ECLI:CZ:US:2022:3.US.2871.21.1
sp. zn. III. ÚS 2871/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. G., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem, Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 5 Tdo 639/2021-1472, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2021 č. j. 5 To 54/2020-1397 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. června 2020 č. j. 18 T 10/2017-1300, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dál jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 18 T 10/2017 uznán vinným dvěma zločiny poškození finančních zájmů Evropské unie, a to podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) a podle §260 odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které následně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že svým usnesením ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 5 Tdo 1010/2019 zrušil usnesení vrchního soudu a jemu předcházející rozsudek krajského soudu (také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí) a krajskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 1. 2020 podal podrobný výklad problematiky jednoty a totožnosti skutku, a to v souvislosti s namítanou nemožností rozdělit žalovaný skutek na dva a kvalifikovat jednání obžalovaného jako dva skutky, jeden podle §260 odst. 1 tr. zákoníku a druhý podle §260 odst. 2 tr. zákoníku [oba dál podle kvalifikované skutkové podstaty §260 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku].
3. Krajský soud po vrácení věci nařídil hlavní líčení, v němž doplnil dokazování o aktuální zprávy o chování stěžovatele. Uvedl, že měl v úmyslu vyslechnout i stěžovatele, avšak za situace, kdy se stěžovatel k hlavnímu líčení nedostavil a požádal o jeho konání v jeho nepřítomnosti, neshledal soud potřebným přítomnost obžalovaného vynucovat. Krajský soudu následně rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, napadeným projednávanou ústavní stížností, uznal stěžovatele vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2019), za který mu uložil podle §260 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let a 6 měsíců za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Dále stěžovateli uložil, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace a v zákazu výkonu činnosti autorizovaného inženýra na dobu 5 let. Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že vyhotovil a předložil nepravdivé doklady vztahující se k výdajům rozpočtu spravovaného Evropskou unií a tím umožnil nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu a takovým činem způsobil značnou škodu.
4. Rozsudek krajského soudu byl následně v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušen napadeným rozsudkem vrchního soudu. Vrchní soud uvedl, že ve výroku o vině rozsudku krajského soudu byla vynechána tzv. právní věta, která je nedílnou součástí výroku o vině, v čemž spatřoval vadu rozsudku spočívající v nedodržení ustanovení o formálních a obsahových náležitostech rozsudku, kterou bylo třeba napravit. Zároveň se však ztotožnil se závěry krajského soudu, když shledal, že v průběhu celého řízení byla respektována pravidla spravedlivého procesu, a že dokazování bylo před krajským soudem provedeno v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možné učinit správné skutkové i právní závěry. Výrok rozsudku vrchního soudu je tak obsahově zcela totožný s výrokem krajského soudu, vrchní soud pouze doplnil příslušnou právní větu. Vrchní soud tedy podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel je vinen zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (účinném do 30. 11. 2019) a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a 6 měsíců, zároveň nad stěžovatelem vyslovil dohled, uložil mu podle svých sil nahradit škodu trestným činem způsobenou a dále uložil trest zákazu činnosti na dobu 5 let.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho trestní věci vydaly nelogická rozhodnutí, jejich odůvodnění označuje za vnitřně rozporná. Je přesvědčen, že v řízení byly opomenuty důkazy prokazující jeho nevinu, například uvádí, že nebyl řešen ani obsah účetnictví obchodní společnosti A (dříve B). Neprovedením stěžovatelem navržených důkazů či jejich neúplným hodnocením došlo dle stěžovatele ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Je toho názoru, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost a obsah výpovědi svědka J. R. Uvádí, že závěrečná faktura (za odbahnění rybníka) je zřejmě pouze konceptem faktury, neboť nad rámec možné chyby v psaní ve více ohledech neodpovídá zúčtovací závěrečné faktuře, a tudíž evidentně nebyla doložena jako zúčtovací faktura s úmyslem čerpat dotační prostředky, nacházela se ve spise z neznámého důvodu. Tvrdí, že v řízení vedeném proti němu byl upřednostněn znalecký posudek zpracovaný Ing. Pokorným, k jehož odbornosti má stěžovatel výhrady, současně dodává, že obecné soudy neprovedly důkazy znaleckými posudky (ing. Satrapy a ing. Kulíka), které navrhoval. Celkově namítá, že dokazování bylo provedeno kuse, selektivně a zcela neerudovaně.
7. Jako kardinální procesní vadu řízení stěžovatel označuje nesprávnou protokolaci provedenou krajským soudem. Dle stěžovatele v protokolaci chybí např. výpověď stěžovatele o tom, že doklady kompletovaly min. dvě pracovnice v kanceláři, že byly tři paré podepisovaných dokumentů a jeden šanon měl celou dobu k dispozici i svědek J. R.
III.
Procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. K posouzení části návrhu, směřujícího proti rozsudku krajského soudu, není Ústavní soud příslušný, neboť napadený rozsudek krajského soudu byl již jednou zrušen, a to napadeným rozsudkem vrchního soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že část stěžovatelova návrhu, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, směřující proti rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se s názorem krajského soudu o vině stěžovatele ztotožnil, pouze doplnil tzv. právní větu (viz výše, bod 4). Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů (bod 28 rozsudku vrchního soudu), vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele (body 32 - 37 rozsudku vrchního soudu) a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že by se obecné soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, ani tvrzení, že by řízení bylo zatíženo vadami v provedeném dokazování. Krajský soud posoudil návrhy obhajoby na doplnění dokazování (např. o znalecké posudky v té době zpracovávané na základě objednávky stěžovatele, jež se měly vztahovat k samotnému vodnímu dílu a k účetnictví společnosti B), jako nadbytečné, s tím, že tento postup odůvodnil (bod 22 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatelem navrhované důkazy se dle vrchního soudu nevztahovaly k jednání, které mu je kladeno za vinu, totiž že v dotačním procesu vyhotovoval a předkládal nepravdivé doklady, umožnil nesprávné použití poskytnutých finančních prostředků a způsobil tím škodu ve výši poskytnuté dotace (mohly by sloužit pouze k dokreslení skutečností, patrných již z jiných provedených důkazů, srov. rozsudek vrchního soudu bod 34). K postupu krajského soudu vrchní soud uvedl, že i když soud prvního stupně neměl (ani v řízení následujícím po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí) k dispozici účetnictví společnosti, protože je obžalovaný (stěžovatel) odmítl vydat, své závěry o rozhodných skutečnostech dostatečně spolehlivě opřel o materiály dostupné v insolvenčním rejstříku. Vrchní soud shledal, že doplňování dokazování (stěžovatel navrhl doplnit dokazování účetnictvím společnosti B za roky 2014, 2015 a 2016 až v druhém odvolacím řízení) by bylo nad rámec potřeb tohoto trestního řízení. K návrhům na provedení znaleckých posudků uvedl, že další dokazování by bylo nadbytečné, neboť by nepřineslo nové skutečnosti, které by mohly vést k odlišným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dodal, že ani eventuální podrobné zkoumání účetnictví, resp. informace jaký finanční obnos se v rozhodné době nacházel na účtu obchodní společnosti B, by nevedlo ke zbavení stěžovatele odpovědnosti za spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud dále připomněl, že pro posouzení naplnění skutkové podstaty uvedeného ustanovení je zásadní, že mj. i v důsledku stěžovatelem předkládaných (a někdy i vyhotovených) nepravdivých dokladů bylo nejen umožněno nesprávné použití dotačních prostředků, ale skutečně také došlo k tomu, že opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace, a to ve výši, jež přesáhla hranici značné škody (viz str. 8 napadeného usnesení). Z uvedených závěrů Ústavní soud dovodil, že se obecné soudy s důkazními návrhy stěžovatele beze zbytku vypořádaly a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. V akceptaci implicitního odůvodnění zamítnutí některých důkazních návrhů stěžovatele nelze za situace, kdy byla konstatována bez důvodných pochybností jejich nadbytečnost, dovodit ústavněprávně relevantní opomenutí důkazu (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05, N 199/47 SbNU 585). Pokud stěžovatel napadá odbornost znalce Ing. Petra Pokorného, i touto námitkou se obecné soudy zabývaly, a primárně lze odkázat na skutečnost, že pro posouzení stěžovatelova jednání závěry znaleckého zkoumání nebyly významné, neboť po úpravě tzv. skutkové i právní věty v odsuzujícím rozsudku obecné soudy shledaly, že se stěžovatel dopustil trestného jednání, které s hodnotou projektové dokumentace a hodnotou prací na odbahnění rybníka nesouviselo.
14. S námitkami proti procesnímu postupu krajského soudu i jeho protokolaci se vypořádal již Nejvyšší soud (srov. v bodě 22 napadeného usnesení). Nejvyšší soud uvedl, že neshledal vytýkané nedostatky, popsané právním zástupcem stěžovatele na č. l. 1387 - 1387 za jakkoliv významné ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu tomuto závěru dovolacího soudu přisvědčil. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou srozumitelně a dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly argumentací předloženou obhajobou, jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl z části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a z části podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu