ECLI:CZ:US:2022:3.US.3151.22.1
sp. zn. III. ÚS 3151/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Michalem Švecem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - jih, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 11. 9. 2019, č. j. KRPS-323398-113/TČ-2018-011481-LUŇ, usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. ZN 3436/2018, a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 9. 2022, č. j. 2 KZN 278/2019-94, za účasti Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - jih, Oddělení hospodářské kriminality, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Krajského státního zastupitelství v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2022, která částečně (viz dále) splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá na Ústavnímu soudu, aby zrušil shora specifikovaná rozhodnutí Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - jih, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ (dále jen "dozorový státní zástupce") a Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "dohledové státní zastupitelství"), neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 1 Listiny a podle čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť orgány činné v trestním řízení se nezabývaly oznamovanými skutečnostmi a nehodnotily předložené důkazy tak, jak jim ukládá §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku toho nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který vyžaduje §2 odst. 5 trestního řádu.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka dne 8. 10. 2018 podala trestní oznámení na pana S. K. (dále jen "prověřovaný") pro podezření ze spáchání trestných činů zpronevěry podle §206 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), neoprávněného užívání cizí věci podle §207 trestního zákoníku, podvodu podle §209 trestního zákoníku, legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 trestního zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 trestního zákoníku, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku a neoprávněného podnikání podle §253 trestního zákoníku, a to v souvislosti se správou nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky v letech 2009-2018.
3. Policejní orgán usnesením ze dne 6. 3. 2019, č. j. KŘPS-323398-63/TČ-2018-0 11481-LUŇ, odložil věc podle §159a odst. 1 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, na jejímž podkladě dozorový státní zástupce usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. ZN 3436/2018, toto usnesení policejního orgánu zrušil a uložil mu nadále prověřovat skutečnosti, které ve svém usnesení označil. Stěžovatelka v průběhu roku 2019 dvakrát své trestní oznámení doplnila, avšak policejní orgán usnesením ze dne 11. 9. 2019, č. j. KRPS-323398-113/TČ-2018-011481-LUŇ, napadeným nynější ústavní stížností, opět věc odložil. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení policejního orgánu zamítl dozorový státní zástupce usnesením ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. ZN 3436/2018, napadeným nynější ústavní stížností. Stěžovatelka s tímto postupem dozorového státního zástupce nesouhlasila, a tak proti němu podala podnět k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), který dohledové státní zastupitelství neshledalo důvodným, o čemž stěžovatelku vyrozumělo přípisem ze dne 6. 1. 2020, č. j. 2 KZN 278/019-13.
4. Stěžovatelka dne 8. 7. 2020 zaslala policejnímu orgánu nové podání, jímž jej upozornila na nové skutečnosti a důkazy, které zjistila a které podle jejího názoru potvrzovaly, že se prověřovaný mohl některého z výše uvedených trestných činů dopustit, avšak policejní orgán ani tyto nové podněty nepovažoval za důvodné. Stěžovatelka proto zaslala Policejnímu prezidiu Policie České republiky podnět k přezkoumání pracovní činnosti Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jenž Policejní prezidium Policie České republiky přeposlalo dozorovému státnímu zástupci. Ten přípisem ze dne 12. 8. 2020, č. j. ZN 3436/2018-99, vyrozuměl stěžovatelku, že jde o opakovaný podnět, který bude bez dalšího založen. Stěžovatelka proti tomuto postupu podala podnět k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství k dohledovému státnímu zastupitelství, které stěžovatelku dne 6. 10. 2020 pod č. j. 2 KZN 278/2019-36 vyrozumělo, že tento podnět neshledalo důvodným.
5. Dne 24. 8. 2020 stěžovatelka podala policejnímu orgánu další oznámení o nově vzniklých skutečnostech, avšak policejní orgán je, aniž se jím věcně zabýval, postoupil dozorovému státnímu zástupci, který stěžovatelce dne 29. 10. 2020 přípisem pod č. j. ZN 3436/2018-111 sdělil, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by opravňovaly orgány činné v trestním řízení zahájit proti komukoliv trestní stíhání. Stěžovatelka proti tomuto postupu brojila dalším podnětem k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, který dohledové státní zastupitelství opět neshledalo důvodným, o čemž stěžovatelku informovalo vyrozuměním ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 KZN 278/2019-56.
6. Dne 9. 5. 2022 podala stěžovatelka k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze nové trestní oznámení, v němž uváděla skutečnosti a důkazy nasvědčující podle jejího názoru závěru, že poškozený se mohl dopustit trestných činů podle §206 trestního zákoníku a podle §240 trestního zákoníku, jimiž se dle jejího názoru do té doby orgány činné v trestním řízení nezabývaly. Toto nové trestní oznámení bylo postoupeno dozorovému státnímu zástupci, který je založil jako zjevně nedůvodné, o čemž stěžovatelku zpravil přípisem ze dne 13. 6. 2022, č. j. ZN 3436/2018-131. Jelikož stěžovatelka s tímto postupem nebyla spokojena, adresovala dohledovému státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, který dohledové státní zastupitelství neshledalo důvodným, o čemž stěžovatelku vyrozumělo přípisem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 2 KZN 278/2019-94, proti němuž směřuje nynější ústavní stížnost.
III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje předchozí procesní vývoj, následně dospívá k závěru, že jsou splněny procesní předpoklady k podání ústavní stížnosti, a pokračuje uvedením důvodů své ústavní stížnosti. Stěžovatelka má za to, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla vyprázdněna sama podstata jejího práva na soudní a jinou ochranu, jehož součástí je dle jejího názoru bezesporu i trestněprávní postih pachatele. Stěžovatelka nikdy neporušila žádnou svou právní povinnost, naopak v dobé víře průběžně informovala orgány činné v trestním řízení o skutečnostech a důkazech nasvědčujících závěru, že se prověřovaný mohl dopustit trestných činů uvedených výše, přesto jí orgány činné v trestním řízení neposkytly ochranu vyžadovanou čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že se v rozporu s §2 odst. 4 trestního řádu bez dalšího spokojily s tvrzeními prověřovaného, která nekonfrontovaly s dalšími skutečnostmi, v rozporu s §2 odst. 5 trestního řádu ignorovaly mnohá zjištění a skutečnosti předložené samotnou stěžovatelkou, v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu nedospěly k závěru, že přinejmenším některé trestné činy uvedené shora spáchány byly, ačkoliv to ze zjištěných skutečností podle stěžovatelky vyplývalo, a v rozporu s §2 odst. 3 trestního řádu dozorový státní zástupce vůbec nezahájil vyšetřování prověřovaného, ačkoliv podezření ze spáchání trestných činů ze zjištěných skutečností a důkazů vyplývalo.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v souvislosti s údajnou trestnou činností prověřovaného, jak sama uvádí, podala dvě trestní oznámení, přičemž každého z nich se týká jiná procesní linie orgánů činných v trestním řízení, zakončená v posledku rozhodnutím dohledového státního zastupitelství o podnětu k výkonu dohledu podle §12c zákona o státním zastupitelství. Tímto rozhodnutím, resp. vyrozuměním o způsobu, jakým se dohledové státní zastupitelství vypořádalo s podnětem k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, pak daná dílčí procesní linie končí, neboť stěžovatelka proti němu dále nijak nebrojila, ale předkládala další procesní podání, jimiž se zabývali samostatně nejprve policejní orgán či dozorový státní zástupce a na podkladě dalších stěžovatelčiných podnětů k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství pak v konečném důsledku opět vždy dohledové státní zastupitelství.
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ve věcech ústavních stížností proti usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu je přitom podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona o státním zastupitelství posledním procesním prostředkem, který ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zákon stěžovatelům přiznává k ochraně jejich základních práv, a tedy jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)]. Každé vyrozumění dohledového státního zastupitelství o vyřízení podnětu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství tak v nynější věci představovalo samostatné zakončení jedné procesní linie, vůči němuž by za splnění dalších podmínek byla přípustná ústavní stížnost.
11. Stěžovatelka napadá v procesní linii týkající se prvního trestního oznámení pouze dvě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v materiálním slova smyslu, a to usnesení policejního orgánu ze dne 11. 9. 2019, č. j. KRPS-323398-113/TČ-2018-011481-LUŇ, a usnesení dozorového státního zástupce ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. ZN 3436/2018, aniž však napadá vyrozumění dohledového státního zástupce o vyřízení podnětu k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, kterým byla tato dílčí procesní linie ukončena, jímž je vyrozumění ze dne 6. 1. 2020, č. j. 2 KZN 278/019-13.
12. Stěžovatelka přitom zjevně tento procesní prostředek vyčerpala a vymezuje se proti němu i ve své ústavní stížnosti, tedy bylo by přepjatým formalismem považovat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou, nicméně nelze přehlédnout ani to, že předmětné vyrozumění dohledového státního zastupitelství bylo vydáno již v lednu roku 2020, čili více než rokem a půl před podáním ústavní stížnosti, přičemž stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by jí bylo toto vyrozumění doručeno až s tak značným zpožděním, že by v jeho důsledku ústavní stížnost byla v této části podána ještě ve dvouměsíční lhůtě podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v této části opožděná.
13. Ve zbývající části je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka se mýlí, má-li za to, že součástí práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 či odst. 2 Listiny je i právo na trestní stíhání konkrétní osoby. Ústavněprávní ochrana práva poškozeného na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny v trestním řízení je rozdělena v zásadě do tří rovin - na zajištění soudní ochrany při uplatnění tzv. participačních práv poškozeného (tj. umožňujících mu plnohodnotnou účast na trestním řízení) tam, kde mu reálně vznikla a kde se rozhodl jich využít [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 2820/18 ze dne 28. 5. 2019 (N 99/94 SbNU 216), nález sp. zn. III. ÚS 3439/17 ze dne 2. 4. 2019 (N 47/93 SbNU 143) či nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]; na zajištění soudní ochrany při rozhodování o adhezním nároku tam, kde byl poškozeným řádně učiněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401) či nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781)]; a na zajištění práva na účinné vyšetřování tam, kde poškozenému vzniklo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1477/20 ze dne 8. 9. 2020, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91) či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)]. V žádné z těchto rovin stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu orgány činné v trestním řízení neporušily.
15. Participační práva, jakož i právo uplatnit soukromoprávní nároky v tzv. adhezním řízení, stěžovatelce nemohla vzniknout, pokud nebylo zahájeno trestní stíhání. Participační práva se totiž nevztahují k iniciaci trestního stíhání, ale toliko k zajištění plnohodnotné účasti poškozeného v jeho průběhu, tedy až bylo-li řádně zahájeno. Stejně tak právo na uplatnění soukromoprávních nároků v tzv. adhezním řízení předpokládá již konkrétní osobu, vůči níž je možno takový nárok vymáhat, jíž je osoba obviněného.
16. Jakkoliv je tak možno tyto nároky uplatnit ještě před zahájením trestního stíhání, existence tohoto práva je podmíněna následným zahájením trestního stíhání a řádným pokračováním v něm. Ani jedna z těchto skupin práv tedy poškozenému nevytváří nárok na trestní stíhání konkrétní osoby pro konkrétní skutek, naopak je jejich vznik a uplatnění podmíněno tím, že orgány činné v trestním řízení samy v souladu se svými povinnostmi, jejichž plnění nepřísluší poškozenému přezkoumávat, takové trestní stíhání zahájí.
17. Jedinou rovinou, v níž může Ústavní soud nynější věc posoudit, je tedy právo na soudní ochranu ve vztahu k tzv. právu na účinné vyšetřování. Toto právo však nenáleží každému poškozenému, ale vzniká pouze v těch případech, v nichž měl vůči poškozenému být spáchán trestný čin, který představuje současně závažné porušení některého z těch nejvýznamnějších základních lidských práv a svobod, která vymezuje ve své rozhodovací praxi Evropský soud pro lidská práva a v návaznosti na něj i Ústavní soud. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by právě její právo na účinné vyšetřování mělo v nynější věci být porušeno a neuvádí ani žádné konkrétní důvody, proč by jí toto právo vůbec mělo vzniknout.
18. Naopak, stěžovatelka toliko odkazuje na své právo na soudní a jinou ochranu ve spojení se zákazem diskriminace, přičemž porušení těchto práv nedovozuje z porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody, ve vztahu k němuž rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu existenci práva na účinné vyšetřování dovodila, ale toliko z porušení ustanovení trestního řádu, tedy podústavního procesního předpisu. Její ústavní stížnost je tedy pouze polemikou s postupem orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich procesních povinností zakotvených v trestním řádu, které by automaticky per se neznamenalo porušení stěžovatelčina práva na soudní a jinou ochranu ani tehdy, kdyby se orgány činné v trestním řízení skutečně těmto povinnostem zprotivily.
19. Pokud tedy stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu konkrétní argumentaci, proč by tímto údajným porušením povinností podle podústavního procesního předpisu orgány činnými v trestním řízení mělo současně dojít k porušení některého jejího hmotněprávního ústavně zaručeného základního práva vybaveného v procesní rovině pozitivním závazkem státu provést při podezření, že bylo porušeno trestným činem, tzv. účinné vyšetřování jako terminus technicus ochrany lidských práv, musel by Ústavní soud, aby se touto námitkou vůbec mohl věcně zabývat, v tomto směru kompletně stěžovatelčinu argumentaci vytvořit. Tím by se dostal do situace, kdy by posuzoval důvodnost námitek, které sám vymyslel, čímž by se zpronevěřil svému postavení nestranného a nezávislého orgánu ochrany ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022).
20. Vlastní obsah námitek proti postupu orgánů činných v trestním řízení zakončenému napadeným vyrozuměním dohledového státního zastupitelství pak nevyvolává v ústavněprávní rovině a priori žádnou pochybnost, neboť stěžovatelka pouze vyjadřuje svou subjektivní nespokojenost s tím, jaký význam orgány činné v trestním řízení přisoudily jí uváděným skutečnostem a důkazům, nesouhlasí s tím, že na jejich podkladě nezahájily trestní stíhání prověřovaného a domáhá se jejich nového samostatného přezkumu Ústavním soudem. Takové námitky však porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody samy o sobě neodpovídají.
V. Závěr
21. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná, neboť posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v procesní linii týkající se prvního stěžovatelčina trestního oznámení bylo vyrozumění dohledového státního zastupitelství ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 KZN 278/2019-56, které bylo vydáno více než rok a půl před podáním ústavní stížnosti. V této části tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
22. Co do napadeného vyrozumění dohledového státního zastupitelství ze dne 16. 9. 2022, č. j. 2 KZN 278/2019-94, pak Ústavní soud neshledal nic, co by v mezích námitek stěžovatelky svědčilo o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a žádné flagrantní porušení takového práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu