ECLI:CZ:US:2022:3.US.3144.21.1
sp. zn. III. ÚS 3144/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. L., t. č. ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 48 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími byl podle stěžovatele též porušen princip právní jistoty, legitimního očekávání a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Orgány činné v trestním řízení totiž v případě stěžovatele údajně nedostatečně prokázaly naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, kdy nebylo rovněž prokázáno, že stěžovatel tuto trestnou činnost páchal v rámci organizované zločinecké skupiny. Obecné soudy pak ve věci stěžovatele neadekvátně hodnotily provedené důkazy, z nichž vyvodily absurdní závěry. Stěžovatel sice připouští, že si vypěstoval několik rostlinek konopí, nicméně za jím reálně spáchanou trestnou činnost mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §283 odst. 4 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věci (mobilních telefonů včetně SIM karet a tabletu). Rovněž bylo rozhodnuto o zabrání blíže specifikovaných věcí zjištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor.
4. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění v rámci organizované zločinecké skupiny nakupovali nemovitosti či sjednávali jejich nájem, nakupovali stroje a zařízení, zakládali obchodní společnosti, aby mohli na různých místech v České republice za účelem dosažení zisku a bez příslušného povolení pěstovat v tzv. indoor pěstírnách rostliny konopí za účelem získání marihuany. Sazenice konopí, včetně určitého množství kokainu, si přitom opatřili v zahraničí. Jako trestný čin krádeže obecné soudy kvalifikovaly neoprávněný odběr elektrické energie v indoorových pěstírnách a jako trestný čin poškození cizí věci kvalifikovaly znehodnocení vybavení nemovitostí, jež měli obvinění v nájmu za účelem provozu uvedených indoorových pěstíren.
5. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali obvinění i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však ústavní stížností napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli odvolání zamítl (zamítl též odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele). V řízení před městským soudem totiž nebyly zjištěny takové vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů o vině a trestu. Byly dodrženy obecné zásady, které mají zajistit provedení řádného zákonného procesu, tj. byla respektována veřejnost řízení, obžalovaní byli přítomni jednání, bylo zajištěno jejich právo na obhajobu a u obžalovaných neovládajících český jazyk byla zajištěna pomoc tlumočníka. Obžalovaní byli seznámeni s povahou a důvody obvinění, od počátku řízení měli obhájce a byla jim zajištěna možnost přípravy obhajoby. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že obžalovaní měli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. Městský soud přitom při svém rozhodování vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozsudek městského soudu je podle vrchního soudu velmi podrobný a lze z něj zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Nadto převážná většina námitek uvedených v podaných odvoláních obžalovaných - stěžovatele nevyjímaje - již byla uplatněna před městským soudem, a ten se s touto obhajobou přiměřeným způsobem vypořádal.
6. Následná dovolání obviněných (včetně stěžovatele) byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon, a dílem proto, že uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění podrobného usnesení Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že nelze konstatovat, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná, rozporuplná, nelogická či nepřezkoumatelná nebo že by tato jejich rozhodnutí odporovala základním principům trestního řízení. Oba soudy se naopak podle Nejvyššího soudu v posuzované věci náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a věnovaly rovněž náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, kdy Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, podle Nejvyššího soudu zcela korespondují s provedenými důkazy a není pochyb o tom, že obvinění spáchali jim přisouzenou trestnou činnost.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích již dostatečně vypořádaly. To se týká již námitky stěžovatele o tom, že ve skutkové větě výrokové části rozsudku městského soudu nejsou podle stěžovatele dostatečně popsány znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. K této námitce stěžovatele (ale i dalších obviněných) se v rozsudku vyjádřil již vrchní soud tak, že organizovaná zločinecká skupina byla v daném případě minimálně dvouvrstvá (srov. k tomu bod 317 odůvodnění). K rozdělení rolí pro jednotlivé spoluobviněné ve skutkové větě výrokové části rozsudku městského soudu se pak výslovně vyjádřil Nejvyšší soud v odstavci 188 odůvodnění usnesení, když tam uvedené závěry přiměřeně vztáhl i na stěžovatele. Ústavní soud tato východiska obecných soudů považuje za ústavněprávně plně akceptovatelná a pro stručnost na ně proto odkazuje. Ostatně to, že pohyb stěžovatele byl zachycen na mnoha místech (srov. k tomu dále), kde byla shora popsaná trestná činnost páchána, jeho účast na organizované zločinecké skupině jen potvrzuje, a proto nelze souhlasit ani s jeho názorem, že aplikace skutkové podstaty spojené právě s organizovanou zločineckou skupinou je v jeho případě nepřiměřená.
11. Pokud obecné soudy na základě podkladů znaleckého zkoumání vyšly z toho, že obvinění k utajené komunikaci používali jinak běžně dostupné telefony tov. zn. Blackberry, do nichž nainstalovali speciální aplikaci umožňující šifrovanou komunikaci, pak vzhledem ke kontextu všech ostatních zjištění není nepřiměřené, že aspekt participace na šifrované komunikaci obecné soudy vztáhly i na stěžovatele, byť v jeho telefonu Blackberry patřičná aplikace v době zkoumání telefonu znalcem již nainstalována nebyla. Pohyb stěžovatele po pěstírnách pak byl i podle Ústavního soudu spolehlivě prokázán jednak přihlášením stěžovatelova telefonu do mobilní sítě, jednak řadou biologických stop stěžovatele nalezených na těchto místech (biologické stopy na lahvi od piva, nedopalky cigaret, otisky prstů stěžovatele na některých věcech atp.). Stěžovateli lze samozřejmě přisvědčit v tom, že například nález nedopalku cigarety sám o sobě nic neznamená (nevypovídá například o podílu stěžovatelé na trestné činnosti), nicméně podle Ústavního soudu jsou stěžovatelova vysvětlení, že se třeba v bytech, kde se pěstírny nacházely, vyskytoval proto, aby si tam přepral prádlo, nebo aby tam vyfotil dokumenty pro svého známého, zvláště v kontextu ostatních zjištění nepříliš věrohodná.
12. Je-li možné podle Ústavního soudu spolehlivě a spravedlivě vycházet z toho, že stěžovatel páchal uvedenou trestnou činnost v rámci organizované zločinecké skupiny, pak rozsah trestné činnosti, na níž se stěžovatel podílel, nelze omezovat jen na to, že v bytě, kde byl stěžovatel zadržen, se nacházelo pouze několik podomácku pěstovaných rostlin konopí s obsahem aktivní látky do 10 g, z nichž by stěžovatel podle vlastního tvrzení v ústavní stížnosti mohl získat prospěch maximálně většího rozsahu ve smyslu §138 tr. zákoníku. Naopak Ústavní soud souhlasí s tím, že ve stěžovatelově případě je nutné uvažovat o prospěchu z trestné činnosti v rámci veškerého zajištěného materiálu, z něhož by bylo možno získat aktivní látku, od níž se závažnost trestné činnosti odvozuje. Přitom i stěžovatel v ústavní stížnosti spojuje trestnou činnost, na níž se podílel, s prospěchem velkého rozsahu, tedy s částkou nejméně 10 mil. Kč. Od této skutečnosti je pak ovšem nutno odvodit výši stěžovateli uloženého trestu odnětí svobody.
13. Nemá-li přitom Ústavní soud pochyb o tom, že se stěžovatel na výše popsané trestné činnosti podílel v rámci organizované zločinecké skupiny, nejeví se ani nepřiměřeným, byl-li stěžovatel uznán vinným též trestným činem poškození cizí věci, tedy zejména vybavení bytů, v nichž se pěstírny nacházely, a ve kterých se stěžovatel i s ohledem na zanechané biologické stopy vyskytoval. I v tomto rozsahu trestné činností tak byla stěžovateli podle názoru Ústavního soudu prokázána vina a naopak nebyla porušena zásada presumpce neviny, jak se stěžovatel domnívá. Polehčujícími okolnostmi i ve vztahu ke stěžovateli se pak - tedy zejména, že se jedná o osobu na území České republiky doposud neodsouzenou za žádný trestný čin - podrobně zabýval zejména městský soud na straně 208 odůvodnění svého rozsudku a Ústavní soud na východiska tam uvedená opět pro stručnost jen odkazuje.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obecných soudů ohledně spáchání stěžovateli za vinu kladených trestných činů (včetně naplnění jejich objektivních a subjektivních stránek) shledal jako ústavně souladné a rovněž výše uloženého trestu je zcela akceptovatelná. Ústavní soud by přitom do rozhodnutí soudů o výši uloženého trestu mohl zasáhnout jen tehdy, byla-li by tato zjevně excesivní. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl a stěžovatel v ústavní stížnosti pro podpoření opačného závěru ani nepodává přesvědčivou argumentaci.
15. Napadenými rozhodnutími proto nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu