ECLI:CZ:US:2022:3.US.3171.21.1
sp. zn. III. ÚS 3171/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Romana Jelínka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2021 č. j. 24 Cdo 1337/2021-487, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 26 Co 125/2020-439 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. září 2019 č. j. 6 C 414/2015-308, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2019 č. j. 6 C 414/2015-320, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Štěpána Stádníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 6 C 414/2015-308, ve znění usnesení ze dne 20. 12. 2019 č. j. 6 C 414/2015-320, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení, že jím označená darovací smlouva, kterou dárkyně Jiřina Jelínková [matka stěžovatele (dále též "dárkyně")] darovala v ní specifikované nemovitosti (dále jen "předmětné nemovitosti") vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) je neplatná, dále určení, že vlastnicí předmětných nemovitostí byla ke dni své smrti (8. 3. 2015) dárkyně, a konečně vyklizení vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) z předmětných nemovitostí (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení ve výši 627 942 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). Žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy okresní soud zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na tomto určení. Co se týče žaloby na určení vlastnictví, okresní soud konstatoval, že úkon dárkyně spočívající v uzavření specifikované darovací smlouvy ze dne 2. 2. 2011 byl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně [srov. §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")], že zůstavitelka v době jeho učinění měla k jeho učinění způsobilost a nejednala v duševní poruše (srov. §38 odst. 1 a 2 obč. zák.), která by ji činila k tomu právnímu úkonu neschopnou. Nebylo ani shledáno, že by šlo o úkon příčící se dobrým mravům, pročež šlo o úkon platný, a vedlejší účastník řízení na základě dané darovací smlouvy skutečně nabyl předmětné nemovitosti do svého vlastnictví.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 26 Co 125/2020-439 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích ve věci samé a ohledně náhrady nákladů řízení potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rozsudek okresního soudu změnil pouze ve výroku III. o náhradě nákladů státu (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. K tomu doplnil, že v situaci zkoumání zdravotní způsobilosti u později zemřelé osoby je třeba vyjít z presumpce zdraví. Nebyla-li zjištěna u dárkyně duševní porucha, pro kterou by nedokázala posoudit následek svého právního jednání, nelze operovat v rovině pravděpodobnosti se závěry o snížení její rozpoznávací či ovládací schopnosti. Krajský soud konečně neshledal žádný důvod pro stěžovatelem navrhovanou aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel se nedomáhal vrácení daru po vedlejším účastníkovi řízení, nýbrž především určení vlastnictví. Nadto ani nebylo prokázáno žádné zavrženíhodné či nemravné jednání vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli, resp. jeho matce (dárkyni).
4. Následné dovolání stěžovatele, směřovalo-li proti části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu ohledně zamítnutí žaloby na určení neplatnosti darovací smlouvy, a ohledně zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021 č. j. 24 Cdo 1337/2021-487 odmítnuto, neboť neobsahovalo žádnou dovolací argumentaci (dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., ani vymezený předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k §237 o. s. ř.), v důsledku čehož bylo Nejvyššímu soud zapovězeno se vůbec zabývat otázkou přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu. Dovolání proti nákladovým výrokům pak bylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Proti zbývající části meritorního výroku I. rozsudku krajského soudu, tj. proti výroku o potvrzení rozsudku okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že dárkyně byla ke dni své smrti vlastnicí předmětných nemovitostí, nebylo dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svoji ustálenou judikaturu zdůraznil, že je třeba se věnovat jedinečným skutkovým okolnostem případu. Skutkový stav, z něhož vyšly soudy nižších stupňů, podle přesvědčení Nejvyššího soudu umožnoval přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že darovací smlouva není ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. stižena absolutní neplatností. Nezabýval-li se krajský soud explicitně všemi stěžovatelovými judikaturními odkazy, nelze jeho postup považovat za takový postup, který by měl vést ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, jakkoliv - připustil Nejvyšší soud - měl krajský soud na tyto odkazy stěžovatele reagovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje svoji dosavadní argumentaci, skutkový stav věci, průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Dále shrnuje obecná ústavněprávní východiska vztahující se k posuzované věci, přičemž zdůrazňuje zejména základní principy práva na soudní ochranu včetně zákazu libovůle nebo uplatnění korektivu dobrých mravů.
6. Obecným soudům vytýká, že nezohlednily jím uplatněné významné skutkové a právní námitky. Konkrétně namítá, že jednání vedlejšího účastníka řízení vůči dárkyni (Jiřině Jelínkové), ale i jednání dárkyně samotné v době uzavírání darovací smlouvy kolidovalo s dobrými mravy, resp. zakládalo lichevní jednání, což mělo vést k neplatnosti darovací smlouvy podle §39 obč. zák. ve spojení s §3 odst. 1 obč. zák. Závěr o rozporu s dobrými mravy dovozoval stěžovatel z pokročilého věku dárkyně (84 let) v době uzavření darovací smlouvy, jejího celkově neutěšeného zdravotního stavu, duševního onemocnění, omezeného kontaktu s okolním světem a ze snížené schopnosti dárkyně objektivně a kriticky nahlížet na okolní svět a zejména na požadavky osob, na nichž si budovala závislost, což ji činilo osobou zranitelnou. Poukazoval rovněž na to, že účelem darovací smlouvy nebyl pouze bezplatný převod předmětných nemovitostí na vedlejšího účastníka řízení, nýbrž především zájem nepřipustit nabytí jejich vlastnictví stěžovatelem. Tyto stěžovatelem tvrzené skutečnosti nebyly v průběhu řízení zpochybněny, ale soudy nevysvětlily, zda je jako významné zvažovaly pro posouzení rozporu darovací smlouvy s dobrými mravy.
7. Stěžovatel dále zpochybňuje hodnocení znaleckých posudků v řízení provedených. Rovněž poukazuje na další objektivní okolnosti svědčící pro rozpor s dobrými mravy (bezplatný charakter darovací smlouvy; inciativa k podpisu darovací smlouvy, která vzešla od vedlejšího účastníka řízení, ale nebyla dárkyni dopředu avizována; dárkyně neměla předem možnost seznámit se s obsahem darovací smlouvy; transakce byla vyřešena v krátkém časovém horizontu; snaha dárkyně darování zvrátit). Obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč se neztotožnily s právně kvalifikovaným názorem stěžovatele o neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, resp. pro její lichevní charakter, což představuje zásadní vadu jejich rozhodnutí. Daleko významnější nedostatek ovšem spatřuje v tom, že obecné soudy nezaujaly jasné stanovisko ke skutkovým okolnostem, na nichž stěžovatel tento svůj právně kvalifikovaný závěr vystavěl.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že v podané žalobě a v průběhu řízení řádně uplatnil právně významné skutkové a právní námitky, které byly prokázány nebo vyšly najevo, přesto na ně soudy odpovídajícím způsobem nereagovaly, když se spokojily pouze s paušálním závěrem, že nebylo prokázáno nemravné jednání vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli, resp. dárkyni. Stěžovatelem vznesené argumenty podpořené rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ponechaly bez odpovědi a v odůvodnění písemného vyhotovení svých rozhodnutí se s nimi odpovídajícím způsobem nevypořádaly (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Pakliže obecné soudy nepovažovaly stěžovatelem uváděné skutečnosti týkající se nemravnosti jednání vedlejšího účastníka řízení za odporující dobrým mravům, porušily jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel konečně nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Soudům vytýká, že nezvažovaly aplikaci §150 o. s. ř., resp. nezohlednily všechny relevantní okolnosti věci (mj. výši nákladů řízení, charakter soudního sporu, důvod procesního neúspěchu žaloby, účelový postup vedlejšího účastníka řízení, zjištění vyplývající ze znaleckých posudků ohledně zdravotního stavu dárkyně). I v tomto spatřuje zásah do práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zejména do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele
12. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnictví, popř. neplatnosti darovací smlouvy, a vyklizení předmětných nemovitostí. Ačkoliv v ústavní stížnosti poměrně podrobně rozebírá, jakých pochybení se obecné soudy dopustily, v zásadě pouze opakuje svoji argumentaci, kterou uplatňoval již v průběhu celého řízení (jde zejména námitky týkající se existence možného rozporu jednání vedlejšího účastníka řízení, popř. dárkyně, s dobrými mravy). I když si to stěžovatel zřejmě nepřipouští, jde z jeho strany o pouhou polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Jeho argumentace ovšem není vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Stěžovatel Ústavnímu soudu pouze předkládá svoji verzi hodnocení v řízení provedených důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud nepřípustně do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
13. Ve světle výše naznačených úvah je tedy třeba předně považovat za ústavněprávně nevýznamnou stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nehodnotily jednání vedlejšího účastníka řízení při uzavírání darovací smlouvy [s ohledem na stěžovatelem zdůrazňované skutečnosti (věk dárkyně, její zdravotní stav a duševní onemocnění a z toho vyplývající zranitelnost, účelovost jednání vedlejšího účastníka řízení, okolnosti uzavření darovací smlouvy apod.)] jako jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. Obdobné platí i pro námitku nesprávného hodnocení znaleckých posudků, které byly v řízení provedeny. V tomto směru lze poukázat na ústavní princip nezávislosti soudů, z něhož vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Postupují-li obecné soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Vyhodnocení znaleckých posudků bylo tedy zcela věcí obecných soudů a námitky stěžovatele nemají žádné ústavněprávní opodstatnění.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména rozsudku okresního soudu) je zjevné, že v řízení bylo provedeno velice obsáhlé dokazování (viz body 4 - 45 rozsudku okresního soudu), a to především ohledně zdravotního a duševního stavu dárkyně v době uzavření darovací smlouvy. Pro posouzení věci byl přitom stěžejní revizní znalecký posudek provedený Národním ústavem duševního zdraví, který hodnotil i předchozí znalecké posudky a z něhož vyplynulo, že dárkyně byla schopna posoudit následky svého jednání, ovládat je a byla tak schopna projevit svoji skutečnou a svobodnou vůli. Okresní soud současně hodnotil i hodnověrnost a přesvědčivost dalších důkazů (zejména výpovědí svědků). Z takto zjištěného skutkového stavu pak obecné soudy vyvodily odpovídající právní závěry.
15. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovu námitku, že obecné soudy dostatečně nevysvětlily svůj náhled na věc, resp. že nepodaly své stanovisko ke skutkovým okolnostem, na nichž stěžovatel vystavěl svůj právně kvalifikovaný závěr lišící se od názoru obecných soudů. Jak již bylo popsáno výše, obecné soudy naopak provedly důkladné zjišťování skutkového stavu (zdravotního stavu dárkyně v době uzavření darovací smlouvy) a své právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění podrobně rozepsaly (zejména body 48 - 61 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 25 - 31 rozsudku krajského soudu). Právně relevantními námitkami stěžovatele se pak podrobně zabýval i Nejvyšší soud, který ve svém odmítavém usnesení (čítajícím 15 stran) podrobně vysvětlil, proč nemohlo být jednání dárkyně posouzeno jako vykazující znaky jednání osoby stižené duševní poruchou.
16. Namítal-li stěžovatel, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení neaplikovaly §150 o. s. ř., pak je třeba připomenout, že sporné řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Stěžovatel byl přitom v řízení zcela neúspěšný, neboť jeho žaloba byla zamítnuta, pročež bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle §142 odst. 1 o. s. ř. Moderační právo soudu podle §150 o. s. ř. pak představuje institut výjimečný a je věcí obecných soudů, jak okolnosti sporu posoudí. Při posuzování, zda má soud využít moderačního práva, musí zvažovat celou řadu otázek. Pakliže krajský soud neshledal, že by byly dány nějaké důvody zvláštního zřetele hodné spočívající v tom, že by bylo prokázáno zavrženíhodné či nemravné jednání vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli, resp. jeho matce, nelze v jeho autonomním rozhodnutí spatřovat jakékoliv porušení ústavně zaručených práv.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu