ECLI:CZ:US:2022:3.US.3016.22.1
sp. zn. III. ÚS 3016/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bernáška, právně zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem Vraňany 233, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1079/2022-213 ze dne 5. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. 37 C 7/2020-109 zamítl žalobu stěžovatele (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 9. 2021 č. j. 58 Co 276/2021-154 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Stěžovatel, jako žalobce, se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky ve výši 211 799 Kč jako náhrady škody (částka zaplacená v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. 117 EX 397/16 a sp. zn. 117 EX 897/16) a částky 142 500 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném doručování písemností v řízeních vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 159/2013 a sp. zn. 5 C 240/2011.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že učiněná skutková zjištění tak, jak jsou soudem odvolacím popsána v jeho rozsudku, se nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jelikož důkazy nejsou hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Stěžovatel podrobně v odvolání podaném odvolacímu soudu popsal okolnosti, za kterých došlo ke zpochybnění tvrzení žalované strany. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který podle §243c odst. 1 o. s. ř. jeho dovolání odmítl. Stěžovatel také není spokojen, jak bylo, resp. nebylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti celého rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné z namítaných porušení základních práv stěžovatele. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále v části směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení posoudil podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako nepřípustné.
9. Ve zbylé části dovolání pak podle názoru dovolacího soudu stěžovatel jednoznačně neformuloval právní otázku, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhá, když pouze obecně uvedl, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena (výklad §13 a následující zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) a při jehož řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe". Zbylá část dovolání je pak pouhou polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to dokonce i s těmi částmi, kde je např. shrnuto vyjádření žalované, citována ustanovení aplikovaných právních předpisů nebo shrnuty závěry soudu prvního stupně, které dále odvolací soud vyhodnotil jako chybné.
10. Z výše uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že dovolání neobsahuje základní náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a to vymezení dovolacího důvodu.
11. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel však tuto povinnost nesplnil.
12. Dovolání stěžovatele, jak se s ním seznámil Ústavní soud, nenaplnilo shora uvedené povinné náležitosti. Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jím nastolená otázka se netýkala situace, na níž bylo postaveno rozhodnutí krajského soudu, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za obecné a paušální, pročež v něm nelze spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů. Dovolání proti nákladům řízení je navíc nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Co se týče námitek stěžovatele, jakým způsobem bylo (ne) rozhodnuto o jeho námitce podjatosti vůči všem členů rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu, tyto jsou ze strany stěžovatele podány zcela vágně a neurčitě, aby z nich mohl Ústavní soud cokoli dovozovat. S ohledem na výsledek řízení před dovolacím soudem, který je Ústavním soudem aprobován, se jedná o marginální a neopodstatněnou námitku.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu