ECLI:CZ:US:2022:3.US.3094.21.1
sp. zn. III. ÚS 3094/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Aleše Legera, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. legií 172, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2403/2021-461, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 58 Co 18/2021-430, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
3. Postačí proto uvést, že stěžovatel se jako kupující domáhal žalobou z titulu bezdůvodného obohacení po J. Židlickém, jako žalovaném prodávajícím (dále jen "žalovaný"), zaplacení částky 547 500 Kč s příslušenstvím, jež odpovídala kupní ceně obrazu Václava Radimského. Stěžovatel se dovolával neplatnosti kupní smlouvy, když měl za to, že žalovaný nebyl v době jejího uzavření vlastníkem obrazu. Vlastnictví naopak přisuzoval S. Bermannové, která se o obraz přihlásila poté, co jej poznala na výstavě, a to s odůvodněním, že byl v roce 2009 odcizen z domácnosti jejího otce.
4. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2020, č. j. 17 C 143/2013-377, žalobu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když se mu nepodařilo prokázat, že obraz, který koupil od žalovaného, je právě tím obrazem, který byl odcizen otci S. Bermannové, resp. nepodařilo se mu prokázat, že vlastnicí obrazu je právě S. Bermannová, jako jediná dědička již zemřelého otce.
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil a částečně jej změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat vlastnictví S. Bermannové, a potvrdil, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalovaným byla platným právním úkonem, z čehož vyplývá, že přijetím plnění z kupní ceny se žalovaný na úkor stěžovatele bezdůvodně neobohatil.
6. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné.
7. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že obecné soudy nehodnotily důkazy správně, resp. uvádí, že způsob dokazování, provedený obvodním soudem a potvrzený městským soudem, vybočuje nejen ze zákonem stanovených pravidel dokazování, ale vzhledem k tomu, že se dle jeho názoru jedná o vybočení extrémní, je též důvodem pro zásah Ústavního soudu. Rozporuje hypotézu "dvou obrazů", přičemž uvádí, že zůstala neprokázaná. Uvádí, že tato hypotéza "byla do řízení vnesena iniciativou soudu a přinesla žalovanému pozici výhodnější, stěžovateli pozici obtížnější a nad možnosti prokázat ji", v čemž spatřuje porušení zásady nestrannosti soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), čehož si je ostatně dobře vědom též stěžovatel. Z ustálené judikatury zdejšího soudu vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem navzdory odlišnému názoru stěžovatele nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by ale předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
11. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup obvodního soudu a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již bylo řečeno, je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
12. Obvodní i městský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jestliže tedy obecné soudy zamítly stěžovatelem uplatněný nárok s odůvodněním, že neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke klíčovým otázkám (srov. dále), nespatřuje zdejší soud na tomto závěru nic, co by vytvářelo prostor pro jeho případný kasační zásah.
13. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, mezi účastníky řízení zůstalo sporným, zda je obraz odcizený dne 19. 5. 2009 z vlastnictví otce S. Bermannové skutečně obrazem, který stěžovatel zakoupil dne 24. 3. 2010 od žalovaného. Pokud by tomu tak bylo, vlastnicí obrazu by byla právě S. Bermannová, což by současně odůvodňovalo závěr o neplatnosti kupní smlouvy mezi stěžovatelem a žalovaným.
14. Obecné soudy postupovaly v nyní posuzovaném řízení v souladu se zásadou projednací a vycházely ze skutkového stavu, jak byl zjištěn na základě provedení účastníky navržených důkazů. Není tedy pravdou, že by shora zmíněná "hypotéza" dvou obrazů byla vnesena do řízení z iniciativy soudu, když takto učiněný skutkový závěr je bezprostředním následkem procesního postupu účastníků a provedeného dokazování. Obvodní soud totiž vycházel v rámci hodnocení skutkového stavu z důkazů, jež předkládal žalovaný, z nichž se přitom podává, že u obrazu, který prodal stěžovateli, byla prokázána řada oprávněných vlastníků, a to zpětně až do roku 2005 (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 65), tj. do doby, kdy se obraz, který stěžovatel považuje za totožný, prokazatelně nacházel v domácnosti otce S. Bermannové. Zpochybňoval-li snad stěžovatel takto předestřenou linii převodů obrazu, jíž žalovaný prokazoval své oprávněné vlastnictví, jedná se spíše jen o spekulativní argument. Nelze přehlédnout, že tento závěr vyplývá ze svědeckých výpovědí, o jejichž pravdivosti obecné soudy neměly důvod pochybovat.
15. Na straně druhé stěžovatel prokazoval totožnost odcizeného obrazu a obrazu zakoupeného od žalovaného pouze svědectvím S. Bermannové, které byl obraz vydán na základě dohody se stěžovatelem, jež byla schválena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2013, č. j. 28 C 163/201-60 (srov. rozsudek městského soudu, bod 8), dále fotografiemi odcizeného obrazu a výpověďmi, které se ovšem vyjadřovaly toliko k obrazu na fotografii (srov. rozsudek městského soudu, bod 36). Obecné soudy též vzaly v potaz, že v řízení nebyl předložen nabývací titul k tomuto odcizenému obrazu (srov. rozsudek městského soudu, tamtéž). Závěr o totožnosti obrazů, resp. o tom, že by vlastnicí obrazu, který stěžovatel zakoupil od žalovaného, byla S. Bermannová, navíc nevyplýval ani z dalších důkazů (podstatným se jeví rovněž fakt, že stěžovatel navrhoval k prokázání identity obrazů znalecký posudek, posléze však od něj ustoupil, byť byl v řízení řádně poučen o procesních následcích neprokázání této rozhodné skutečnosti - srov. rozsudek obvodního soudu, bod 65; rozsudek městského soudu, bod 37).
16. Jestliže tedy obecné soudy za této procesní situace dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že by odcizený obraz na straně jedné a obraz jím zakoupený na straně druhé byly totožné, resp. neprokázal, že nabyl obraz od nevlastníka, když naopak považovaly za prokázané, že žalovaný byl oprávněným vlastníkem, nejedná se dle Ústavního soudu o závěr, v jehož základu by bylo možné spatřovat shora naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, jenž jedině by však byl způsobilý založit důvodnost uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu. Na uvedeném konstatování nemůže nic změnit ani případný dílčí nedostatek dokazování, na nějž upozorňuje stěžovatel (související s rozměry obrazu), a to již proto, že i pro obvodní soud měla tato okolnost spíše podpůrný význam; městský soud ostatně tento aspekt nebral v potaz, když obdobně jako obvodní soud zdůraznil, že teze o existenci pouze jediného obrazu byla - kromě shora zmíněné linie převodů obrazu zakoupeného stěžovatelem - významně zpochybněna rovněž rozdílným označením na zadní straně obrazu - (srov. rozsudek městského soudu, bod 36).
17. Ústavní soud rovněž připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na soudní ochranu neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Jak již tedy bylo řečeno, podstatou ústavní stížnosti zůstává jen polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud oprávněn a ani povolán.
18. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
20. Ústavní soud závěrem uvádí, že předmětem řízení před obecnými soudy byl právní vztah mezi stěžovatelem a žalovaným založený předmětnou kupní smlouvou. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k ústavně akceptovatelnému závěru, že žalovaný byl oprávněným vlastníkem obrazu, zdejšímu soudu nepřísluší hodnotit právní vztah, jenž vznikl mezi stěžovatelem a S. Bermannovou, která v daném řízení vystupovala jako svědkyně.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu