ECLI:CZ:US:2022:3.US.3198.22.1
sp. zn. III. ÚS 3198/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2022 sp. zn. 7 To 316/2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. září 2022 sp. zn. 2 T 53/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá, aby Ústavní soud posoudil věc jako naléhavou a rozhodl o ní přednostně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 7. 2022 sp. zn. 20 Nt 1032/2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. 61 To 436/2022 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
3. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 podala dne 18. 8. 2022 na stěžovatele obžalobu pro dvojnásobný zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 téhož zákona.
4. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo podle §73b odst. 3 tr. řádu a §72 odst. 3 téhož zákona rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. řádu (výrok I.) a podle §73 odst. 1 písm. d) téhož zákona bylo dále rozhodnuto, že vazbu nad stěžovatelem nelze nahradit předběžnými opatřeními uvedenými v §88c téhož zákona (výrok II.).
5. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel upozorňuje na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno již dne 31. 3. 2020, z čehož vyvozuje, že orgány činné v trestním řízení věc záměrně protahovaly s načasováním jeho vzetí do vazby k datu propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Na žádost obhajoby postup policejního orgánu přezkoumala dozorující státní zástupkyně, která v něm však neshledala závady, což sdělila obhájci dne 6. 6. 2022 s tím, že věc bude s novými pokyny vrácena do vyšetřování a v průběhu června bude podána obžaloba. Ta však byla podána až v srpnu 2022. Z toho stěžovatel vyvozuje, že vazba je zcela nepřiměřená, nezákonná a protiústavní, když jeho omezení osobní svobody trvalo více než 25 měsíců.
7. Další důvod protiústavnosti rozhodnutí o vazbě spatřuje stěžovatel v okolnosti, že rozhodovala předsedkyně senátu, která je vůči němu podjatá, což vyvozuje z jejího emotivního vyjádření k argumentu, že se chce starat o matku.
8. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry soudů o tom, že jsou dány vazební důvody. Podle jeho přesvědčení není obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání, ničím podložena a samotná výše hrozícího trestu nemůže bez dalšího vazbu odůvodnit, stejně jako obava, že by mohl pokračovat v trestné činnosti i vůči své matce. Zdůvodnění vazebních důvodů označuje za nedostatečné a nepřesvědčivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
12. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení osobní svobody vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.
13. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83 nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
14. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo rozhodováno ve stádiu řízení před soudem, kdy již byla dne 18. 8. 2022 podána k obvodnímu soudu obžaloba. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Obvodní soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li trestní stíhání stěžovatele nadále za důvodné, přičemž jeho důvodnost posílila právě skutečnost, že na něj byla již podána obžaloba, jeho postup je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
15. Nelze přisvědčit námitce, že soudy neuvedly konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby útěkové a předstižné. Již z napadeného usnesení obvodního soudu vyplývá, že se soud věnoval všem okolnostem a hlediskům, které jsou rozhodné pro závěr o trvání vazebních důvodů, a své rozhodnutí odůvodnil přezkoumatelným způsobem. Lze se sice ztotožnit s argumentem stěžovatele, že hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody ve výměře kolem pěti let jako jediná skutečnost odůvodňující útěkovou vazbu podle §67 písm. a) tr. řádu, nestačí; z napadených rozhodnutí, posuzovaných jako celek, však nevyplývá, že by taková hrozba byla jedinou relevantní skutečností. Městský soud případně poukázal na existenci dalších rizikových faktorů, zesilujících obavu z útěku či skrývání se, když upozornil na dosavadní způsob života stěžovatele a absenci stálého bydliště. Nadto měl stěžovatel dle výpovědi jedné z poškozených tuto poškozenou kontaktovat, aby mu domluvila další pobyt v Chorvatsku, kde se v minulosti již zdržoval. Tím je odůvodněna obava, že by se při propuštění na svobodu mohl skrývat na neznámém místě, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul.
16. Městský soud se patřičně vyjádřil i k existenci důvodů vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, když poukázal na výpověď jedné z poškozených, podle níž měl stěžovatel pokračovat v trestném jednání vůči ní i poté, co mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, a prostřednictvím třetích osob i v době, kdy byl ve výkonu trestu. Soudy případně přihlédly i k závěrům znalkyně z odvětví psychiatrie k osobnosti stěžovatele, z nichž je patrné jeho nepoučení se z trestu; jde o osobu s rysy nezdrženlivosti a sklony k násilnému jednání, která nedbá na běžné sociální normy a pravidla a ochotně a snadno se projevuje protispolečensky. Závěru soudů, že by se na svobodě mohl pokusit zkontaktovat své bývalé partnerky a opakovat jednání, pro které je stíhán, proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
17. K argumentu stěžovatele, že vazba je zcela nepřiměřená, nezákonná a protiústavní, když jeho omezení osobní svobody trvalo více než 25 měsíců, se případně vyjádřil obvodní soud, který jednak poukázal na to, že nestandartní délka přípravného řízení nezeslabila důvody dalšího trvání vazby, a jednak konstatoval, že u stěžovatele nedošlo k překročení maximální možné hranice trvání vazby v přípravném řízení, když stěžovatel strávil ve vazbě nejprve dva měsíce od 5. 9. 2022 do 5. 11. 2022, poté byl z vazby propuštěn a po vykonání trestu odnětí svobody uloženého v jiné trestní věci, byl opětovně vzat do vazby dne 5. 7. 2022. Stěžovatel sice po větší část přípravného řízení, které skončilo podáním obžaloby dne 18. 8. 2022, vykonával trest odnětí svobody, tato doba se však do celkové délky trvání jeho vazby v posuzované věci nezapočítává. Rozhodující je, že dosavadní sečtená délka vazby v přípravném řízení, která trvala asi polovinu z maximální délky vazby, se po zhodnocení závažnosti projednávané věci nejeví jako zjevně nepřiměřená.
18. Námitka stěžovatele, že o vazbě rozhodovala předsedkyně senátu, která je vůči němu podjatá, zjevně nebyla uplatněna ve stížnosti proti napadenému usnesení obvodního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumné činnosti městského soudu, což vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by takovou námitku ve stížnosti uplatnil, a že by ji městský soud v napadeném usnesení opomněl vypořádat. Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) vyplývá, že stěžovatel je povinen vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva efektivně, nikoliv formálně [srov. např. nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)]. Stěžovatel tak měl dát příležitost městskému soudu, aby se s námitkou podjatosti předsedkyně senátu v rámci posuzované stížnosti proti napadenému usnesení obvodního soudu vypořádat. Neučinil-li tak, je tato jeho námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná.
19. Lze uzavřít, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu