ECLI:CZ:US:2022:3.US.3169.21.1
sp. zn. III. ÚS 3169/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. I., t. č. ve VTOS ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 48 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kdy tuto trestnou činnost páchali v rámci účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Za to byl stěžovateli podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest ve výměře deseti celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 750 Kč, tj. celkem 57 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli uložen rovněž trest propadnutí věci (mobilního telefonu včetně SIM karty). Dále bylo tímto rozsudkem městského soudu rozhodnuto o zabrání v něm blíže specifikovaných věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor.
3. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění - včetně stěžovatele - v rámci organizované zločinecké skupiny nakupovali nemovitosti či sjednávali jejich nájem, nakupovali stroje a zařízení, zakládali obchodní společnosti, aby mohli na různých místech v České republice za účelem dosažení zisku a bez příslušného povolení pěstovat v tzv. indoor pěstírnách rostliny konopí za účelem získání marihuany. Sazenice konopí, včetně určitého množství kokainu, si přitom opatřili v zahraničí.
4. Proti shora uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel (jakož i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze) odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však ústavní stížností napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli odvolání zamítl. V řízení před městským soudem totiž nebyly podle vrchního soudu ve vztahu ke stěžovateli a některým dalším obžalovaným zjištěny takové vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů o vině a trestu. Byly dodrženy obecné zásady, které mají zajistit provedení řádného zákonného procesu, tj. byla respektována veřejnost řízení, obžalovaní se účastnili jednání, bylo zajištěno jejich právo na obhajobu a u obžalovaných neovládajících český jazyk byla zajištěna pomoc tlumočníka. Obžalovaní byli seznámeni s povahou a důvody obvinění, od počátku řízení měli obhájce a možnost přípravy obhajoby. Protokol o hlavním líčení poskytuje důkaz, že obžalovaní měli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. Městský soud při svém rozhodování vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozsudek městského soudu je podle vrchního soudu velmi podrobný a lze z něj zjistit, které skutečnosti vzal městský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Nadto převážná většina námitek uvedených v podaných odvoláních obžalovaných již byla uplatněna před městským soudem, a ten se s touto obhajobou přiměřeným způsobem vypořádal.
5. Následná dovolání obviněných - včetně stěžovatele - byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon, a dílem proto, že uplatněné dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění podrobného usnesení Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že nelze konstatovat, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná, rozporuplná, nelogická či nepřezkoumatelná nebo že by tato jejich rozhodnutí odporovala základním principům trestního řízení. Oba soudy se totiž v posuzované věci náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněných, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, kdy Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Skutková zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, zcela korespondují s provedenými důkazy a podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
10. V prvé řadě musí Ústavní soud poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích již řádně vypořádaly. Nadto, byť stěžovatelova ústavní stížnost obsahuje řadu blanketních odkazů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se zejména povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, respektive vypořádat se se všemi důkazy navrhovanými účastníky řízení (problematika tzv. opomenutých důkazů), jde ze strany stěžovatele o argumentaci značně obecnou, která není dostatečně myšlenkově provázána na jeho případ.
11. Je-li pak účast stěžovatele na shora popsané trestné činnosti dokazována mimo jiné i na základě odposlechů telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), kdy i v této věci stěžovatelův spoluobviněný L. H. byl souzen mimo jiné za trestnou činnost související s výrobou a s jiným nakládáním s dětskou pornografií, pročež právě v této souvislosti byly zachyceny jeho hovory se stěžovatelem týkající se shora popisované trestné činnosti, pak Ústavní soud souhlasí se závěrem obecných soudů, že byť v příkazu k odposlechu telefonického provozu L. H. je nesprávně odkazováno na závazky plynoucí České republice z Úmluvy o právech dítěte (Úmluva o právech dítěte se totiž trestáním výroby a nakládání s dětskou pornografií přímo nezabývá), jde o pochybení čistě formální, neboť existuje řada jiných mezinárodních dokumentů, které přikazují danou činnost v rámci právních řádů jednotlivých států postihovat prostředky trestního práva.
12. I když se tedy v příkazu k odposlechu telekomunikačního provozu obviněného L. H. vyskytuje odkaz na nesprávný dokument mezinárodního práva, lze souhlasit s tím, že tato chyba je zcela formální a nemá ústavněprávní relevanci. Rovněž Ústavní soud tak považuje odposlechy zachycující účast stěžovatele na shora popsané trestné činnosti za procesně použitelné. Ostatně obecné soudy se touto námitkou stěžovatele v napadených rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě zabývaly (srov. např. body 209 - 214 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 148 rozsudku vrchního soudu) a stěžovatel se proto mýlí, když tvrdí, že se s touto jeho námitkou soudy nevypořádaly. V odůvodnění napadených rozhodnutí je pak z těchto odposlechů bohatě citováno a už proto nemůže obstát blanketní tvrzení stěžovatele, že z těchto odposlechů nelze usuzovat na jeho vinu, když tyto odposlechy - jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí - detailně popisují jednotlivé kroky a podíl stěžovatele na trestné činnosti.
13. Závažnosti zjištění plynoucích z odposlechů telekomunikačního provozu si je ostatně stěžovatel sám dobře vědom; i z toho důvodu jejich potenciál prokazující zapojení stěžovatele do trestné činnosti nemůže být vyvrácen například jen tím, že stěžovatel jedno z vozidel, které pomáhal obstarat a které bylo používáno následně při trestné činnosti, měl sám využít mimo jiné pro dovoz potravin z Balkánu, jak má vyplývat z výpovědi jednoho před soudem slyšených svědků.
14. Za výše popsaných okolností rovněž nemůže závěry obecných soudů o podílu stěžovatele na trestné činnosti vyvrátit ani poněkud osamocené tvrzení spoluobviněného L. H., podle něhož se stěžovatel na trestné činnosti popsané v napadených rozhodnutích nepodílel. Stejně tak stěžovatel nevysvětluje, jakým způsobem by měla být jeho účast na trestné činnosti relativizována, pokud se údajně o údaje k vozidlu užívanému stěžovatelem zajímaly i ostatní spoluobvinění (stěžovatel v této souvislosti ani nespecifikuje, jaké údaje měly spoluobviněné zajímat). I pokud by tedy byl správný závěr stěžovatele, že obecné soudy se s těmito důkazy ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly (když stěžovatel respektuje, že je nemusely nutně provádět), pak podle Ústavního soudu je zjevné, že tyto důkazy závěry obecných soudů o trestné činnosti, na níž se stěžovatel podílel, nijak nezpochybňují. Stěžovatel ostatně tyto důkazy v ústavní stížnosti sice vyjmenovává, ale ani sám se nepokouší s nimi hlouběji argumentačně pracovat tak, aby ukázal v závěrech obecných soudů eventuální zjevné logické mezery. Ve věci stěžovatele pak konečně ani podle Ústavního soudu nejsou zjistitelná do té míry nesprávná skutková zjištění, aby mohla založit přípustnost stěžovatelova dovolání. Proto ani Nejvyšší soud podle Ústavního soudu nepochybil, pokud stěžovatelovo dovolání odmítl.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obecných soudů ohledně spáchání stěžovateli za vinu kladených trestných činů (včetně naplnění jejich objektivních a subjektivních stránek) shledal jako ústavně souladné a rovněž výše uloženého trestu je zcela akceptovatelná.
16. Napadenými rozhodnutími proto nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu