ECLI:CZ:US:2022:3.US.31.22.1
sp. zn. III. ÚS 31/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého nám. 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 25 Co 288/2021-111, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, a Lubomíra Čierníka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 1. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 21. 7. 2021 č. j. 35 EXE 1752/2017-51 rozhodl o zastavení exekuce vedené stěžovatelem jako soudním exekutorem na základě pověření obvodního soudu k vymožení povinnosti uložené vedlejšímu účastníkovi Lubomíru Čierníkovi (dále jen "povinný") vůči vedlejší účastnici PROFI CREDIT Czech, a.s. (dále jen "oprávněná") podle rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Jiřím Kolaříkem dne 23. 1. 2017 pod č. j. 102 Rozh 7690/2016-7 (výrok I), odložil exekuci do právní moci výroku o zastavení exekuce (výrok II), uložil oprávněné povinnost do tří dnů od právní moci usnesení uhradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok III) a nařídil jí uhradit povinnému náklady řízení (výrok IV). K zastavení exekuce obvodní soud přistoupil z důvodů, že exekuční titul byl vydán na základě neplatné rozhodčí smlouvy a samotná úvěrová smlouva, do níž byla rozhodčí doložka vtělena, byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy [§268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů] a že exekuční titul nebyl s ohledem na vadný postup rozhodce při jeho doručování vykonatelný [§268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. Při určování výše nákladů exekuce obvodní soud nevycházel z výše stěžovatelem fakticky vymoženého plnění, a to s odůvodněním, že exekuce byla od počátku vedena na základě neplatného exekučního titulu, a pokud bylo v jejím rámci cokoli vymoženo, jednalo se o plnění vymožené protiprávně. Výši odměny exekutora proto obvodní soud určil postupem dle §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekutorský tarif").
3. Proti usnesení obvodního soudu se odvolali stěžovatel, oprávněná i povinný. Stěžovatel odvoláním napadl toliko výrok o nákladech exekuce (výrok III), a to z důvodu, že přiznaná výše nákladů nezohledňuje skutečnost, že stěžovatel pro oprávněnou již dříve vymohl celkem 186 399,33 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve všech výrocích s výjimkou výroku IV, který změnil tak, že navýšil částku náhrady nákladů řízení povinného, a dále rozhodl o povinnosti oprávněné nahradit povinnému náklady odvolacího řízení. Ohledně nákladů exekuce městský soud uvedl, že k okamžiku podání exekučního návrhu již z judikatury Ústavního soudu vyplývaly závěry o nezpůsobilosti předmětného exekučního titulu, a obvodní soud proto postupoval správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud za základ pro určení výše odměny exekutora považoval nulovou výši vymoženého plnění.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel městskému soudu vytýká nesprávnou aplikaci kogentních ustanovení o odměňování exekutorů; ta přitom zabezpečují mimo jiné exekutorovu nezávislost, jež je základním předpokladem pro nestranný výkon exekuční činnosti. Konkrétně měl městský soud opomenout existenci ustanovení §11 odst. 3 exekutorského tarifu, dle něhož v situaci, kdy soud rozhodne o zastavení exekuce, avšak exekutor již předtím vymohl část plnění, náleží exekutorovi odměna stanovená z výše vymožené části pohledávky. Stěžovatel dále argumentuje, že městský soud svůj závěr stran výše nákladů exekuce nedostatečně odůvodnil, neboť pouze odkázal na judikaturu vrcholných soudů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím městského soudu a rozhodnutím obvodního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení ústavní konformitu řešení otázky výše nákladů exekuce, jež obecné soudy opřely o závěr, že s ohledem na nezpůsobilost exekučního titulu nelze v posuzovaném případě uvažovat o vymoženém plnění ve smyslu exekučních předpisů, a proto je základem pro určení odměny exekutora nulová výše vymoženého plnění.
10. Nutno podotknout, že o shodných či velmi podobných ústavních stížnostech stěžovatele rozhodoval Ústavní soud opakovaně (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 3258/21, usnesení ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1257/21, usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 48/21, usnesení ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 3300/20, usnesení ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 3053/20, usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3050/20, usnesení ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 615/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz); stěžovatelem namítaná pochybení obecných soudů však neshledal. Jelikož v projednávané věci Ústavní soud nespatřuje existenci jakýchkoli okolností, jež by odůvodňovaly přijetí odchylného závěru, lze na tato rozhodnutí odkázat.
11. V posuzovaném případě Ústavní soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že z napadeného usnesení městského soudu je dostatečně patrno, proč nebyl aplikován §11 odst. 3 exekutorského tarifu, jak stěžovatel požadoval. Rozporovanou interpretaci podústavního práva městským soudem tak lze považovat za ústavně konformní, resp. za nikoli svévolnou nebo neodůvodněnou, příčící se pravidlům logiky či přepjatě formalistickou, eventuálně za vybočující z obecných principů spravedlnosti.
12. Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu