ECLI:CZ:US:2022:3.US.3111.21.1
sp. zn. III. ÚS 3111/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Baumruka, zastoupeného Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem sídlem Děčínská 361/7, Česká Lípa, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2021, č. j. 3 As 405/2019-41, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2019, č. j. 59 A 31/2018-84, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozsudků správních soudů, a to pro porušení čl. 11 odst. 3, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2017, č. j. MUZ/3483/2017, Městský úřad Z., odbor výstavby (dále jen "stavební úřad"), nenařídil odstranění stavby vodovodní přípojky na blíže specifikovaných pozemcích. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 6. 2. 2018, č. j. OÚPSŘ 319/2017-330-rozh. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost, kterou stěžovatel proti napadenému rozsudku krajského soudu podal, Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (dále jen "napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu").
II.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se jako vlastník zemědělské usedlosti více než 19 let domáhá před orgány veřejné moci vyřešení situace vodovodní přípojky k jeho nemovitosti, která byla odstřižena od veřejné vodovodní přípojky. V řízení před stavebním úřadem se domáhal odstranění stavby vodovodní přípojky, na kterou bylo stavebníkovi vydáno stavební povolení s tím, že vodovodní přípojka povede nezávisle na vodovodní přípojce původní. Stavebník však ve skutečnosti žádnou novou stavbu nerealizoval, ale z podstatné části využil ("přepojil") původní vodovodní přípojku, čímž došlo k znemožnění odběru vody stěžovatelem. Uvedeným se podle stěžovatele Nejvyšší správní soud nezabýval dostatečně. V této souvislosti stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že neprovedl navržený důkaz k neexistenci samostatného provedení vodovodní přípojky na předmětných pozemcích, kde se podle stěžovatele nachází pouze kryt na pokládku optických kabelů. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, neboť nebylo prověřeno, zda stavebník stavbu vůbec realizoval. Podle stěžovatele k žádné nové stavební činnosti stavebníka nedošlo, nýbrž došlo pouze k "přepojení" vodovodní přípojky, tedy k zásahu stavebníka, který má být odstraněn.
III.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
6. Interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
7. Nejvyšší správní soud k argumentaci stěžovatele - podle které má být rozhodnuto o odstranění fakticky nerealizované části vodovodní přípojky, neboť tato neexistující (domnělá) stavba je v rozporu s vydaným stavebním povolením - konstatoval, že postrádá jakoukoli logiku, neboť nelze odstraňovat stavbu (část stavby), která fyzicky neexistuje. K tomu Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že předmětem posuzovaného řízení o odstranění stavby bylo posouzení otázky, zda předmětná stavba (či její části) vznikla v souladu s vydaným stavebním povolením, respektive zda k jejímu provedení bylo stavební povolení vůbec potřeba. Bez jakéhokoliv významu pro toto řízení naopak bylo, zda a jakým způsobem je stěžovatel schopen zajistit si dodávky pitné vody do své nemovitosti. Proto námitky stěžovatele ohledně zásahu do původní vodovodní přípojky, jehož důsledkem má být odnětí možnosti zásobování stěžovatelovy nemovitosti pitnou vodou jejím prostřednictvím, shledal Nejvyšší správní soud bezpředmětnými.
8. Ze shora uvedeného je zřejmé, že navzdory přesvědčení stěžovatele se Nejvyšší správní soud jeho argumentací, týkající se "přepojení" původní vodovodní přípojky, resp. znemožnění odběru vody, odpovídajícím způsobem zabýval a dospěl k závěru, že uvedené nebylo a nemohlo být předmětem posuzovaného řízení o odstranění stavby. Stěžovatel tak v této části ústavní stížnosti pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již Nejvyšší správní soud náležitě vypořádal. Danou argumentaci Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jeho úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými.
9. Nad rámec uvedeného závěru o předmětu řízení o odstranění stavby Ústavní soud dodává, že nepřehlédl vyjádření vedlejšího účastníka ke kasační stížnosti stěžovatele, ve kterém připomněl, že "jádro celé záležitosti spočívá v ukončení dodávky pitné vody do nemovitosti stěžovatele. Tato nemovitost byla dříve napojena na vnitřní rozvod vody státního statku Z. (respektive jeho právních předchůdců a nástupců). Po zrušení smlouvy o dodávkách pitné vody mezi právním nástupcem tohoto statku a dodavatelem vody si museli majitelé nemovitostí napojených na tento vnitřní rozvod vybudovat vlastní vodovodní přípojky. S tímto stavem se však stěžovatel nikdy nesmířil a domáhal se stejného způsobu zásobování vodou jako v minulosti" (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 15.).
10. Jakkoliv Ústavní soud vnímá, že v řízení o odstranění stavby docházelo opakovaně k rušení dříve vydaných rozhodnutí a řízení bylo i z tohoto důvodu vedeno dlouhou dobu, uvedené nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci ve vztahu k posouzení výsledného správního rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, a které bylo předmětem přezkumu před správními soudy. Na výše uvedeném závěru Ústavního soudu nemůže nic změnit konečně ani námitka stěžovatele, že nebylo prověřeno, zda stavebník stavbu vůbec realizoval, neboť pro výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu k předmětu řízení o odstranění stavby nejde o otázku podstatnou, jak Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 21.).
11. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu