ECLI:CZ:US:2022:3.US.2909.21.1
sp. zn. III. ÚS 2909/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní společnosti ADAMEN s. r. o., sídlem Topolová 576/11, Hradec Králové a 2) Petera Nemečka, obou zastoupených JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 29 Cdo 1889/2020-530, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2020 č. j. 2 Cmo 152/2019-458 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2019 č. j. 38 Cm 117/2014-418, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká revitalizační, s. r. o., sídlem Atriová 512/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces a právní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se z pozice indosatáře směnky vlastní vystavené dne 21. 9. 2011 první stěžovatelkou (první žalovanou) domáhala vydání směnečného platebního rozkazu, jímž by byla první stěžovatelce (výstavci směnky) a druhému stěžovateli (druhému žalovanému) a Zlatě Vaňousové (třetí žalované), jakožto směnečným rukojmí, uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 278 315 Kč s příslušenstvím. Předmětná směnka zajišťovala kontokorentní provozní úvěr poskytnutý na základě smlouvy o úvěru ze dne 21. 9. 2011 obchodní společností Raiffeisenbank, a. s. (dále jen "banka") první stěžovatelce. Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji směnečné sumy, data splatnosti a místa placení. Dne 21. 9. 2011 uzavřely banka a první stěžovatelka dohodu o vyplňovacím právu směnečném, podle níž první stěžovatelka vystavila směnku jako prostředek zajištění všech stávajících a budoucích pohledávek a nároků banky plynoucích ze smlouvy o úvěru, včetně případných dodatků navyšujících výši úvěru až do celkové výše 3 000 000 Kč, a to z titulu jistiny úvěru, úroků a úroků z prodlení, poplatků za poskytované služby a další plateb podle smlouvy o úvěru včetně smluvních pokut, jakož i nákladů na zajištění a případnou náhradu škody. Současně první stěžovatelka udělila bance souhlas s vyplněním údajů splatnosti (libovolné datum po splatnosti jakékoli ze zajištěných pohledávek), směnečné sumy (libovolnou částku nepřekračující veškeré zajištěné pohledávky banky) a platebního místa (libovolné místo v České republice podle volby banky). Prohlášeními z téhož dne vyslovili druhý stěžovatel a Zlata Vaňousová, jakožto směneční rukojmí, souhlas s dohodou o vyplňovacím právu. Smlouvou ze dne 14. 4. 2014 postoupila banka obchodní společnosti WETCO, s. r. o. mimo jiné i pohledávky z titulu smlouvy o úvěru včetně příslušenství, zajištění a dalších práv spojených či souvisejících s těmito pohledávkami. Obchodní společnost WETCO, s. r. o. následně převedla zmíněné pohledávky, včetně příslušenství, zajištění a práv s nimi spojených či souvisejících, na vedlejší účastnici řízení. Současně s postoupením výše uvedených pohledávek převedla banka rubopisem na obchodní společnost WETCO, s. r. o. i blankosměnku a tato společnost následně blankosměnku rubopisovala na vedlejší účastnici řízení.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") návrhu vedlejší účastnice řízení na vydání směnečného platebního rozkazu vyhověl a rozhodl směnečným platebním rozkazem ze dne 25. 8. 2014 č. j. 38 Cm 117/2014-19.
4. K námitkám stěžovatelů (a Zlaty Vaňousové) krajský soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 9. 7. 2015 č. j. 38 Cm 117/2014-158 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 137 850,12 Kč s příslušenstvím. Zrušil jej ohledně směnečného peníze ve výši 140 464,88 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejší účastnice řízení usnesením ze dne 31. 3. 2016 č. j. 5 Cmo 352/2015-188 (204) zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku ve věci samé ohledně částečného zrušení směnečného platebního rozkazu a ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání první stěžovatelky proti tomuto usnesení odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 5333/2016-258.
6. Následně krajský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 38 Cm 117/2014-418 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz i v rozsahu povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 140 464,88 Kč s příslušenstvím a v rozsahu náhrady nákladů řízení ve výši 37 439 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
7. K odvolání stěžovatelů (a Zlaty Vaňousové) vrchní soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2020 č. j. 2 Cmo 152/2019-458 potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
8. Následné dovolání stěžovatelů (a Zlaty Vaňousové) Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2021 č. j. 29 Cdo 1889/2020-530 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozsudek vrchního soudu odpovídal ustálené judikatuře, na niž Nejvyšší soud v podrobnostech odkázal. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o tom, že směnka (původně blankosměnka) zajišťovala (mimo jiné) i případné pohledávky z titulu smluvních pokut, jakožto pohledávek vzniklých na základě smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní. Dovolací argumentace stěžovatelů, podle níž na vedlejší účastnici řízení byly převedeny jen pohledávky ze smlouvy o úvěru z titulu jistiny a poplatků po splatnosti, nikoliv tedy pohledávky ze smluvních pokut, neodpovídala skutkovým zjištěním, která učinily soudy nižších stupňů z postupních smluv. V tomto směru stěžovatelé podle Nejvyššího soudu budovali (nepřípustně) své právní závěry na odlišných skutkových závěrech, než těch, z nichž vyšel vrchní soud. Skutečnost, že banka následným sdělením potvrdila, že "předmětem postoupení" byla pohledávka tvořená (jen) jistinou a poplatkem po splatnosti, neměla na obsah postupních smluv žádný vliv. Podle Nejvyššího soudu ani akceptace opačného (stěžovateli zastávaného) názoru by nemohla nic změnit na věcné správnosti rozhodnutí vrchního soudu, když případné rozdělení (částečné postoupení) kauzální pohledávky nic nezměnilo na rozsahu zajišťovací funkce směnky. Jinými slovy, směnka nadále zajišťovala i případné pohledávky z titulu smluvních pokut sjednaných ve smlouvě o úvěru, bez ohledu na to, zda i tyto pohledávky byly postoupeny vedlejší účastnici řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil i se závěrem vrchního soudu ohledně opožděnosti námitek vztahujících se k výši směnečné sumy ve vazbě na smluvní pokuty. Jakkoli stěžovatelé ve včasných námitkách uvedli, jaká by (podle jejich názoru) měla být výše jejich (směnkou zajištěného) dluhu, omezili se jen na tvrzení, že směnečná suma by měla odpovídat částce 137 850,12 Kč (splatná jistina úvěru a poplatky). Přitom si museli být vědomi skutečnosti, že směnka zajišťovala i další pohledávky ze smlouvy o úvěru. O přípustné doplnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tak zjevně nešlo.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují skutkové okolnosti věci a průběh řízení před obecnými soudy. Za rozhodující pochybení stěžovatelé považují, že soudy zaměnily institut smluvní pokuty s příslušenstvím pohledávky. Podle stěžovatelů totiž vedlejší účastnice řízení mohla vyplnit jistinu z úvěrové smlouvy s příslušenstvím (úroky a další poplatky), ale nikoliv již pohledávky ze smluvních pokut z této úvěrové smlouvy. Další argument vrchního soudu, že se stěžovatelé nemohli bránit proti vyplnění smluvních pokut, neboť takovou obranu neuvedli v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, považují stěžovatelé za porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva na soudní ochranu. V další části polemizují se závěry vyslovenými v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, které podrobují ostré kritice. Stěžovatelé se domnívají, že i ve směnečném řízení lze použít obdobná pravidla jako při koncentraci v civilním řízení, kdy lze uvádět nová tvrzení a důkazní návrhy k prokázání nepravdivosti či nepravosti tvrzení protistrany. Stěžovatelé dále namítají, že banka ke dni postoupení pohledávky žádné smluvní pokuty z úvěrové smlouvy neevidovala a žádné tedy neuplatňovala, takže vedlejší účastnici řízení právo vyplnit smluvní pokuty do směnky nesvědčilo. Poukazují rovněž na to, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím umožnil umělé navýšení postoupené pohledávky o zcela jiné samostatné závazky z úvěrové smlouvy, která však podle jejich názoru nebyla postoupena jako celek, nýbrž byla postoupena pouze z ní vyčíslená pohledávka jistiny včetně příslušenství, zajištění a práv a povinností s ní spojených. Vyslovují přesvědčení, že pokud uvedli v námitkách nedostatek kauzy k vyplnění částky na směnku a excesivní vyplnění směnky, naplnili tím kritéria uvedená v §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a jejich námitky měly být uznány. Stěžovatelé shrnují, že obecné soudy neposkytly jim jako slabší straně (spotřebitelům) ochranu a neumožnily jim tak bránit se proti podvodnému navýšení směnečné sumy, ale naopak akceptovaly postup, který vedlejší účastnici řízení umožnil vyplnit dvojnásobek skutečné výše pohledávky. Soudy dále stěžovatelům na jedné straně neumožnily doplnění námitky excesivního vyplnění směnky či nedostatku kauzy mezi na směnku vyplněnou pohledávkou a skutečnou výší dluhu, na straně druhé vedlejší účastnice řízení mohla i po koncentraci řízení její tvrzení ohledně důvodů pro požadovanou výši částky doplnit, což mělo za následek porušení rovnosti stran. V této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecným soudům ještě v závěru opakovaně vytýkají, že vedlejší účastnici řízení bylo umožněno doplnit na směnku nároky, které jí nikterak nesvědčily. Stěžovatelé uzavírají, že existuje zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním (obsahem spisu) a závěry, ke kterým obecné soudy dospěly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se stěžejním závěrem obecných soudů, že na směnku, ze které vedlejší účastnice řízení uplatnila svůj nárok na směnečný peníz, mohly být kromě pohledávky z jistiny a jejího příslušenství vycházejících ze smlouvy o úvěru uplatněny i smluvní pokuty, které přímo na tuto pohledávku nebyly navázány. Stěžovatelé však pouze opakují své námitky, které již uplatnili v průběhu řízení a které obecné soudy náležitě zodpověděly, přičemž proti jejich závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. Jakkoliv se stěžovatelé snaží namítat porušení svých ústavně zaručených práv (zejména práva na soudní ochranu a porušení zásady rovnosti účastníků řízení), jejich argumentace spočívá především v polemice se závěry obecných soudů, která se nachází v rovině podústavního práva. Tím staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo výše naznačeno, nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelé brojí především proti samotnému - pro ně nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřeli jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračují.
13. Co se týče jednotlivých námitek, je třeba předně vyjít z toho, že jde o směnečné řízení, u něhož platí, že směnka má charakter nesporného a abstraktního závazku, což znamená, že její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Tato skutečnost byla přitom v řízení nesporná. Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, pak tíží žalovaného směnečného dlužníka. Bylo tedy povinností přinejmenším první stěžovatelky, jakožto směnečné dlužnice, aby svoji obranu prokázala, což se jí však v koncentrační lhůtě nepodařilo. Druhý stěžovatel pak vystupoval v pozici směnečného rukojmí, jehož možnosti obrany jsou omezené.
14. Stěžovatelé namítali, že vedlejší účastnice řízení nebyla oprávněna vyplnit do blankosměnky i nároky na zaplacení smluvních pokut, přičemž pokud tyto nároky konkretizovala později, nemohly jí být přiznány. Z charakteru uplatněného nároku ze směnky se nicméně podává, že vedlejší účastnice řízení nebyla povinna ani v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, ani později v průběhu námitkového řízení tvrdit údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik směnečné pohledávky doprovázely (např. jaké částky zahrnula do údaje směnečné sumy apod.). Nadto oprávnění vedlejší účastnice řízení vyplnit do směnky i smluvní pokuty bylo v řízení prokázáno, neboť vyplývalo z dohody o vyplňovacím právu směnečném, která byla v řízení provedena jako důkaz (viz např. bod 23 rozsudku krajského soudu sp. zn. 38 Cm 117/2014). Snaží-li se stěžovatelé tento důkaz zpochybnit tím, že tvrdí, že vyplňovací právo ke smluvním pokutám z ničeho nevyplývá, resp. že soudy zaměnily institut smluvní pokuty s příslušenstvím pohledávky, pak je třeba připomenout, že Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy [nález ze dne 17. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 143/96 (N 80/6 SbNU 69)], přičemž i právní posouzení věci v rovině podústavního práva je věcí obecných soudů. Z napadených rozhodnutí je navíc jasně patrné, z jakých důkazů soudy vycházely a jaké z nich učinily závěry.
15. Skutková zjištění obecných soudů mají podle Ústavního soudu dostatečnou a rozumnou základnu a právní závěry z nich učiněné s nimi nejsou v extrémním nesouladu, který by jedině mohl odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (N 181/38 SbNU 449)].
16. Uváděli-li stěžovatelé ve výše uvedených souvislostech, že jim soudy jako slabší straně (spotřebitelům) neposkytly patřičnou ochranu, pak přehlížejí, že směnka nezajišťovala spotřebitelský úvěr, nýbrž šlo o provozní úvěr týkající se podnikatelské činnosti první stěžovatelky, takže o nějaké ochraně vůči slabší straně ve spotřebitelském vztahu nelze v této souvislosti uvažovat. Druhý stěžovatel pak při vzniku směnečného rukojemství vystupoval v pozici jednatele první stěžovatelky.
17. Ústavní soud uzavírá, že obecným soudům nelze v řízení před Ústavním soudem bez dalšího důvodně vytýkat, že postupovaly podle zákona a řádně zohledňovaly specifické principy směnečného práva, vyznačující se zejména striktní formálností směnečných vztahů (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 4072/16).
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu