ECLI:CZ:US:2022:3.US.307.22.1
sp. zn. III. ÚS 307/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: René Kejdana, zastoupeného Mgr. Borisem Šulcem, advokátem se sídlem U Cihelny 196, Zdiby, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 21 Cdo 1160/2021-253, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 23 Co 29/2020-179, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel pracoval od roku 2014 jako řidič v logistické firmě (dále jen jako "žalobkyně"). V červenci 2018 předal stěžovatel žalobkyni písemně okamžité zrušení pracovního poměru, přičemž výpověď opřel o ustanovení §56 odst. b) zákoníku práce. Konkrétním důvodem výpovědi mělo být nedodržování §114 zákoníku práce (nevyplacení mzdy), neproplácení přesčasů v rozsahu 150 hodin za rok, dále žalobkyně nezajišťovala rovné zacházení (za stejnou práci různě odměňuje) a docházelo také k porušování pravidel týkajících se srážek ze mzdy. Žalobkyně se u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala určení, že dané okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelem bylo neplatné z důvodu jeho neurčitosti - neplyne z něj totiž, za jaké období a v jakých částkách mělo dojít ze strany žalobkyně k nevyplacení mzdy. Důvody uváděné stěžovatelem proto údajně nenaplňovaly zákonné podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru.
3. Nalézací soud žalobě (ústavní stížností nenapadeným) rozsudkem vyhověl. Písemné odůvodnění výpovědi neobsahovalo žádné údaje o tom, jaká část mzdy nebyla stěžovateli vyplacena, soudu se přitom ani výkladem nepodařilo odstranit neurčitost projevu vůle stěžovatele. Pokud stěžovatel měl již v době podání výpovědi konkrétní informace o tom, co mu nebylo vyplaceno, měl to oznámit (předtím) žalobkyni a poté vyjádřit i v písemném odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru. Své nároky stěžovatel přesně nekonkretizoval ani v jednání před soudem; navíc skutečné důvody výpovědi nelze vyvozovat až z výsledků dokazování v soudním řízení. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem nevyhověl, Nejvyšší soud pak rovněž nyní napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž své námitky dělí do dvou hlavních okruhů. V první části poukazuje na opomenuté důkazy před nalézacím soudem. Ten na jednu stranu trval na upřesnění, kvůli jaké části mzdy žádal okamžité zrušení pracovního poměru, na druhou stranu řadu stěžovatelem tvrzených příkladů nasvědčujících této praxi neověřil či se jimi nezabýval s tím, že vlastně není důležité zjišťovat, zda skutečně žalobkyně v době podání výpovědi nějakou mzdu dlužila, lze-li alespoň výkladem zjistit důvod výpovědi. Nalézací soud nepřihlédl ani ke kontrole Státního úřadu inspekce práce probíhající v době projednávání žaloby, která následně v červnu 2021 potvrdila porušování zákoníku práce žalobkyní. Druhá část námitek se vymezuje proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. První z nich mj. jen odkázal na několik rozsudků Nejvyššího soudu, aniž by je však nějak komentoval a zohlednil jejich odlišnosti od přezkoumávaného případu. Dále odvolací soud neprozradil, čím podložil svou úvahu, že "nestačí při okamžitém zrušení pracovního poměru pouze odkázat na příslušná zákonná ustanovení"; přitom dle komentářové literatury ve výpovědi postačí popsat skutek vymezující rozvazovací důvod, není nutné jej právně kvalifikovat. Konečně se odvolací soud nevypořádal ani s odkazem stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, dostupný na www.nsoud.cz), dle kterého není potřebné, aby zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr bezprostředně poté, co se dozvěděl o důvodech takový krok umožňujících. Ve výsledku to znamená, že není vyloučen postup, kdy výpověď obsahuje pouze zákonný důvod a k naplnění okolností zrušení pracovního poměru postačí dokazování před soudem. Tatáž pochybení pak přes rozsáhlou argumentaci stěžovatele v dovolání zopakoval rovněž dovolací soud.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, nicméně dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se totiž Ústavní soud domnívá, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele.
8. K námitkám uplatněným stěžovatelem Ústavní soud nejprve konstatuje, že jím předložená argumentace není zcela konzistentní a logická. Jak totiž bylo zmíněno již výše, v jejím petitu není ke zrušení navrhován rozsudek soudu prvního stupně, a proto okruh námitek směřující právě proti postupu nalézacího soudu nemůže Ústavní soud (vázán petitem, nikoliv odůvodněním návrhu) stricto sensu věcně přezkoumávat.
9. Samotná tato okolnost však není rozhodující, neboť argumentace stěžovatele je v podstatě konzistentní napříč celým řízením a vychází z teze, že okamžitou výpověď postačí podložit odkazem na relevantní ustanovení zákoníku práce, přičemž naplnění skutku (tzn. konkrétní obsah uplatněného zákonného důvodu výpovědi) lze prokázat až později před soudem. Jak samotný stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti: původní "lehká technická chyba" byla později zhojena a pochybnosti o obsahu zákonného důvodu nemohly vzniknout.
10. Ústavní soud k tomu především uvádí, že předmětná otázka spočívá zjevně pouze ve výkladu podústavního práva a nemá ústavněprávní rozměr, který teprve by vyžadoval výklad zdejšího soudu. Odvolací i dovolací soud (a předtím i nalézací soud) přitom dostatečně logicky a přesvědčivě zdůvodnily svůj právní názor, dle kterého by už v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru mělo být alespoň nějakým způsobem přiblíženo, co konkrétně (skutkově) vedlo zaměstnance k podání výpovědi. Tento závěr nepokládá Ústavní soud za excesivní či zjevně nespravedlivý, což teprve by bylo způsobilé založit jeho kognici. Komentář dokládaný stěžovatelem k podpoře jeho postupu ostatně dovozuje to stejné, k čemu došly obecné soudy - důležité je vymezit důvod výpovědi, nikoliv jej kvalifikovat právně. Stěžovatel nicméně v jím podané výpovědi postupoval přesně opačně.
11. Dále platí, že není-li dle judikatury Nejvyššího soudu důležité, kdy se zaměstnanec o důvodu okamžité výpovědi dozvěděl, logicky tento prostor časově může směřovat pouze před podání výpovědi a nikoliv, že by snad mohl zaměstnanec hledat (dozvídat se) konkrétní důvody výpovědi teprve po ukončení pracovního poměru. Jistou absurditu takového názoru osvědčuje sám stěžovatel poukazováním na roli inspektorátu práce - nedává logický smysl dokládat neuvedený důvod výpovědi odkazem na kontrolu inspektorátu práce, která započala na podnět stěžovatele až měsíc po okamžitém ukončení pracovního poměru a jejíž výsledky byly zveřejněny teprve v červnu 2021, tj. téměř rok po rozhodnutí odvolacího soudu.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu