ECLI:CZ:US:2022:3.US.3154.21.1
sp. zn. III. ÚS 3154/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Nádherného, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 22 Cdo 695/2021-170, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2020 č. j. 18 Co 269/2020-139 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. června 2020 č. j. 70 C 163/2019-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba Evy Nadherny (dále jako "žalobkyně"), zemřelé dne 31. 10. 2021, na určení, že žalovaný vedlejší účastník není vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 tam specifikovaného pozemku (I. výrok); zamítnuta byla též žaloba na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se právních jednání i procesních úkonů směřujících k zápisu svého vlastnického práva k pozemku (II. výrok) a žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (III. výrok). Obvodní soud zjistil, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice sporné 1/2 pozemku a že zápis jejího vlastnického práva je zpochybňován vedlejším účastníkem s odvoláním na rozhodnutí odboru výstavby Obvodního národního výboru v Praze 4 - Nuslích ze dne 22. 11. 1966 o vyvlastnění. Soud shledal, že žalobkyně nemá na požadovaném negativním určení naléhavý právní zájem, neboť vydáním rozhodnutí by se její právní postavení nijak nezměnilo; určení, že vedlejší účastník není vlastníkem pozemku, není způsobilé odstranit situaci, kdy je vlastnické právo žalobkyně zpochybňováno. Pozitivní určení by naopak její vlastnické právo ke dni vydání rozhodnutí závazným způsobem deklarovalo, a řešilo by tudíž do té doby sporné vlastnické vztahy mezi účastníky. Soud žalobkyni poučil o možnosti domáhat se určení svého vlastnictví, ta však možnosti navrhnout změnu žaloby nevyužila. K návrhu, aby se vedlejší účastník zdržel jednání i procesních úkonů směřujících k zápisu svého vlastnického práva, soud uzavřel, že jednání vedlejšího účastníka, které spočívá ve využití procesních prostředků k prosazení svého názoru, nelze podřadit pod pojem rušení pokojného výkonu vlastnického práva zůstavitelky.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
4. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné (I. výrok) a uložil jí nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok), neboť dospěl k závěru, že městský soud vyřešil nastolené právní otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyjmenovává právní otázky, které byly předloženy Nejvyššímu soudu s tím, že v jeho judikatuře nebyly doposud vyřešeny, a každou z nich doprovází podrobnější argumentací. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, resp. i nižších soudů o nedostatku naléhavého právního zájmu na "negativním" určení vlastnického práva, když trvá na tom, že určení, že vedlejší účastník není vlastníkem předmětného pozemku, by k ochraně jeho práv plně postačilo, neboť by vedlejšímu účastníkovi již do budoucna zamezilo zpochybňovat vlastnické právo v katastru nemovitostí zapsaného vlastníka (žalobkyně, resp. stěžovatele). Naproti tomu požadavek, aby stěžovatel podal žalobu na určení svého vlastnického práva, je zcela neodůvodnitelný. Takovýmto postupem by jeho vlastnickému právu byla odejmuta ochrana, neboť by byl v řízení povinen prokazovat okolnosti nabytí a trvání vlastnického práva k předmětnému pozemku, k jehož vzniku došlo před desítkami let. Skutečnost, že stěžovatel je jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí již zapsán, navíc podle jeho názoru vylučuje, aby mohla být jeho případná žaloba na "pozitivní" určení vlastnického práva vůbec úspěšná; takovýmto rozhodnutím soudu by nadto nebylo vedlejšímu účastníkovi nijak zabráněno v tom, aby pokračoval v rušení stěžovatelových práv.
6. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil "Pokyn klienta k postupu v probíhajících soudních řízeních zůstavitelky" (tj. žalobkyně - pozn. Ústavního soudu), v němž "jako výlučný dědic po zůstavitelce" udělil právnímu zástupci pokyn mimo jiné k tomu, aby vyrozuměl příslušné soudy o záměru stěžovatele pokračovat v soudních řízeních zůstavitelky a aby podal v nynějším řízení ústavní stížnost, když její podání bylo zůstavitelčiným výslovným přáním. Rovněž v plné moci udělené právnímu zástupci k podání ústavní stížnosti a k zastupování v řízení před Ústavním soudem se stěžovatel označuje jako "jediný dědic ze zákona po zůstavitelce".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Žalobkyně, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, zemřela dne 31. 10. 2021. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě stěžovatelem, jenž je podle svého tvrzení právním nástupcem žalobkyně.
9. Ze sdělení stěžovatelova právního zástupce se podává, že stěžovateli jako jedinému žijícímu synovci žalobkyně svědčí zákonná posloupnost podle §1637 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Současně však probíhá dědické řízení v Rakouské republice u Okresního soudu v Halleinu (sp. zn. 35 A 312/21k), přičemž žalobkyně zanechala platnou závěť, v níž ustanovila dědicem Markuse Siegfrieda Truneze.
10. Ústavní soud nicméně s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nepovažoval za nezbytné vyčkávat se svým rozhodnutím na skončení probíhajícího dědického řízení. Zjištění, kdo je skutečně právním nástupcem žalobkyně (a na koho tedy přešlo vlastnické právo k předmětné 1/2 pozemku), by totiž nebylo způsobilé přivodit odlišný výsledek tohoto řízení.
11. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel (resp. žalobkyně) vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
14. Nebylo možno přehlédnout, že ústavní stížnost je de facto přepisem vybraných pasáží dovolání žalobkyně (stěžovatel ho přiložil k ústavní stížnosti, a Ústavní soud se s ním proto seznámil), často pouze s tím rozdílem, že slova "nalézací soudy" či "soud prvního stupně" a "odvolací soud" jsou v nynější stěžovatelově argumentaci nahrazena slovem "dovolací soud" atp. Ačkoliv se tedy stěžovatel snaží své výtky formulovat tak, jakoby směřovaly především vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve skutečnosti proti jeho konkrétním závěrům zásadněji nebrojí. Za situace, kdy stěžovatel v podstatě pouze opakuje již dříve uplatněné námitky proti posouzení věci nižšími soudy, aniž by patřičně reagoval na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž je vyčerpávajícím způsobem vysvětleno, proč právní názor stěžovatele (resp. žalobkyně) nemohl na rozdíl od názoru přijatého soudy obstát, považuje Ústavní soud za dostačující na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkázat.
15. Nejvyšší soud (obdobně jako i nižší soudy) podrobně zdůvodnil, proč nebyl shledán naléhavý právní zájem na určení, že vedlejší účastník není vlastníkem pozemku, a proč by naopak v případě podání žaloby na určení vlastnického práva žalobkyně naléhavý právní zájem shledán být mohl, když z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že i osoba, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitosti, má naléhavý právní zájem na určení existence tohoto práva proti žalovanému, který její právo popírá a tvrdí, že vlastníkem je on (srov. zejména str. 3 a 4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Brání-li se stěžovatel tím, že v případě nutnosti podat žalobu na určení vlastnického práva by byl nepřiměřeně zatížen, když by musel tvrdit a prokazovat nabytí vlastnického práva, k němuž došlo již před řadou let, jakož i jeho trvání, postačí uvést, že i na tuto námitku bylo v řízení dostatečně reagováno, když Nejvyšší soud správně uvedl, že povinnost tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí a označit důkazy k prokázání těchto tvrzení účastníka řízení tíží bez ohledu na to, čeho konkrétně se v řízení domáhá, tedy v posuzované věci bez ohledu na to, zda požaduje "negativní" určení vlastnického práva vedlejšího účastníka, či naopak "pozitivní" určení svého vlastnického práva (viz str. 5 a 6 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
16. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu