ECLI:CZ:US:2022:3.US.3046.21.1
sp. zn. III. ÚS 3046/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JAPIS s.r.o., se sídlem V Aleji 480, Chabařovice, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021, č. j. 68 Co 383/2018-348, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 3. 3. 2022 a přiložených dokumentů, stěžovatelka se po vedlejší účastnici, která v původním řízení vystupovala jako žalovaná, domáhala zaplacení částky 863 358 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na plnění z pojistné smlouvy, která byla mezi účastníky uzavřena dne 26. 8. 2009 pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu činnosti stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 8. 2018, č. j. 164 EC 79/2011-282, uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I.), uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 310 201 Kč (výrok II.) a zaplatit na nákladech řízení státu částku 4 938 Kč (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 68 Co 383/2018-314, změnil výrok II. rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše nově činí 371 628,90 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti usnesení městského soudu ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 68 Co 383/2018-314 podala stěžovatelka ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18, a kterým usnesení městského soudu ze dne 15. 11. 2018 zrušil. Ústavní soud v nálezu připomněl závěry svých předešlých rozhodnutí, ve kterých formuloval základní ústavněprávní limity činnosti obecných soudů při řešení otázky náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka řízení zastoupeného advokátem. Zdůraznil, že pokud by obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce, porušil by svým postupem právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím spíše pokud takové okolnosti strana namítala a doložila. Této povinnosti dle Ústavního soudu městský soud v usnesení ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 68 Co 383/2018-314, nedostál. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v závěru protokolu o jednání ze dne 19. 6. 2014 soud prvního stupně uvádí, že právní zástupce stěžovatelky požaduje náhradu nákladů řízení i za úkony právní služby spočívající mimo jiné ve dvou poradách s klientem, které dokládá s potvrzením. Dále odkázal na zažurnalizované potvrzení o schůzce stěžovatelky s právním zástupcem, jejímž předmětem měla být posuzovaná věc, a to ve dnech 14. 6. 2011 a dne 10. 7. 2013. Ústavní soud tak v nálezu uzavřel, že závěr městského soudu, že potvrzení o tomto právním úkonu nebylo ve spisu dohledáno, tedy stěžovatelkou doloženo, tak nebyl správný. K otázce nárokovaného nahlížení do spisu se městský soud v odůvodnění usnesení ze dne 15. listopadu 2018 vyjádřil tak, že se "vůbec nejedná o úkony právní služby" a z tohoto důvodu náhradu za tuto činnost právního zástupce bez dalšího nepřiznal, aniž by se zabýval otázkou účelnosti. S takovým nedostatečným odůvodněním se Ústavní soud nemohl ztotožnit a tento postup městskému soudu v nálezu vytkl. Ústavní soud zároveň v nálezu zdůraznil nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem (a odkázal přitom na nález ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11). Dodal, že stále platí pravidlo, že pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud nevěnoval posouzení obsahu spisu a účelnosti předmětných nákladů náležitou pozornost, což ve svém důsledku vedlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Městský soud následně napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení, a to tak, že jejich výše činí 386 245,70 Kč, jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 224,30 Kč. Městský soud v napadeném usnesení přiznal stěžovatelce část nákladů řízení, nepřiznal jí však některé náklady, např. náklady spojené s nahlížením do spisu ve dnech 12. 8. 2013 a 6. 5. 2014. Městský soud uvedl, že u některých nákladů, jejichž úhradu stěžovatelka požadovala, dílem taková služba advokáta neplyne z obsahu spisu, dílem se v daném konkrétním případě nejedná o úkony právní služby (posuzováno pohledem jejich účelnosti - k tomu srovnej níže) a dílem nebyly odvolacím soudem v daném konkrétním případě shledány jako účelně vynaložené náklady.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí se řádně nevypořádalo s důvody, které Ústavní soud uvedl v kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 4012/18 ze dne 8. 3. 2021. Uvádí, že ačkoliv do věci již jednou Ústavní soud ingeroval, tak situace stěžovatelky ohledně přiznání odměny za nahlížení do spisu se nezměnila a městský soud ve svém důsledku odmítl přiznat náklady řízení za dva úkony právní služby spočívající v nahlížení do spisu. U nahlížení do spisu dne 6. 5. 2014 stěžovatelka uvádí, že tento úkon souvisel se znaleckým posudkem, který měl být v řízení zadán k vypracování, u nahlížení dne 12. 8. 2013 stěžovatelka nedokázala popsat, proč k němu došlo, uvádí pouze možnou souvislost s tvrzenou zmatečností soudkyně obvodního soudu v celé věci. Odvolací soud dle stěžovatelky hodnotí účelnost obou úkonů z hlediska "naprosté formálností" a nikoliv z hlediska potřeb, jaké nastaly v předmětné věci. Je toho názoru, že v projednávané věci měly být stěžovatelce přiznány i náklady spojené s nahlížením do spisu v obou výše uvedených dnech. Stěžovatelka v tomto smyslu odkázala na judikaturu Ústavního soudu, zvláště pak na nález sp. zn. I. ÚS 3906/17 ze dne 1. 3. 2021. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že argumentace pro její právní názor je obsažena i v právní větě nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2289/21 ze dne 1. 3. 2022, a doplnila, že dle jejího názoru závěr o možnosti přiznání odměny za nahlížení do spisu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), obsažený v napadeném usnesení, neobstojí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Při té příležitosti si ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a řádně vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zásadu zdrženlivosti Ústavního soudu, pokud jde o zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů, je v projednávané věci na místě uplatnit zvláště důsledně, neboť ústavní stížnost napadá rozhodnutí upravující výši nákladů řízení a svým obsahem směřuje výhradně proti argumentaci městského soudu týkající se neuznání účelnosti dvou úkonů právní služby (nahlížení do spisu dne 12. 8. 2013 a dne 6. 5. 2014). Rovněž je třeba dodat, že úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoli "běžné" zákonnosti.
9. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že z nálezu sp. zn. III. ÚS 2289/21 ze dne 22. 2. 2022 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) plyne, že postup, vedoucí k nepřiznání odměny za nahlédnutí do spisu v průběhu vyšetřování, zastávající s odkazem na prostý text §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu výklad, že odměnu lze přiznat pouze za nahlédnutí do spisu při skončení vyšetřování, nepřímo oslabuje rovné postavení obviněného v trestním řízení a v případě zastoupení obhájcem porušuje obhájcovo legitimní očekávání odměny za vykonanou práci podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a také jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud rovněž ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 4012/18 odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, z níž plyne, že ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního soudního řízení lze analogicky posuzovat jako samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, neboť ani v trestním řízení nenáleží advokátovi za každé nahlížení do spisu či jeho prostudování odměna. Zároveň, jak Ústavní soud připomněl i v nálezu sp. zn. I. ÚS 4012/18, stále platí nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem a skutečnost, že pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený (odkázal přitom na nález ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 a usnesení ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11).
10. Pokud jde o úvahu městského soudu, kterou stěžovatelka označuje za chybnou ("Je tak zřejmé, že by teoreticky mohla být přiznána v civilním soudním řízení náhrada jen za jeden úkon právní služby spočívající v "nahlížení do spisu", když i v trestním řízení se náhrada za "prostudování spisu" přiznává jen jednou, respektive za jedno nahlížení do spisu, a nadto se musí jednat o procesní situaci s "prostudováním spisu při skončení vyšetřování" obdobnou"), Ústavní soud neshledal, že by tato formulace měla vliv na ústavní konformitu napadeného usnesení. Z citované části odůvodnění plyne, že si byl městský soud vědom toho, že i v civilním řízení je možné přiznat odměnu za úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu, nesprávně však uvedl, že v trestním řízení se náhrada za nahlížení do spisu přiznává jen jednou. Na tomto závěru však není dále argumentace městského soudu postavena.
11. Městský soud v napadeném usnesení (na rozdíl od Ústavním soudem dříve zrušeného usnesení ze dne 15. 11. 2018) popsal, proč nepovažuje úkony nahlížení do spisu ve dnech dne 12. 8. 2013 a 6. 5. 2014 v projednávané věci za účelně vynaložené náklady. V odůvodnění (odst. 22) městský soud odkázal na přehled všech úkonů, které měly být ve věci provedeny, a shledal, že "z ničeho se nepodává, že by účelem nahlížení do spisu mělo být seznámení se advokáta žalobkyně s rozsáhlou masou pro něj neznámých listinných důkazů (kdy tato skutečnost je stěžejní, aby vůbec paralela s úkonem ,,prostudování spisu při skončení vyšetřování" mohla nastat)". Pokud stěžovatelka namítá, že nahlížení do spisu učiněné právním zástupcem stěžovatelky dne 6. 5. 2014, bylo odůvodněno tím, že se její právní zástupce zamýšlel seznámit se znaleckým posudkem, přičemž při nahlížení do spisu zjistil, že vypracování posudku nebylo zadáno, a ve spise se proto žádný znalecký posudek nenalézá, pak z obsahu napadeného rozhodnutí, a ani z argumentace stěžovatelky neplyne, že by se její právní zástupce při předmětném nahlížení do spisu seznamoval s rozsáhlým důkazním materiálem. U nahlížení do spisu dne 12. 8. 2013 ani sama stěžovatelka nedokázala objasnit, proč její právní zástupce do spisu nahlížel. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že městský soud srozumitelně popsal, proč dospěl k závěru o neúčelnosti, když ani u jednoho nahlížení se nejednalo o seznámení se s "rozsáhlou masou neznámých důkazů".
12. Pokud městský soud ve vztahu k nahlížení do spisu dne 12. 8. 2013 a 6. 5. 2014 dovodil, že se v daném konkrétním projednávaném případě nejedná o úkony právní služby, jež by bylo možno stěžovatelce jako účelně vynaložené úkony právní služby přiznat a řádně své závěry odůvodnil (viz odst. 22 napadeného usnesení), když přitom přihlédl ke konkrétním specifickým okolnostem projednávané věci, nelze v napadeném usnesení shledat svévoli či zkrácení stěžovatelky v jejím právu na spravedlivý proces. Nález, na který stěžovatelka odkazuje (nález sp. zn. III. ÚS 2289/21 ze dne 22. 2. 2022) byl navíc vydán později než napadené usnesení, a jeho obsah tak městský soud při svém rozhodování ani nemohl zohlednit. Pokud jde o požadavky uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 4012/18, pak lze konstatovat, že je městský soud naplnil právě tím, že vzal při rozhodování v úvahu konkrétní okolnosti projednávané věci, a že své rozhodnutí řádně odůvodnil.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu