ECLI:CZ:US:2022:3.US.3003.22.1
sp. zn. III. ÚS 3003/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t. č. v Psychiatrické nemocnici Bohnice, právně zastoupeného Mgr. Vojtěchem Šimkem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 973/41, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 9. 2022 č. j. 32 Nt 26005/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dne 22. 4. 2022 Obvodní soud pro Prahu 8 obdržel návrh stěžovatele, pacienta psychiatrické nemocnice, na ukončení ochranného ústavního psychiatrického léčení, které mu bylo nařízeno rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 6. 2021 č. j. 1 T 48/2016-2134 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021 č. j. 12 To 184/2021-2262. Elektronickým podáním ze dne 22. 8. 2022 vzal stěžovatel svůj návrh zpět. Okresní soud proto, že zpětvzetí návrhu na ukončení ochranného léčení podle jeho názoru odpovídalo všem zákonným podmínkám §250 odst. 4 trestního řádu per analogiam a nebylo shledáno žádných překážek, rozhodl o vzetí zpětvzetí návrhu na ukončení ochranného léčení ústavního psychiatrického na vědomí, což vyjádřil ve výroku napadeného usnesení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zpětvzetí svého návrhu v silném citovém rozrušení odeslal ze své emailové adresy na podatelnu soudu. Tato zpráva nebyla označena žádnou spisovou značkou a zejména neobsahovala elektronický podpis ani jiný zákonný prostředek, který by hodnověrně ověřil identitu odesílatele. Poté, co stěžovatel opět nabyl duševního klidu, nepovažoval za nutné brát toto podání zpět, neboť jako bývalému advokátovi je mu dobře známo, že prostá emailová sdělení bez dalšího nemohou být v žádném případě považována za podání k soudu s procesními účinky. Podle stěžovatele se napadené usnesení příčí ústavně garantovanému právu stěžovatele na spravedlivý proces i právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když rozhodl o zastavení řízení na žádost stěžovatele, přestože žádná taková žádost soudu v souladu s procesními předpisy soudu doručena nebyla. Byla taktéž porušena osobní svoboda stěžovatele ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, když soud "sabotoval" proces, ve kterém bylo rozhodováno o propuštění stěžovatele z ochranného léčení. Dle názoru stěžovatele tak účastník postupoval se zlým úmyslem a nikoliv nestranně, a to ve snaze si zjednodušit práci.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
6. Ochranné opatření v podobě ochranného léčení (§99 trestního zákoníku) představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně [srov. nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)].
7. Při ukončování ochranného léčení se postupuje podle §353 trestního řádu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení "o propuštění z ochranného léčení, o jeho ukončení včetně případného uložení dohledu nebo o prodloužení ochranného léčení rozhodne bez zbytečného odkladu na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává. Předseda senátu vyrozumí o propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení soud, který uložil ochranné léčení nebo který uložil zabezpečovací detenci, která byla změněna na ochranné léčení".
8. Podle argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti měl soud o jeho původním podání rozhodnout a nepřihlížet při tom k jeho elektronickému podání, jímž návrh na propuštění z ochranného léčení vzal zpět.
9. Ústavní soud, jak je uvedeno shora, je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu všech soudních rozhodnutí, která jsou pouze procesní povahy a nemohou ze své podstaty zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Tak je tomu i v dané věci, kdy stěžovateli nic nebrání v tom, aby podal nový návrh na propuštění z ochranného léčení, k čemuž navíc má od 27. 7. 2022 ustanoveného obhájce. Další zárukou ochrany základních práv stěžovatele je rovněž skutečnost, že dle §99 odst. 6 trestního zákoníku ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení nebo o změně ústavního léčení na léčení ambulantní.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu