ECLI:CZ:US:2022:3.US.2882.21.1
sp. zn. III. ÚS 2882/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. R. a nezletilého stěžovatele S. R., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 101 Co 290/2021-364 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. srpna 2021 č. j. 0 P 159/2020-313, 16 P a Nc 234/2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Ž. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se S. R. (dále jen "nezletilý stěžovatel") a jeho otec M. R. (dále jen "stěžovatel") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejich soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem vyjádřit se k věci a být slyšen dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Dále stěžovatelé požadují prohlášení postupu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), spočívajícího v neúměrném prodlení s předložením odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu odvolacímu soudu za nezákonný jiný zásah orgánu veřejné moci.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 9. 2019 č. j. 0 Nc 17003/2019-95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 2. 2020 č. j. 101 Co 394/2019-169 byl nezletilý stěžovatel svěřen do střídavé péče rodičů - stěžovatele a vedlejší účastnice řízení. Do péče stěžovatele byl svěřen na dobu jednoho týdne a do péče vedlejší účastnice řízení na dobu dvou týdnů. Dne 6. 8. 2020 podala vedlejší účastnice řízení návrh na změnu výchovného prostředí za účelem, aby byl nezletilý stěžovatel svěřen do její výlučné péče a aby byl upraven styk se stěžovatelem. Toto řízení nadále probíhá.
4. Dne 20. 8. 2021 navrhla vedlejší účastnice řízení s ohledem na blížící se začátek školního roku nařízení předběžného opatření, kterým by byl nezletilý stěžovatel předán do její výlučné péče a stěžovateli by bylo umožněno pravidelně se s ním stýkat. Napadeným usnesením okresní soud nařídil předběžným opatřením, že se nezletilý stěžovatel počínaje dnem 1. 9. 2021 předává do péče vedlejší účastnice řízení s výjimkou každého sudého týdnu v roce, vždy od pátku 19:00 hodin do neděle 19:00 hodin, kdy se předává do péče stěžovatele. Vedlejší účastnice zajistí převoz nezletilého ke stěžovateli a stěžovatel zajistí převoz nezletilého zpět k vedlejší účastnici. Dle okresního soudu stávající úprava poměrů nezletilého stěžovatele nevyhovuje jeho nástupu do 1. třídy základní školy, neboť bydliště rodičů jsou od sebe značně vzdálená, a není v zájmu nezletilého stěžovatele, aby navštěvoval dvě základní školy.
5. Krajský soud toto rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil. Okresní soud podle něho postupoval při hodnocení skutkového stavu a ve světle judikatury Ústavního soudu správně. Krajský soud zvažoval, zda ponechat nezletilého ve střídavé péči, či ho svěřit do péče jednoho z rodičů. Samotná vzdálenost bydlišť rodičů a priori nevylučuje možnost střídavé péče. Dle krajského soudu je nyní však v zájmu nezletilého, aby se adaptoval na školní docházku, vytvořil si vazby se spolužáky a učiteli, pro což nemůže být nadále realizována střídavá výchova s dřívější frekvencí. Vedlejší účastnice řízení doposud pečovala o nezletilého v širším rozsahu než stěžovatel a je schopna zajistit jeho řádný vývoj a vzdělávací, emocionální, materiální a další potřeby.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel a nezletilý stěžovatel vytýkají obecným soudům s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že při rozhodování o změně výchovného prostředí nebyli vyslechnuti. Upozorňují, že zvolená předběžná úprava svým významem nahrazuje rozhodnutí ve věci samé, které je jí prejudikováno (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 36/07 ze dne 20. 6. 2007 či nález sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ze dne 9. 1. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé také odkazují na judikaturu, dle níž velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů sama o sobě není důvodem vylučujícím vhodnost střídavé výchovy nezletilého (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014). Soudy by také měly zohlednit jednostrannou změnu bydliště dítěte ze strany rodiče při rozhodování, komu dítě svěřit do péče (usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017). Byla to vedlejší účastnice, kdo se záměrně a bezdůvodně odstěhoval s nezletilým stěžovatelem do města vzdáleného 300 km od bydliště stěžovatele.
7. Podle stěžovatelů obecné soudy nerespektovaly kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014), nerespektovaly nejlepší zájem dítěte, zakotvený v Úmluvě o právech dítěte a také porušily právo nezletilého na soukromý a rodinný život, neboť v místě bydliště stěžovatele přišel o kamarády. Vedle zásahů do práv nezletilého stěžovatele zmiňuje ústavní stížnost rovněž zásah do práva stěžovatele na péči o nezletilého, garantovaného čl. 32 odst. 4 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016).
8. Závěrem stěžovatelé upozorňují na prodlevu okresního soudu mezi podáním odvolání dne 24. 8. 2021 a předložením věci krajskému soudu dne 5. 10. 2021. Takový postup je podle nich v rozporu s povahou institutu předběžného opatření, který má umožnit soudům rychle reagovat na vývoj poměrů. Požadují proto, aby Ústavní soud označil daný postup za nezákonný.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná v části brojící proti rozhodnutím obecných soudů, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. V části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci jde o nepřípustný návrh, neboť stěžovatelé podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a které jsou vymezeny v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé v podstatě namítají průtah na straně okresního soudu při předkládání odvolání (spisu) soudu krajskému. Ve své ústavní stížnosti nicméně neuvádějí, zda využili procesní prostředky nápravy nabízené §164 či §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
11. Těžiště ústavní stížnosti tvoří nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně předání nezletilého stěžovatele do péče matky a úpravy péče stěžovatele o nezletilého předběžným opatřením. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se ve své rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, jenž s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Proto již předběžná opatření určující rozsah styku s dítětem musí zohlednit základní práva všech dotčených osob, neboť mohou být v účinnosti i několik měsíců a mohou tedy podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem nejen po dobu trvání předběžného opatření, ale i do budoucna (usnesení sp. zn. I. ÚS 1942/16 ze dne 5. 4. 2017).
12. Zároveň si je Ústavní soud vědom, že předběžnými opatřeními se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních (nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019).
13. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při posuzování takového návrhu, kdy lze rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se obecný soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci (usnesení sp. zn. II. ÚS 2547/20 ze dne 13. 10. 2020).
14. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť vždy závisí na konkrétních okolnostech případu. Z hlediska ústavněprávního tedy Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (nález sp. zn. IV. ÚS 3200/20 ze dne 2. 2. 2021).
15. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení práv stěžovatelů, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Krajský soud v napadeném rozhodnutí připouští, že vzdálenost bydlišť rodičů a priori nevylučuje možnost střídavé péče, je však v zájmu nezletilého stěžovatele, aby navštěvoval jednu základní školu a v tomto klíčovém životním okamžiku se snázeji adaptoval na nové prostředí a vytvořil si vazby na učitele a spolužáky. Obecné soudy aktivně pracovaly s judikaturou Ústavního soudu a i v jejím kontextu zohlednily ve svém rozhodování více kritérií, než jenom vlastní vzdálenost bydlišť rodičů.
16. Stěžovatelé uvádějí na podporu svých tvrzení řadu judikátů Ústavního soudu, ty se však týkají trvalejší úpravy vztahů mezi rodiči a nezletilými dětmi. V posuzované věci se nicméně jedná pouze o předběžné opatření, které bezprostředně reaguje na začátek školního roku. Stejně tak nevybočuje z ústavních mezí dopadajících na posuzování předběžných opatření omezení práva stěžovatele na péči o nezletilého stěžovatele. S ním má stěžovatel nadále zachovaný styk jednou za dva týdny, negativa realizace styku jsou rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče a jedná se pouze o dočasné opatření. Těžiště rozhodování o nové úpravě vztahů rodičů a nezletilého stěžovatele bude vycházet především z jednání ve věci, kdy na základě dokazování a vyjádření všech zúčastněných stran může být vydán rozsudek zakládající dlouhodobější nastavení vztahů nad rámec událostí souvisejících se začátkem školního roku.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti o návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu