ECLI:CZ:US:2022:3.US.3049.22.1
sp. zn. III. ÚS 3049/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. C., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, č. j. 3 Tdo 1208/2021-2222, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 To 93/2020-1252, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2019, č. j. 8 T 16/2016-1733, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem městského soudu byli stěžovatel a spoluobviněný M. K. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Této trestné činnosti se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.
3. Stěžovateli byl za uvedené zločiny uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře celkem 100 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Stěžovateli byla uložena rovněž povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu části poškozených; další část poškozených byla se svými nároky nebo se zbytky nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O podaných odvoláních rozhodl napadeným rozsudkem krajský soud, tak, že rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění novely č. 333/2020 Sb., zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění novely č. 333/2020 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu.
5. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 2,5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč. Oběma obviněným pak byla uložena i povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu části poškozených; část poškozených byla se svými nároky nebo se zbytky nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, kdy napoprvé usnesením ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 9 To 464/2017, krajský soud zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 8 T 16/2016, a tomuto přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Navazující dovolání obou odsouzených odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Vysvětlil přitom, proč částečně nelze dovolací argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Současně vyložil, proč rozsudek odvolacího soudu netrpí extrémním rozporem provedených důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními a ani namítanou vadou opomenutých důkazů. Dodal přitom, že skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost poškozených způsobem, který neodpovídá představám obviněných, přičemž však dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
8. Dovolací soud se vyjádřil rovněž k namítané vadě nesprávného právního posouzení projednávaného skutku. Popsal přitom rozdíly mezi skutkovými podstatami trestných činů podvodu a lichvy, svůj závěr o správnosti právního posouzení provedené soudy nižších stupňů podepřel vlastní judikaturou.
9. Nejvyšší soud dal obviněným za pravdu, že odvolací soud při vyhlašování rozsudku nepřečetl skutkovou větu v plném rozsahu. Současně ovšem doplnil, že tuto vadu nelze podřadit pod žádný zákonný důvod dovolání a současně se vzhledem k okolnostem vyhlašování nejednalo o natolik zásadní vadu, která by mohla vést k zásahu do některého z ústavně zaručených práv obviněných a měla by tak být důvodem kasačního zásahu dovolacího soudu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení zásady subsidiarity trestní represe obecnými soudy. Domnívá se, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť uplatnění trestněprávních prostředků není v jeho případě namístě a je nepřípustnou kriminalizací čistě soukromoprávního vztahu dlužníka s věřitelem, kdy tento vztah měl být řešen výhradně civilněprocesními prostředky. Stěžovatel tvrdí, že pokud poškození uzavřeli smlouvy o půjčce na určitou sumu a tato částka jim nebyla celá vyplacena, jedná se o prodlení na straně věřitele a poškození (dlužníci) měli k dispozici veškeré instrumenty občanského práva k tomu, aby se na věřiteli mohli domoct splnění jeho povinností, tedy vyplacení sjednané výše půjčky, přičemž toto mohli zohlednit i v následném postupu při plnění vlastních smluvních závazků (například splácení pouze do výše skutečně čerpané půjčky). Pakliže tak z jakéhokoliv důvodu neučinili, jde pouze o liknavost poškozených, kterou nelze klást stěžovateli k tíži.
11. Závěrem stěžovatel namítl, že mu soudy svým postupem neposkytly ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života a cti. Stát měl v tomto případě prostřednictvím orgánů soudní moci poměřovat míru ochrany společnosti před stěžovatelem s mírou ochrany stěžovatele a jeho blízkých v jejich právu na rodičovství a na rodinný život, což se ovšem nestalo. Upozornil, že při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody dochází k přerušení rodinných a přátelských vazeb, ke ztrátě zaměstnání a k izolaci, čímž dochází k naprostému odloučení od společnosti a ke snížení životní úrovně. Všechny tyto skutečnosti spojené s omezením svobody a pohybu mají vliv na psychiku odsouzeného a mohou mu způsobovat frustraci či depresi. Odsouzením k nepodmíněnému odnětí svobody bylo taktéž zasaženo do stěžovatelova základního lidského práva na svobodu garantovaného čl. 14 Listiny. Nepodmíněný trest odnětí svobody ve srovnání s ostatními druhy trestů představuje nejzávažnější zásah do nejširšího okruhu základních lidských práv a svobod a proto by měl být použit pouze jako krajní prostředek v případech, kdy by jeho uložením měl být signalizován vyšší stupeň závažnosti spáchaného činu.
12. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Konkrétně je možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů však není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení
důkazů provedených v trestním řízení.
15. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny.
17. Trestného činu podvodu dle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata tohoto trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, a to i co do okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy způsobení značné škody podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud tedy obecné soudy provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci, popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily, zjištěný skutkový stav lze považovat za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem, Ústavní soud v jejich postupu neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele.
18. Ústavní soud doplňuje, že již dovolací soud k obdobné námitce stěžovatele podrobně odůvodnil, v čem se skutková zjištění nalézacího soudu odlišují od těch, která by musela být učiněna, mělo-li by být jednání stěžovatele posouzeno jako trestný čin lichvy. V případě stěžovatele bylo určující, že jako zástupce společnosti X, která se zabývala poskytováním půjček, vytvořil za účelem svého obohacení situaci záměrně vyvolávající v poškozených, kterými byly osoby vyššího věku a s oslabenou finanční gramotností, pocit důvěry. Tu pak následně zneužil, když jim podal lživé informace či podstatné informace o podmínkách poskytnutí půjčky zamlčel. S poškozenými stručně řečeno uzavíral smlouvy na půjčky, avšak skutečně vyplacená částka se diametrálně lišila od té uvedené v textu uzavíraných smluv. Po poškozených pak ovšem vymáhal sumu celou (včetně nevyplacené části), a to zpravidla pod záminkou nesplnění podmínek, o nichž samotných, či o důsledcích jejich porušení, nebyli poškození informováni pravdivě anebo vůbec, případně ani nebylo v jejich silách je splnit.
19. Na právním hodnocení obecných soudů nemohou nic změnit ani stěžovatelovy námitky, že byli poškození způsobilí právního jednání, že se měli ve vztahu k uzavíraným smlouvám chovat obezřetně a důkladně se s jejich obsahem seznámit, a to tím spíše, když jim v tomto stěžovatel sám aktivně výhružkami, časovým tlakem či odepřením poskytnutí textu smluv před jejich podpisem i následně poté, bránil.
20. V tomto kontextu působí až absurdně stěžovatelem vznesená námitka vztahující se k údajnému neposkytnutí ochrany jeho cti obecnými soudy, neboť k jakémukoliv ohrožení v tomto smyslu nemohlo ze zjevného důvodu fakticky dojít. Dovoláváním se ochrany práva na rodičovství a rodinný život svůj i svých blízkých a lkaním nad dopady omezení svobody na jeho životní úroveň, přátelské vztahy a psychiku stěžovatele, zejména na možné způsobení frustrací či depresí stěžovateli, pak stěžovatel projevil naprostý nedostatek sebereflexe a kritického náhledu na svoji trestnou činnost, včetně jejích dopadů na poškozené.
21. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu krajského a městského ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a rozhodnutích dovolacího, krajského ani městského soudu, a to ani pokud jde o právní posouzení skutku či stanovenou výši trestu, která naprosto odpovídá společenské škodlivosti dané zavrženíhodným způsobem spáchání projednávané trestné činnosti, soustavností, nikoliv zanedbatelným rozsahem a závažnými dopady jednání obviněných pro poškozené, nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
22. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu