překvapivým rozhodnutím se podle judikatury Ústavního soudu rozumí takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat, a to z důvodu zásadní změny právního názoru odvolacího soudu (nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013). V nálezu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. září 2012 dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě, kdy odvolací soud zaujme jiný názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by v zásadě na tuto změnu účastníky upozornit a umožnit jim se k němu vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné. Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že v obou nálezech se zabýval postupem odvolacích soudů, které při svém rozhodování vycházely pouze ze skutkových zjištění prvostupňových soudů, aniž by samy provedly dokazování, a na tato skutková zjištění aplikovaly odlišný právní názor. V nyní posuzovaném případě soud druhého stupně sice dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který zaujal soud prvního stupně, stalo se tak však na základě jím provedeného dokazování zejména revizním znaleckým posudkem, ke kterému se účastníci řízení mohli vyjádřit. Stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, podle kterého musí odvolací soud umožnit účastníkům vyjádřit se k novému právnímu názoru zejména tehdy, pokud instančně výše postavený soud aplikuje právní názor, který žádná ze stran ani soud prvního stupně nezastávala, a tudíž v projednávané věci dosud nezazněl. Ústavní soud konstatuje, že ani z tohoto pohledu není napadený rozsudek překvapivý, neboť soud druhého stupně se sice odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně, když se přiklonil k návrhu otce nezletilého, avšak tento právní názor zastávaný otcem byl stěžovatelce znám po celou dobu již od řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka se k němu po celou dobu řízení před soudem druhého stupně fakticky vyjadřovala, neboť veškerá její argumentace ohledně svěření nezletilého do její péče reagovala na argumentaci otce ohledně svěření nezletilého do jeho péče. Jak již upozornil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3725/10 (na nějž odkazuje i stěžovatelka), ne každé rozhodnutí odvolacího soudu, které se odchyluje od rozhodnutí soudu prvního stupně, je překvapivým rozhodnutím. Skutečnost, že odvolací soud může věc posoudit jinak než prvoinstanční soud, není sama o sobě překvapivá; jde totiž o inherentní prvek odvolacího řízení. K tomu, aby bylo možné hovořit o překvapivém rozhodnutí, musí tedy přistoupit další výše popsané okolnosti.
31. Co se týče namítaného porušení dvojinstančnosti řízení, je na místě zdůraznit, že neexistuje základní právo na dvojinstančnost všech soudních řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1861/21 ze dne 3. srpna 2021). V obecné rovině platí, že limity procesního postupu odvolacího soudu, s jejichž překročením může být spojeno porušení zásady "dvojinstančnosti řízení", a potažmo práva na spravedlivý proces, jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V ústavní rovině právo na dvojinstančnost řízení zakotveno není, s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V nyní projednávaném případě soud druhého stupně v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zopakoval a doplnil dokazování za účelem zjištění skutkového stavu tak, aby mohl ve věci sám rozhodnout změnou rozsudku soudu prvního stupně, přičemž své konečné rozhodnutí rozsáhle a náležitě odůvodnil. Jeho odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné, nevybočující z rámce ústavnosti.
32. Stěžovatelka argumentuje nálezem sp. zn. I. ÚS 3725/10 na podporu své námitky, že soud druhého stupně nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a vycházel pouze z jím provedeného dokazování. Podle citovaného nálezu je zásadně nepřípustné, aby soud druhého stupně, pokud se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval. Ve věci sp. zn. I. ÚS 3725/10 posuzoval Ústavní soud situaci, kdy soud druhého stupně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně (zejména odlišného hodnocení znaleckého posudku provedeného soudem prvního stupně), aniž by důkazy opakovaně provedl sám. V nyní posuzované věci však soud druhého stupně svůj změněný právní názor neodvozoval od důkazů provedených soudem prvního stupně, nýbrž od důkazů provedených jím samým, zejména revizním znaleckým posudkem, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotil. Proti zásadám uvedeným v citovaném nálezu se tedy soud druhého stupně neprovinil.
33. Co se týče stěžovatelčiny námitky ohledně nezohlednění přání prezentovaného nezletilým přípisem ze dne 15. listopadu 2021, Ústavní soud s odkazem na bod 23 a 24 tohoto usnesení konstatuje, že k podání této námitky není stěžovatelka aktivně legitimována. Ústavní soud přesto neponechal situaci v participaci nezletilého stranou své pozornosti. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu (viz bod 26 výše). Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte, které se věkem zdaleka neblíží dospělosti, bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. dubna 2013, nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014). Názor dítěte je třeba zohledňovat velmi citlivě, neboť dítě samo nemusí být ani ve vyšším věku schopno plně odhadnout dopad svého postoje.
34. Jak již uvedl Ústavní soud ve svém výše zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, rozumová a emocionální vyspělost dítěte je rozhodná i při posouzení související otázky, kdo má přání dítěte zjišťovat - tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce. Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v §867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně považuje dosažení 12 let za nejzazší možnou hranici a konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka; i v těchto případech ale platí, že znalecký posudek ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí není víc než zákon, a obecné soudy musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz §26 odst. 4 zákona o rodině a §907 odst. 2 a 3 nového občanského zákoníku)].
35. Jak vyplývá ze soudního spisu (včetně revizního znaleckého posudku), nezletilý měl v průběhu předchozích řízení možnost vyjádřit se k projednávané věci při pohovorech se znalci a s tehdejším opatrovníkem. Opatrovník nezletilého pro řízení před Ústavním soudem ve svých vyjádřeních uvedl, že nezletilý měl v posuzovaném řízení prostor pro participaci a měl možnost vyjádřit svůj názor na věc, včetně osobního pohovoru s opatrovníkem v rámci řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, že je zatím nad rámec současných možností nezletilého rozhodnout se pro výlučnou péči jednoho z rodičů. Soud druhého stupně tedy nepochybil, když vycházel ze zprostředkovaných vyjádření nezletilého. Vzhledem k tomu, že nezletilý brzy dosáhne věku 11 let, budou se již muset obecné soudy v případných dalších řízení zabývat otázkou, zda zjistit přání nezletilého přímo před soudem, a nikoliv prostřednictvím jiných osob jako dosud.
36. Obecné soudy musí v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k návrhovému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž jsou povinny o neprovedení navrhovaného důkazu rozhodnout či vliv jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí posoudit nikoliv svévolně a obé řádně odůvodnit (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Z ústavněprávního hlediska by bylo vhodnější, kdyby soud druhého stupně uvedl, proč nezletilého k návrhu stěžovatelky nevyslechl přímo, nicméně k nižšímu věku nezletilého a zjištěným těžkostem vyjádřit se k otázce svěření do péče jednoho z rodičů, nedosáhl tento nedostatek takové intenzity, že by představoval porušení základních práv nezletilého.
37. Stěžovatelka namítá, že soud druhého stupně neupravil její styk s nezletilým. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 21) je však patrné, že soud druhého stupě se touto otázkou zabýval a odůvodnil, proč se rozhodl upřednostnit dohodu účastníků.
38. Ústavní soud dospěl k závěru, že soud druhého stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o svěření nezletilého do výlučné péče otce.
39. Tak jako v jiných případech rozhodování ve věcech výchovy nezletilých dětí Ústavní soud apeluje na potřebu projednávat tyto případy ve vší rychlosti, s využitím všech prostředků, které poskytují příslušné procesní předpisy, za účelem zajištění včasného rozhodnutí ve věci samé.
40. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu