ECLI:CZ:US:2022:3.US.2911.21.1
sp. zn. III. ÚS 2911/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou sídlem Staré náměstí 65, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2021, č.j. 20 Co 187/2021-1472, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) Jany S. a 2) nezl. Tomáše S. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 8. 2021, č.j. 0 P 152/2016-1448, zamítl návrh matky (vedlejší účastnice) ze dne 6. 8. 2021 na nařízení předběžného opatření, kterým by byl nezletilý zatímně svěřen do její péče a byl by zatímně upraven jeho styk se stěžovatelem, kterému by byla uložena povinnost strpět od 1. 9. 2021 docházku nezletilého do Základní školy X.
2. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že nezletilý byl ve střídavé péči rodičů, kteří jej vzhledem k vzdálenosti svých bydlišť vzdělávali v rámci individuálního domácího vzdělávání. Návrh na nařízení předběžného opatření matka zdůvodnila tím, že stávající uspořádání péče již neodpovídá nejlepšímu zájmu nezletilého a ve vzdělávání nezletilého formou domácí výuky nelze pokračovat. Poukázala na chování stěžovatele k nezletilému, jeho přístup k současnému i budoucímu vzdělávání nezletilého, jakož i na opakovaná vyjádření samotného nezletilého. Okresní soud si vyžádal zprávu opatrovníka, který uvedl, že ze zprávy pedagogicko-psychologické poradny vyplynulo, že domácí forma výuky již pro nezletilého není vhodná a druhý stupeň základní školy by měl začít navštěvovat prezenčně. Vzhledem k tomu, že opatrovník nezletilého obdržel od pedagogicko-psychologické poradny podnět k prošetření možného týrání nezletilého stěžovatelem a na nevhodné chování stěžovatele jej upozornila také Základní škola Y, postoupil celou věc Policii České republiky k prošetření. Opatrovník poukázal také na neschopnost rodičů nalézt v záležitostech týkajících se nezletilého shodu a vyslovil podporu přání nezletilého, který při jednání soudu dne 19. 7. 2021 jednoznačně sdělil své přání bydlet v P. u matky a za stěžovatelem jezdit jednou za čtrnáct dnů na víkend.
3. Okresní soud při posuzování návrhu připustil, že již z důkazů provedených v řízení o změně výchovného prostředí a řízení o nahrazení souhlasu vyplývá, že nezletilý vyjádřil přání být více u matky a navštěvovat základní školu v bydlišti matky. Současně konstatoval, že otázka další úpravy péče o nezletilého a místa jeho školní docházky je však s přihlédnutím k postoji obou rodičů natolik složitá a nejednoznačná, že je nutné ji rozhodnout v řízení ve věci samé po řádně provedeném dokazování, nikoliv zatímně formou předběžného opatření. Nezletilý dle okresního soudu v rámci střídavé péče rodičů a domácí výuky bez závažných problémů funguje a jeho setrvání v současném uspořádání poměrů tak pro něj s ohledem na dlouhodobost tohoto uspořádání nebude znamenat ohrožení. Jelikož okresní soud neshledal, že by nezletilému mohla vzniknout závažná a těžko odstranitelná újma, návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. 9. 2021, č.j. 20 Co 187/2021-1472, usnesení okresního soudu k odvolání matky i opatrovníka nezletilého změnil tak, že nařídil předběžné opatření, kterým se nezletilý svěřuje do péče matky, a nahrazuje se souhlas stěžovatele s tím, aby nezletilý od 1. 9. 2021 plnil základní povinnou školní docházku jen v Základní škole X, což je stěžovatel povinen strpět.
5. Krajský soud dospěl k závěru, že přestože dosud není skončeno řízení ve věci samé o změnu střídavé péče k nezletilému, ani řízení ve věci samé o neshodě rodičů ve významné záležitosti nezletilého týkající se volby školy, tak dle současných výsledků dokazování je už nyní v nejlepším zájmu nezletilého předběžným opatřením zatímně upravit jeho poměry. Důvodem jsou dle krajského soudu nejen dlouhodobé konfliktní vztahy mezi rodiči, ale především nevyhovující prostředí u stěžovatele, kde je nezletilý při týdenních pobytech vystaven ustavičným hádkám a chování stěžovatele, které policie prošetřuje pro znaky týrání svěřené osoby, ale i vulgaritám ze strany jeho nové rodiny (zpráva Základní školy Y ze dne 2. 7. 2021, výslech nezletilého u jednání okresního soudu 19. 7. 2021, zpráva psychologa ze dne 9. 7. 2021 a 19. 8. 2021). Pochybnosti o věrohodnosti vyjádření nezletilého ohledně chování stěžovatele krajský soud neměl, neboť bylo v letošním roce neměnné, bylo jím prezentováno opakovaně a stěžovatel je ani nijak konkrétněji nezpochybňuje, vyjma obecné námitky, že se jedná o výsledek manipulace ze strany matky. Další domácí vzdělávání krajský soud nepovažoval za vhodné a přínosné (zejména pro rozdílnost přístupu matky a stěžovatele, který se s nezletilým neučí a pro vzájemné hádky se u něj nezletilý není schopen učit ani sám), ale na druhém stupni základní školy od 1. 9. 2021 ani za možné. Základní škola Y (jejíž žákem je nezletilý pátým rokem, z toho dva roky se vzdělává individuálně) opakovaně doporučuje prezenční výuku v jediné škole, což si přeje i sám nezletilý, a to v bydlišti matky, kde je Základní škola X ochotna jej přijmout ke vzdělávání respektujícímu jeho specifické potřeby vyplývající zejména z poruchy pozornosti (zpráva Základní školy Y ze dne 2. 7. 2021 a ze dne 12. 8. 2021 a zpráva Základní školy X ze dne 18. 8. 2021). Také sám nezletilý vyslovil přání být svěřen do péče matky a navštěvovat jedinou školu v místě jejího bydliště (což od ledna 2021 opakovaně uvedl nejen ve škole, ale i u psychologa, opatrovníka a u soudu). Krajský soud uzavřel, že v nejlepším zájmu nezletilého nyní je, aby se neprodleně nacházel v klidném prostředí a měl zajištěny stabilní podmínky ke studiu v jediné škole s cílem co možná nejdříve začít zlepšovat své současné velmi neuspokojivé školní výsledky, a napadené usnesení okresního soudu proto změnil tak, že předběžné opatření nařídil.
II.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu a tvrdí, že jím byla porušena základní práva vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Dle krajského soudu se stěžovatel k odvolání matky nezletilého nevyjádřil, což neodpovídá skutečnosti, neboť odvolání obdržel 30. 8. 2021 a téhož dne, tedy ve lhůtě pro podání odvolání, se k němu prostřednictvím datové schránky vyjádřil. Byl tak zkrácen na svých právech a před krajským soudem, který při změně rozhodnutí okresního soudu nezachoval rovnost stran, neměl možnost skutkově a právně argumentovat.
8. Dále stěžovatel namítá, že ačkoliv ve věci probíhá jen prověřování a nebyl obviněn ani vyslechnut, krajský soud nectí presumpci neviny, což činí i při vědomí skutečnosti, že snahou matky je minimalizovat jeho vliv na nezletilého. Také názor nezletilého je dle stěžovatele ovlivněn manipulativní výchovou matky. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že negativní projevy výchovy nezletilého byly bez relevantních důkazů krajským soudem přisouzeny pouze jemu, přestože nezletilý byl původně na základě soudem schválené dohody ve střídavé péči obou rodičů. Krajský soud podle něj nepostupoval pečlivě, komplexně neposoudil všechny relevantní skutečnosti a neuvážil dopad svých zjednodušených a dostatečně nepodložených závěrů nejen na život a zájmy stěžovatele, ale především pak na nezletilého. Usnesení krajského soudu podle názoru stěžovatele nesplňuje ani požadavky řádného odůvodnění.
III.
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
11. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že ji obecně vyloučit nelze. Předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a jejichž trvání je časově omezeno. Povinností Ústavního soudu je přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecného soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 3261/19 ze dne 19. 11. 2019 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1287/20 ze dne 7. 7. 2020 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz.].
12. Vycházeje z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu, soustředil se Ústavní soud v prvé řadě na tvrzení stěžovatele o porušení rovnosti stran krajským soudem, který dle stěžovatele nepřihlédl k jeho vyjádření, kterým reagoval na odvolání matky nezletilého proti usnesení okresního soudu o zamítnutí jejího návrhu na nařízení předběžného opatření.
13. Jak Ústavní soud ověřil, přestože krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 1. 9. 2021 uvedl, že stěžovatel se k odvolání matky nevyjádřil, ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel tak učinil prostřednictvím svého podání doručeného do datové schránky okresního soudu dne 30. 8. 2021. Dle protokolu o předložení věci k rozhodnutí o odvolání ze dne 30. 8. 2021 byla odvolání opatrovníka (ze dne 25. 8. 2021) a odvolání matky (ze dne 27. 8. 2021) zaslána ostatním účastníkům dne 30. 8. 2021. Spisový materiál byl krajskému soudu doručen dne 31. 8. 2021, zatímco stěžovatelovo "vyjádření k návrhu matky na vydání PO a jeho zamítnutí i k odvolání opatrovníka" ze dne 30. 8. 2021 bylo krajskému soudu doručeno až dne 2. 9. 2021.
14. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3343/16 ze dne 24. 1. 2017 (N 18/84 SbNU 217), dle kterého je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i právem vyjádřit se k projednávané věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, postup odvolacího soudu, který změní rozhodnutí soudu prvního stupně a vyhoví návrhu jednoho z rodičů na nařízení předběžného opatření o úpravě styku s nezletilým dítětem, aniž řádně doručí jeho odvolání druhému z rodičů, čímž mu odejme možnost jednat před soudem.
15. Doručováním odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ostatním účastníkům se zabývaly také další nálezy Ústavního soudu - viz např. nález sp. zn. I. ÚS 326/17 ze dne 18. 5. 2017 (N 81/85 SbNU 387), nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297), nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019 (N 215/97 SbNU 293), nález sp. zn. II. ÚS 2652/20 ze dne 23. 11. 2020 či nález sp. zn. III. ÚS 229/21 ze dne 9. 6. 2021.
16. V těchto rozhodnutích se Ústavní soud vyslovil k problematice ústavně konformní interpretace §210 odst. 1 o.s.ř., podle nějž platí, že "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné." Ústavní soud uvedl, že ze zákona nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, soud prvního stupně tak činí na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání ostatním účastníkům, může být např. dosavadní vývoj řízení, který zřetelně naznačuje, že jiný účastník zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně jej právně a skutkově hodnotí. Doručením stejnopisu odvolání ostatním účastníkům se jim má v takových případech umožnit, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty. Jinak řečeno, Ústavní soud vzal v potaz, že zákon neukládá obecným soudům povinnost doručovat protistraně opisy odvolání směřujících proti nikoli meritorním rozhodnutím, princip rovnosti účastníků řízení a zásady spravedlivého procesu nicméně mohou vyžadovat, aby tak obecné soudy - s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu - učinily. Pokud to skutkové okolnosti případu odůvodňují, soud je povinen vytvořit pro účastníka řízení prostor k tomu, aby mohl účinně uplatnit své námitky a protiargumenty. S ohledem na zvláštnost řízení o ústavnosti předběžných opatření však Ústavní soud současně konstatoval, že není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy, a to zejména proto, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, anebo by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti. Pokud však odvolací soud rozhodne o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, aniž předtím bylo odvolání doručeno ostatním účastníkům řízení a ti měli možnost se k němu vyjádřit, přičemž pro takový postup nejsou zvláštní důvody (nejedná se o situaci, kdy by doručení odvolání nebylo vhodné, účelné nebo by mohlo zmařit účel předběžného opatření), dojde zpravidla k porušení práva oněch účastníků na spravedlivý proces a k porušení principu rovnosti účastníků řízení.
17. Zásada vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Touto zásadou se rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí". Každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Cílem je dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi stranami sporu. Tato zásada se přitom projevuje i při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, a byť ji nelze absolutizovat, mají mít účastníci řízení ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření možnost před soudem ve srovnatelném rozsahu uplatnit svá tvrzení i námitky [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), nález sp. zn. III. ÚS 743/19 ze dne 25. 6. 2019 (N 118/94 SbNU 400), nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019 (N 215/97 SbNU 293) či nález sp. zn. II. ÚS 2652/20 ze dne 23. 11. 2020].
V.
18. Ve světle výše rekapitulovaných závěrů Ústavní soud posuzoval kolizi mezi právem stěžovatele na uplatnění jeho námitek vůči odvolání proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu na nařízení předběžného opatření (tedy právem na rovnost účastníků řízení a právem na spravedlivý proces) a potřebou zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilého a určení základní školy, kde by měl plnit povinnou školní docházku. Uvedenou kolizi i samotné závěry přijaté krajským soudem hodnotil i prizmatem dříve vymezených ústavněprávních kritérií, dle kterých Ústavní soud v rámci přezkumu rozhodnutí týkajících se této problematiky vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, tedy v nejlepším zájmu nezletilého.
19. Odvolání matky nezletilého sice stěžovateli dne 30. 8. 2021 doručeno bylo (stejně jako zamítavé usnesení okresního soudu spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, k jejichž doručení stěžovateli došlo dne 13. 8. 2021), nicméně krajský soud již při svém rozhodování nezohlednil to, že stěžovatel se k odvolání matky nezletilého vyjádřil, a to bezprostředně poté, co mu bylo doručeno (ještě tentýž den). Přestože tedy stěžovatel své vyjádření k odvolání matky nezletilého zaslal, krajský soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel (v důsledku časových okolností ani přihlížet nemohl). Do rozhodnutí krajského soudu se tak argumentace stěžovatele obsažená v jeho vyjádření k odvolání matky nezletilého výslovně nepromítla, a to za situace, kdy je z vyžádaného spisu zřejmé, že názor stěžovatele na řešené otázky se diametrálně lišil od názoru matky nezletilého, a kdy okresní soud návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, zatímco krajský soud podaným odvoláním vyhověl a předběžné opatření nařídil.
20. Navzdory tomu, že toto pochybení je třeba obecným soudům vytknout, s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu Ústavní soud neshledal, že by jím současně došlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv, a nespatřuje v něm důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu.
21. Při zvažování, zda došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, je třeba vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku. Existence určitého nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Nestačí tak pouze shledat pochybení v postupu obecného soudu, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení. Vždy je nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda toto porušení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 743/19 ze dne 25. 6. 2019 (N 118/94 SbNU 400), nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297) či nález sp. zn. II. ÚS 2652/20 ze dne 23. 11. 2020].
22. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, by bylo nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění. Naopak, kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení [srov. např. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431), usnesení sp. zn. II. ÚS 2346/11 ze dne 5. 1. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015 či usnesení sp. zn. II. ÚS 199/18 ze dne 13. 2. 2018].
VI.
23. Krajský soud rozhodoval o odvolání matky nezletilého a opatrovníka nezletilého proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření, kterým se matka nezletilého kromě zatímního svěření nezletilého do její péče domáhala také určení školy, ve které by měl nezletilý od začátku školního roku plnit povinnou školní docházku. V souladu s požadavkem, aby soudy ve věcech týkajících se předběžných opatření postupovaly bezodkladně, rozhodl krajský soud o podaných dovoláních dne 1. 9. 2021, tedy bezprostředně poté, co mu byly spolu se spisovým materiálem dne 31. 8. 2021 doručeny (zatímco vyjádření stěžovatele k odvolání, doručené okresnímu soudu do datové schránky dne 30. 8. 2021 ve 23:53 hod., bylo krajskému soudu doručeno až následně, dne 2. 9. 2021).
24. Pro posouzení ústavní stížnosti je pak podstatné především to, že k otázkám, které byly předmětem návrhu na nařízení předběžného opatření, se stěžovatel postupně vyjadřoval již v průběhu řízení před obecnými soudy a krajský soud se tak s jeho postojem a argumentací měl možnost seznámit navzdory tomu, že v době svého rozhodnutí vyjádřením stěžovatele k odvolání nedisponoval (což lze mimo jiné dovodit i z informace obsažené v napadeném rozhodnutí, že stěžovatel obsah vyjádření nezletilého ani nijak konkrétněji nezpochybňuje, vyjma obecné námitky, že se jedná o výsledek manipulace a navádění nezletilého vůči němu ze strany matky, kterou by krajský soud bez seznámení se s obsahem spisu nedisponoval).
25. Konkrétně se stěžovatel dne 17. 3. 2021 písemně vyjádřil k návrhu matky nezletilého na změnu péče ze dne 16. 12. 2020, dne 15. 7. 2021 se písemně vyjádřil k návrhu matky nezletilého ze dne 19. 5. 2021 na nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou školy nezletilého, a poté, co matka nezletilého dne 6. 8. 2021 podala soudu nynější návrh na nařízení předběžného opatření, stěžovatel soudu dne 9. 8. 2021 zaslal své vyjádření k výslechu nezletilého, který proběhl při jednání okresního soudu dne 19. 7. 2021 a k dalším souvisejícím událostem.
26. Ústavní soud se podrobně seznámil i s obsahem samotného "vyjádření k návrhu matky na vydání PO a jeho zamítnutí i k odvolání opatrovníka" ze dne 30. 8. 2021, které krajský soud v důsledku výše popsaného pochybení nemohl do svého rozhodnutí promítnout. Stěžovatel ve vyjádření k odvolání poukazoval na údajnou manipulaci nezletilého matkou a jeho programování proti všemu z prostředí otce, vyslovil obavy, že změna školy postupně povede k izolaci nezletilého a k jeho individuálnímu vzdělávání matkou, projevil svůj nesouhlas se zápisem nezletilého ke školní docházce do speciální třídy v P. a navrhoval jeho zápis do školy v R. Tyto informace přitom byly obsaženy již v jeho vyjádřeních ze dne 9. 8. 2021 a ze dne 15. 7. 201. Ve vyjádření k odvolání stěžovatel také uvedl, že vyjádření nezletilého před soudem považuje za výsledek manipulace a nikoliv za jeho svobodné přání, a reagoval také na informace o údajných hádkách a domnělém týrání, když připustil "řešení napětí fyzickým kontaktem, který ale vědomě řídil a rozhodně je nelze považovat za bití". Na vyjádření nezletilého před soudem přitom stěžovatel podrobně reagoval již ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2021, ve kterém taktéž připustil konflikty s nezletilým, které podle něj vychází z "nenávistného a urputného nastavení, s nímž nezletilý přijíždí".
27. Zjevně tedy nedošlo k situaci, že by stěžovateli v žádné z předchozích fází řízení nebyla poskytnuta možnost hájit svá práva. Naopak, stěžovatel měl již dříve možnost vyjádřit se k otázkám, které byly předmětem návrhu na nařízení předběžného opatření, a také se k nim v průběhu řízení opakovaně vyjádřil, když poměrně obsáhle reagoval na předchozí návrhy matky, vyjádření nezletilého při jednání soudu i na zprávy založené ve spise. Za situace, kdy byly krajskému soudu v době rozhodování o odvolání známy názory a postoje stěžovatele k rozhodným otázkám ve věci péče o nezletilého a jeho školní docházky, pak navzdory tomu, že krajský soud při změně rozhodnutí okresního soudu a nařízení předběžného opatření nedisponoval vyjádřením stěžovatele k odvolání matky, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by mu právo na spravedlivý proces a rovné postavení bylo v řízení upřeno.
28. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující vůči napadenému rozhodnutí krajského soudu, lze uvést, že zatímco okresní soud se přes informace, které měl taktéž k dispozici, omezil na poměrně lakonické konstatování, že "nezletilý v rámci střídavé péče rodičů a domácí výuky bez závažných problémů funguje" a poměry nezletilého ponechal beze změny, krajský soud (aniž by současně jakkoliv předjímal konečné rozhodnutí ve věci samé) ve svém rozhodnutí zohlednil nejlepší zájem nezletilého a negativní dopady, které na něj stávající situace měla. Vycházel přitom z vyjádření nezletilého při jednání okresního soudu (které korespondovalo také s jeho dalšími vyjádřeními), ze zprávy opatrovníka, zprávy pedagogicko-psychologické poradny (která upozornila na významné potíže nezletilého ve školních výkonech a nedoporučila jeho další individuální vzdělávání) či ze zpráv původní základní školy nezletilého. S řádně zdůvodněným závěrem krajského soudu, který srozumitelně vyložil, proč bylo za daných okolností nezbytné a v nejlepším zájmu nezletilého bezodkladné přijetí konkrétního zatímního řešení, se přitom lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního přezkumu.
29. Upozorňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti v návaznosti na vyjádření nezletilého na možné ovlivnění jeho přání intenzivní manipulací matky, toto své tvrzení nijak nedokládá. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo s výslechem nezletilého při jednání okresního soudu nesouhlasil. Jestliže krajský soud k názoru nezletilého přihlédl, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení, jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Pochybení by se tedy krajský soud dopustil naopak tehdy, pokud by na opakovaně vyjádřený názor nezletilého (který však současně nebyl jediným argumentem, který rozhodnutí krajského soudu ovlivnil), vhodným způsobem nereagoval.
30. Krajskému soudu stěžovatel také vytýká, že negativní projevy výchovy nezletilého přes dosavadní střídavou péči bez relevantních důkazů přisuzuje pouze jemu. To však do značné míry koresponduje právě s obsahem vyjádření nezletilého, který si při jednání okresního soudu i dle zprávy školy stěžoval na nemožnost připravovat se na výuku pouze u stěžovatele (pro absenci klidu, bezdůvodné a zbytečné hádky či nepříjemnosti ze strany dalších členů nové domácnosti), zatímco prostředí u matky hodnotil tak, že se mu tam učí lépe, má tam větší klid a své zázemí pro výuku. Z toho, že krajský soud při svém rozhodování přihlédl také ke sdělením nezletilého týkajícím se hádek a konfliktů se stěžovatelem, pak nelze dovodit, že by nectil presumpci neviny. Poukazuje-li stěžovatel bez bližšího zdůvodnění na to, že matka nezletilého za účelem minimalizovat jeho vliv na nezletilého již jednou vykonstruované prostředky použila, opomíjí, že na Policii České republiky se v dané věci neobrátila matka nezletilého, ale opatrovník, který vycházel z informací, které pracovníkům pedagogicko-psychologické poradny a Základní školy Y sdělil nezletilý.
31. Ústavní soud považuje za potřebné zmínit také to, že navzdory doporučení krajského soudu se stěžovatel a matka nezletilého nebyli schopni dohodnout na styku stěžovatele s nezletilým, což vedlo k tomu, že styk stěžovatele s nezletilým musel být později upraven prostřednictvím dalšího předběžného opatření. Přestože je tedy nezletilý nyní předběžným opatřením svěřen do péče matky, stěžovatel má možnost se s nezletilým stýkat v rámci třítýdenního cyklu vždy každý první a druhý víkend od pátku od 16:30 do neděle do 18:00 (viz usnesení okresního soudu ze dne 21. 10. 2021, č.j. 0 P 152/2016-1523, a usnesení krajského soudu ze dne 19. 11. 2021, č.j. 25 Co 290/2021-1557).
32. Toliko pro úplnost lze pak doplnit, že stěžovatelem požadované zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu, ke kterému z výše popsaných důvodů nebyl ze strany Ústavního soudu shledán důvod, by v současné situaci přineslo především další nežádoucí destabilizaci režimu nezletilého, a to jak pokud jde o jeho školní docházku, tak pokud jde o prozatímní úpravu péče a styku se stěžovatelem.
33. Lze uzavřít, že nedostatky, pro které by z pohledu Ústavního soudu bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování, napadené rozhodnutí netrpí. Jelikož stěžovatelem tvrzené porušení základních práv zjištěno nebylo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu